Čtvrtek 20. ledna 2022, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Z lásky jsou lidé schopni udělat cokoli

Česko

Daniela Kolářová (64), herečka

ROZHOVOR BEZ OTÁZEK

Jak jsem se stala herečkou. Maminka pracovala v účtárně Karlovarského divadla. Asi třikrát mě „půjčila divadlu“. A pak na střední škole v Karlových Varech jsme měli češtináře Vratislava Bartůňka, který při gymnáziu založil malou divadelní formu Kapsa. Tam jsem hrála, recitovala a zpívala. A tehdy jsem se definitivně rozhodla, že se budu chystat na zkoušky na divadelní fakultu. V totalitě bylo divadlo teritorium, kde jste občas mohli propadnout iluzi, že jste svobodný člověk. Ovšem iluze končila hned za vrátnicí divadla.

Občas jsem s herectvím chtěla seknout. Třeba když mladší syn škemral, ať se odstěhujeme na vesnici, že chce být myslivcem. Ale vážně, mívala jsem i depresivní stavy v době, kdy jsem skoro dva roky nebyla obsazovaná, protože vedení divadla a stranická organizace došly k závěru, že jsem si vymyslela gynekologickou operaci jen proto, abych se vyhnula zájezdu do Moskvy... Nebyla jsem absolutně „plnohodnotná matka“. Divadelní provoz je složitější, než z vnějšku vypadá. Je běžné, že se vás lidé ptají, co děláte přes den. Ale vzpomínám na to období jako na nejhezčí etapu svého života. Výchovu jsem provozovala intuitivně, přála jsem si hlavně, aby kluci v životě dělali to, co je baví. To se splnilo, daří se jim a jsou spokojení. Starší pracuje v „Jedličkárně“, kde založil orchestr. Na podzim koncertovali v Rudolfinu. Mladší je počítačový expert. Pokud jsou šťastní oni, jsem šťastná i já. Mám z obou synů radost.

Lidé jsou z lásky schopni udělat cokoli, v dobrém i ve zlém. Ve filmu Kawasakiho růže Honzy Hřebejka si moje filmová postava dokáže vnitřně obhájit svého manžela i přes to, že spolupracoval s StB. Osobně si nedovedu představit, jak bych reagovala já. Nemám takovou zkušenost. Ale filmové Janě rozumím, ona svého muže miluje. A je-li člověk zahnaný do kouta, jako se to stalo jí, neuvažuje racionálně. Racionalita začne fungovat později. A pak je tu zvláštní lidská schopnost vytěsňování nepříjemných věcí z paměti. Po lidské stránce tomu naprosto rozumím; lidé jsou z lásky schopni dělat hrozné věci, i daleko horší než to, co dělají postavy ve filmu Kawasakiho růže.

Malé ryby jsou oběti. Ti, co donášeli StB, byli malé ryby. Estébáci se neštítili ničeho, chytali lidi na slabosti - na milenky, na pití nebo vyhrožovali, že se jejich děti nedostanou na vysokou školu. Ano, je to zbabělost, ale tyhle malé ryby jsou mnohem méně zavrženíhodné než ti, co všechno řídili, co rozhodovali. Ti Kafkové (vyšetřovatel Kafka byl ve filmu Kawasakiho růže ztvárněn Ladislavem Chudíkem - pozn. red.), co vedli výslechy, jsou ovšem ze hry venku. Žijí mezi námi, v pohodě si užívají důchodu, radují se z vnoučátek a smějí se nám hodně nahlas. Nejvíc mě dráždí, že jsou pořád odsuzovaní ti poslední na konci řetězu, a ne ti, co dávali k takovému svinstvu rozkazy.

