Milovníci ovaru zažívají v těchto dnech díky médiím opravdový hodokvas. Ze stránek tisku i televizních šotů na ně denně shlížejí dva vpravdě „hovězí“ obličeje, před kterými - zdá se - není úniku.
Zatímco bulvární stránky a pořady beze zbytku ovládl Jiří Pomeje, politickým rubrikám stoprocentně vévodí Vlastimil Tlustý.
První sice třímá za ruku Ivetu Bartošovou a druhému dělá společnost ve vířivce najatá figurantka, přesto jsou si oba tito muži tak podobní.
Pomeje i Tlustý beze zbytku splňují všechny atributy kategorie „loser“. Přitom se ale oba dokážou tvářit, že jsou těmi největšími „kingy“ pod sluncem a umí se rozčilovat a cenit zuby, když jim někdo jejich sérii životních proher připomene.
Přesto je na tom zkrachovalý producent Pomeje svým způsobem lépe. Na rozdíl od Tlustého je totiž „pouze“ nevkusný a nespolurozhoduje o životech lidí v této zemi.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Z respektovaného lídra parlamentní opozice, výřečného a břitkého šéfa poslanců ODS Vlastimila Tlustého, se definitivně stala tragikomická figurka, která může budit spíš lítost než negativní emoce.
Není to přitom tak dávno, kdy se bez „Tlusťocha“, jak se poslanci přezdívá, neobešlo ve sněmovně prakticky nic. Vždyť ještě v roce 2002 ho Václav Klaus jmenoval na prvním místě mezi svými nejvhodnějšími nástupci v čele ODS, aniž by Tlustý kvůli svému handicapu bývalého komunisty vůbec kandidoval.
Ještě v kampani před posledními parlamentními volbami byl středočeský poslanec Tlustý se svým daňovým kolečkem a daňovými návrhy ústřední postavou své strany.
Začátek jeho konce nastal prakticky hned po jeho nástupu na ministerstvo financí. Kromě planých příslibů několika milionů lidem, ze kterých před volbami profitoval, toho za sebou Tlustý na ministerstvu příliš nezanechal. Jeho snad nejviditelnějším krokem bylo odvolání náměstka Eduarda Janoty. Je signifikantní, že zatímco Tlustému se o ministerstvu může leda zdát, Janota je zpět na ministerstvu.
Od chvíle, kdy premiér Mirek Topolánek nejprve veřejně řekl, že Tlustého daňové teorie jsou fantasmagorie, a poté ho z čela ministerstva odvolal, coby člověka absolutně neschopného komunikace a týmové práce, se Vlastimil Tlustý mstí. Ublížit za každou cenu Zpočátku jeho akty „rebelství“, které lze správněji označit slovem kverulantsví, měly alespoň nějakou úroveň, byť značně spornou. Například když si Tlustý postavil hlavu a trucoval za to, aby se lidem od roku 2009 razantně zvýšila základní sleva na dani u daně z příjmu. Což by těm nejpotřebnějším přineslo několik desetikorun ročně. Byť to v porovnání s hrozbou shození celého reformního batohu vypadalo směšně, Tlustý aspoň mohl mít pocit, jak je důležitý.
Jenže i tento pocit se záhy v hlavě exministra financí musel rozplynout jako dým. Ostatně stačí citovat jeho větu o vztahu s premiérem Topolánkem z pořadu TV Nova Janka Kroupy.
„... nic na to neříkal. On se se mnou nebavil, on se vždycky tváří, abych šel do prdele,“ posteskl si Tlustý.
To už ovšem v situaci, kdy se mu mysl zatemnila pomstou natolik, že byl ochoten ze sebe udělat veřejně kašpara jen proto, aby své vlastní straně a lidem v jejím vedení, kteří o něj nestojí, ublížil za každou cenu.
Tedy i za cenu toho, že svleče šaty a vleze do vířivky s figurantkou, ve snaze poškodit premiéra a předsedu ODS. Je připraven ho šmírovat a nahrávat, práská na sebe své vlastní nebetyčné průšvihy, za které by se v civilizovaných zemích odstupovalo (slib deseti milionů ze státního Barošovi za účast v kampani ODS).
Ještě směšnější jsou ovšem následné výroky a ospravedlňování vlastního chování „vyššími“ motivy. Tvrdil, že do vířivky vlezl jen proto, že chtěl být „volavkou“, že premiéra nahrávat nechtěl (z reportáže jasně plyne, že ano a nestalo se tak jen proto, že se Topolánek s Tlustým odmítl sejít). Tohle může dělat jen člověk, který ztratil poslední zbytky soudnosti.
Na podobně nesmyslné nářky a brečíkování byl člověk znalý bulváru zvyklý právě od „selebrity“ III. kategorie Jiřího Pomejeho v dobách jeho největší formy.
Tlustý by se měl zamyslet, jestli mu jako kdysi respektovanému politikovi podobně nevkusné šaškárny stojí za ztrátu i posledních zbytků cti a úcty, kterou kdysi požíval. Možná by si měl přečíst pasáž o návštěvě milenky u nadporučíka Lukáše z Haškova Švejka a splnit premiérovi, co mu na očích uvidí. Tedy odebrat se tam, kam mu to Topolánek svými pohledy naznačuje.
O autorovi| Petr Kolář, redaktor LN
