Amerika to má s králi složité. Vznikla z odporu proti královské moci a dědičným privilegiím, z odporu vůči tomu, aby nějaká korunovaná hlava za oceánem určovala, jak velká má řemeslník z Massachusetts platit cla a daně. I Homer Simpson dobře ví, že právo nosit zbraň má každý Američan zaručené pro případ, že by se do jeho příbytku nezvána dostavila britská královská rodina. Odpovídá tomu i stereotypní obsazování britských herců v amerických velkofilmech - pokud je potřeba dát najevo příslušnost postavy k vyšším vrstvám nějakého dekadentního impéria, nic ten význam nesdělí spolehlivěji než pečlivě modulovaná výslovnost absolventa elitní anglické „public school“.
Zároveň se ale zaoceánské publikum nechá rádo obrazy ze života vyšších britských tříd okouzlit. Objeví-li se ve filmu staré venkovské sídlo, za jehož zdmi existuje striktní společenská struktura, na jejíž špici jsou pánové v neposkvrněných oblecích a sečtělé dámy, má v oscarových dostizích téměř automaticky pár koňských hlav „fóra“. A co teprve když jsou to pánové a dámy ze špice nejšpičatější - královské rodiny. Těžko se akademikům odolává... Polidštění krále terapií Film režiséra Thomase Hoopera Králova řeč je možné brát jako příbuzného snímku Královna scenáristy Petera Morgana a režiséra Stephena Frearse, který před čtyřmi lety přinesl šest oscarových nominací a zlatou sošku pro představitelku Alžběty II. Helen Mirrenovou. Oba filmy mají společné postavy - dnešní panovnice v Králově řeči vystupuje jako malá holčička, nedávno zesnuvší královna matka je v Hooperově filmu okouzlující šlechtična v podání Heleny Bonhamové Carterové.
Přístup autorů k látce je ale v jednom důležitém ohledu opačný. Frears v Královně zachytil jakýsi střet mentalit (na jedné straně královská rodina a její po staletí nezměněné normy, na druhé představy a očekávání moderní veřejnosti) a ukázal jej tak, aniž by bylo z toho obrazu zjevné, kterou ze stran konfliktu autoři mají za tu správnou. Králova řeč naopak archaický a pro někoho asi i anachronický královský majestát se současností smiřuje, vytváří takovou jeho podobu, jež je pro soudobé většinové mínění snáze přijatelná.
Dosahuje toho mimo jiné tím, že krále ukazuje jako pacienta, předmět té pro současnost tak charakteristické disciplíny - terapie. Musí jí projít a musí být nahlédnut jejím prizmatem, stát se současnému člověku blízkým. Teprve pak a právě díky tomu se může stát skutečným králem. V tomhle kontextu pak zase publikum, plující v hlavním proudu soudobého myšlení, může akceptovat nemoderní hodnoty jako vědomí jednotlivce přesahující povinnosti, jež snímek -především v druhé části - vyzdvihuje.
Vévoda Albert (Colin Firth) je druhorozený syn krále Jiřího V. (Michael Gambon), přísného a nepřístupného muže. Albert je rozpolcený mezi ambicemi - chtěl by být příkladným členem královského rodu, který dostojí otcovým nárokům - a pocitem vlastní nedostatečnosti, již v něm upevnily roky nepochopení a srážení. Není divu, že se jeho vnitřní stavy manifestují tělesně a pro něj dost zoufalým způsobem - Albert koktá. A to tak, až ho to činí prakticky neschopným veřejného vystupování.
Jeho chápavá manželka Elizabeth (Helena Bonhamová Carterová) zná skutečné kvality svého muže a trápí ji, že zůstávají okolnímu světu často skryté. Zkoušejí s Albertem různé způsoby léčby. Bezúspěšně. Jednou ale Elizabeth v novinách narazí na inzerát neortodoxního australského terapeuta Lionela Loguea (Geoffrey Rush), jehož terapie, zdá se, by mohla Albertův stav vylepšit.
A je to hodně potřeba. Po smrti Jiřího V. a korunovaci Albertova floutkovského bratra Davida (Guy Pearce) se monarchie ocitne v krizi kvůli panovníkovu románku s rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou, již si král chce vzít tak moc, až kvůli tomu abdikuje. Albert musí nastoupit na trůn jako Jiří VI., navíc ve vzrušené době, blíží se druhá světová válka, a když do ní Británie vstoupí, musí král pronést patřičně burcující projev...
