Znovu to potvrdil ve svém zatím posledním románu Tajný deník, který získal britskou literární cenu Costa za loňský rok a nyní vyšel i v českém překladu.
Evropské dějiny 20. století jsou značně zamotané a obzvlášť to platí pro dějiny malých národů, které se pokoušely osamostatnit od dlouhodobé cizí nadvlády. Sváří se v nich protichůdné interpretace, které spolu různě bojují a někde - jako například v Irsku - nezůstává tento souboj omezen pouze na pole intelektuální. Dnes se Irsko profiluje jako úspěšná země, jež vsadila na nejnovější technologie a rychle se dokázala proměnit z někdejší zaostalé výspy Evropy v supermoderní, rychle se rozvíjející společnost. Jenže i tenhle obraz je tak trochu Potěmkinovou vesnicí - pokusem zakrýt něco, co se Irsku nepodařilo změnit dodnes a co se patrně vyřeší jen tak, že to odnese čas.
Poslední století je snad nejsložitější etapou irských dějin. Po dlouhou dobu žili Irové v britském područí, o jehož přínosech a záporech lze debatovat donekonečna, nicméně systém to byl stabilní. Až 20. století přineslo mimořádné turbulence a chaos: část ostrova získala po bojích nezávislost na britské koruně, druhá část byla vržena do čehosi, co se podobalo občanské válce. Řečeno velice prostě: mnozí Irové nevěděli, čí jsou.
Rozpolcená loajalita Právě dramata těchto lidí se stala námětem mnoha divadelních her, próz i básní irského spisovatele Sebastiana Barryho (* 1955). Uveřejňovat je začal zkraje 80. let a hned od počátku mu jako inspirace sloužila historie jeho rodiny - irských katolíků, kteří se ocitli v samostatném Irsku proti své vůli, neboť byli stále loajální vůči britské koruně.
Postupně autor odhaloval různé fragmenty rodinné historie a vytvářel z nich nesouvislou pavučinu - postavy z jednoho díla se o několik let později objeví v díle jiném, stejně tak se opakují místní jména -, jež tvoří jakousi alternativní historii „zeleného ostrova“. Dlužno dodat, že tento přístup nebyl vždy přijímán kladně: coby básník a dramatik se sice Sebastian Barry dlouhodobě těší vynikající reputaci, nicméně nacionálně orientovaná kritika ho obviňovala z revizionismu.
V polovině 90. let napsal vynikající hru Služebník křesťanstva (1995), v níž vystupuje postava otce-policisty, který je věrný královské koruně, ovšem pro své katolické vyznání nemůže být povýšen. O deset let později se táž figura objevila v románu Tak dlouhá cesta (A Long, Long Way, 2005) a následně taktéž v Tajném deníku (2008). Dlouhá cesta do Tipperary Kniha Tak dlouhá cesta měla obrovský úspěch. Autor v ní zachytil osud mladého Willieho Dunneho, který vyrůstá v rodině bez matky, zoufale se chce vyrovnat svému otci-policistovi, jenže pro malý vzrůst není do řad policie přijat. Proto „využívá“ příležitosti, kterou mu nabízí první světová válka, dobrovolně narukuje a odjíždí bojovat do Flander.
Román, jehož název je inspirován slavnou písní It’s a Long Way to Tipperary, pak skvěle zachycuje prostředí zákopů i proměnu atmosféry, když se ze zimního dobrodružství stává vleklá válka, v níž není mnoho příležitostí pro hrdinství: strach mají všichni, někteří náhodou přežijí, jiní padnou. Vpřed pak už nežene mladé vojáky touha po chrabrých činech, nýbrž pouze nemožnost obrátit se zpět. Zlom přichází v době, kdy v Irsku vypukají první nepokoje. Mladý Dunne odchází do války částečně z vlasteneckých pohnutek. „Anglie dodrží svůj slib a dá Irsku samosprávu, pokud Irsko prolije v téhle válce krev,“ píše se v úvodu románu. Krev se skutečně prolévá, ovšem nejen ve Flandrech, nýbrž i v Dublinu.