Mám pocity studu. Současná politická situace je hodně špatná. Aktuální témata: přijetí protikorupčních opatření, penzijní reforma! Za dvacet let nebyla schopna žádná vládní garnitura ani jeden z těchto dvou důležitých problémů vyřešit. Jsme země, kde je korupce prakticky legální a považuje se za cosi normálního. O penzijní reformě se hovoří od počátku devadesátých let. A to už se netýká současných důchodců, ale našich dětí! Celá jednání o rozpočtu na tento rok - hanba! Asociální návrh sociálních demokratů na třináctý důchod, který mizernou situaci důchodců nezlepší. Byly by to projedené peníze, nikoli investice do budoucna. Je to populismus nejvyššího kalibru. Mám dilema, koho budu letos volit. Jestli nenajdu u některých nových uskupení volební program, který mne osloví, pravděpodobně bych volila stranu, která se v současné vládě jako jediná nezkorumpovala. Žehlils někdy? Nežehlil. To je hláška, kterou si lidé asi nejvíc pamatují z filmu Vratné lahve. Je o manželích, kteří jsou spolu více než třicet let a octnou se ve třetí etapě života, jsou důchodci. Každý z nich má ovšem úplně jinou představu, jak ji prožívat. Muž uniká z domu, chce se realizovat v práci (a v opojných erotických představách). Ona si představuje, že konečně budou spolu moci uskutečnit věci, které nešly, když pracovali a vychovávali děti - chodit na výlety, do divadla, číst si knížky. Ten film se nás ptá, jestli je vůbec možný dlouhodobý vztah s jedním partnerem. Jenže jako téměř na nic, co se týká vztahů mezi ženami a muži, ani na tohle neexistuje jednoduchý recept.

Ženy snáší stárnutí lépe než muži. Možná je to tím, že ženy jsou v životě vystaveny zatěžkávacím zkouškám ve větší míře než muži. A pak je tu otázka ega. Pro muže je asi hodně bolestné přiznat si úbytek sexuální výkonnosti. Většina žen je disponovaná k většímu citovému záběru. Rozděluje lásku mezi více bytostí a není tolik soustředěná pouze na sebe.

Jsem v důchodu, ale pracovat budu, dokud to půjde. Samozřejmě že nejsem nijak rozjařená z toho, že už se nacházím ve třetí životní etapě, ale rozhodující je stav mysli - když člověk nerezignuje a pořád se chce dovídat nové věci, pak je duševně mladý. Takový člověk se cítí mladý i fyzicky. Myslím, že se musí bojovat až do úplného konce. Já budu pracovat, dokud nebudu na obtíž okolí. Chtěla bych ale umět včas odejít.

Když si chci odpočinout, vyvážím jíl. Nejlepší relaxací je pro mě pohyb: procházky se psem, práce na chalupě. Miluju fyzickou práci na zahradě. Tam jsou tuny jílu a ty musím vždycky kolečkem odvézt a pak přivézt hlínu a sázet kytky. U toho si vždycky skvěle vyčistím hlavu. Kouřím celý život. A respektuji omezování kouření například v restauracích, na pracovištích. Ale dočetla jsem se, že byl pokutován řidič tramvaje za to, že si zapálil na konečné stanici. To už mi připadá jako nápad Eulalie Čubíkové ze Zvonokos. Na tohle jsou poslanci pašáci. Já už kouřit asi nikdy nepřestanu. Vsugerovala jsem si, že mě to uklidňuje, je to letitý rituál. Káva = cigareta. Odvezu tři kolečka jílu = odměna, cigareta.

Každý svého štěstí strůjcem. Pokud se nenarodíte do hodně bohaté rodiny, musíte pracovat. Hotovo, tečka... Také jsem zjistila, že za hezké okamžiky platíme mizerií. Život to zkrátka vyvažuje. Fakt je, že člověk se musí naučit přijímat oboje, protože oboje je užitečné. Stejnou cenu jako pocit štěstí má i pocit zoufalství, protože i to je situace, která vás nakonec možná vykopne zase nahoru.

Autor:

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nečekaný příbuzenský vztah. Vévodkyně Kate a Meghan pojí krev Přemyslovců

Premium Učebnice mluví jasně. Přemyslovci vymřeli po meči v roce 1306, kdy byl mladičký král Václav III. zákeřně zavražděn...

Češi investují do kryptoměn ve velkém. Stát řeší, jak je přinutit přiznat zisky

Premium Ještě nedávno byly virtuální měny jako bitcoin investicí především pro lidi, kteří chtěli experimentovat a nebáli se...