Willie Dunne se během krátké dovolené, kterou tráví doma, účastní střetu s rebely, kteří útočí na (irské) vojáky v britských uniformách. To ho poznamená nejen vnitřně, rebelie má vliv i na jeho postavení v armádě. „Angličani si teď myslí, že jsme všichni rebelové,“ říká na jednom místě protagonista. Vrací se na frontu, jenže tentokrát naprosto rezignovaně: mnoho jeho přátel padlo, jeden z nejbližších spolubojovníků ho zradil, a on jeho přičiněním ztratil dívku, která na něj čekala v Dublinu. A smrt mladého rebela, jíž se stal svědkem, zas poznamená Willieho vztah s otcem... Jeho život se vlastně stává stejně nesmyslný jako válka.
Rebelie trochu jinak Zatímco v předchozím románu promítl Sebastian Barry individuální osudy na plátno světových dějin, v Tajném deníku zvolil postup opačný. Podobně jako v několika svých předchozích dílech i tady kombinuje dvě různé vyprávěcí linie, jež se místy protínají, až se na samém konci spojí v jedinou. První linií je „tajný deník“ Roseanne McNultyové, pacientky ústavu pro duševně choré, jež se tam dostala jako poměrně mladá žena a jejíž současný, nepochybně vysoký věk je záhadou i pro ošetřující personál. Druhou linii tvoří deník jejího lékaře Williama Grena, který se snaží prací přenést přes smrt své ženy.
Život Roseanne McNultyové byl v mládí plný brutality, nespravedlnosti a utrpení, nicméně posledních šedesát let plynulo poklidně v izolaci blázince. To se má však záhy změnit, neboť ústav bude zavřen a pacienti přestěhováni. Tváří v tvář této změně - prakticky jediné změně za dlouhá desetiletí života - začíná Roseanne psát svůj „tajný deník“.
Vrací se v něm hluboko do minulosti, znovu prožívá tehdejší utrpení a příkoří a snaží se s nimi vyrovnat literárně - a nutno dodat, že je mistrnou vypravěčkou. Sebastian Barry odolal pokušení, jemuž někdy podléhají autoři píšící z perspektivy duševně nemocných, a Roseannin part je po literární stránce skutečně brilantní. Právě obsahu jejího deníku se snaží dobrat doktor Gren, jenž je přesvědčen, že Roseanne ve skutečnosti blázen není.
Takhle se to stát nemohlo Blázen není ani doktor Gren, přesto se ani jeden z nich nemůže spolehnout na svou racionalitu. Roseanne - jak upozorňuje překladatelka Markéta Musilová ve zdařilém doslovu - si během psaní zřetelně uvědomuje, že se věci nemohly stát tak, jak je popisuje, že si navzájem odporují. Podobně doktor Gren vkládá své pacientce do úst věty, které nikdy nevyslovila. Minulost je neuchopitelná, paměť nespolehlivá: Roseanne je s tím smířená a trpně snáší svůj úděl, zato Gren se potácí v chaosu, který se ještě vystupňuje překvapivým zjištěním, jehož se dobere v závěru románu.
Tajný deník nám předkládá silný příběh, který se však nečte snadno. Je plný nespravedlnosti a utrpení. Jeho šťastné zakončení čtenář sice jistě instinktivně uvítá, ale z odstupu působí násilně. Jako mnohé předchozí texty Sebastiana Barryho i tato kniha klade poměrně vysoké nároky jednak na čtenářovu pozornost, jednak vyžaduje jisté znalosti reálií, které text sám zcela neozřejmuje.
Je možná škoda, že při prvním uvedení díla Sebastiana Barryho do českého prostředí nedal nakladatel přednost románu předchozímu: ten sice žádné ocenění nezískal - byť byl rovněž nominován na Bookerovu cenu -, ale svou lyrickou melancholičností je podstatně přístupnější než hutné vyprávění Tajného deníku. I tak ale jde o vynikající román - rozhodně o jednu z nejlepších anglicky psaných knih, které vloni vyšly.
James Joyce, krajan a velký předchůdce Sebastiana Barryho, prohlásil, že historie je noční můra, z níž se musíme probudit. Sebastian Barry i touto knihou dokazuje, že žádné takové probuzení není možné - tato noční můra zasáhla každý aspekt našeho života.
KNIHA TÝDNE Tajný deník
Sebastian Barry Přeložila Markéta Musilová. Vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2009. 288 stran.
O autorovi| LADISLAV NAGY, Autor je anglista, překladatel a publicista