Tom Hooper příběh z aristokratických kruhů vypráví aristokratickým způsobem, bez okázalosti, decentně a zároveň vůči divákovi velmi vstřícně a úsporně (například ve scéně Albertova zoufalého řečnického selhání při projevu před velkým publikem). Nevyžívá se v dobových detailech, ani obraz není bůhvíjak vycizelovaný, místnosti jsou plné temných zákoutí, v londýnských ulicích se neválí romantická mlha, ale spíš dusivý smog.
Velké dějiny v malém světě Velké dějiny se do filmu nedostávají prostřednictvím nějakých „věrných“ rekonstrukcí. Králova řeč se z větší části odehrává v uzavřeném světě, do něhož pronikají jen ozvěny dění mimo, autorům se ale daří tu někdy drtivou sílu historie účinně zpřítomnit. V duchu britské tradice je Králova řeč film především herecký. Colinu Firthovi dala postava Alberta šanci vykročit ze stereotypu postav jemných slušňáků. Představitel krále dokáže být zároveň zakřiknutý i silný, Firth ho ukazuje jako muže, který má dar vůdcovství, ale kvůli handicapu ho nemůže pořádně uplatnit. Když mu vlasy spadnou do čela, působí jako frustrovaná a tichá rocková hvězda. A pak je tu samozřejmě to oscarové koktání - skvěle nacvičené a dobře dávkované, v některých chvílích téměř neznatelné, když ale situace zhoustne, ochromující.
Geoffrey Rush je Firthovi velmi dobrým partnerem, měl těžkou úlohu - dobře zahrát špatného herce. Lionel Logue je totiž nejenom terapeut, ale taky vášnivý ochotník a i v profesionálním životě je na něm něco zábavně pouťového. Velmi přirozeně ale dokáže přepnout do módu pozorného posluchače a chápajícího přítele. Helena Bonhamová Carterová, která často hraje různé rozevláté divoženky až fúrie, se dobře sžila s postavou skvěle vychované dámy, kterou ale dokázala obohatit o mateřskou starostlivost a jakousi tlumenou jiskru. Vyzdvihnout zaslouží i Guy Pearce jako slabošský světák král Edvard.
Ansámbl hvězd předvádí příběh o králi, který musel být jaksi odkrálovštěn, aby se mohl stát skutečným panovníkem. Monarchie je v úvodu filmu ukazována v intencích dnes převládajícího názoru - jako zkostnatělá instituce, která dělá z lidí panáky a ty citlivější z nich - jako Alberta -také mrzačí. Terapeut Logue ve filmu představuje taky jakéhosi mluvčího dneška. Léčí krále mimo jiné i neuctivostí, nutí ho zbavit se alespoň v ordinaci atributů jeho upjatého a v očích autorů nemocného domova, stát se víc jedním „z nás“ nebo se nám alespoň přiblížit. Až zbytečně efektní ilustrací toho pohledu je scéna, když si panovník před veřejným vystoupením rozcvičuje mluvidla řadou obscenit.
Podobný „povinný cvik“ je možné vidět v drobných, leč konsistentních výpadech proti církvi, reprezentované krajně nesympatickým arcibiskupem canteburským (Derek Jacobi). Když je ale panovník zbaven středověké veteše a představám soudobého publika přizpůsoben, může se projevit jeho skutečný majestát. Ten neplyne z postavení vyvoleného, nadřazeného poddaným, ale z toho, že panovník je - jak ve filmu zazní - jakousi esencí lidu, mluví za lid a jeho hlasem.
Král a lid jedno jsou Monarchie proto může být zatížená všelijakým balastem, má ale smysl. Striktní pravidla života královské rodiny mohou být směšná, když jsou ale porušena tak flagrantním a vulgárním způsobem, jako to udělali král Edvard a Wallis Simpsonová, je to důvodem pohoršení, jež autoři zjevně sdílejí. Přiznávají instituci království důležitost, plynoucí z toho, že lidé dole ji jako důležitou vnímají.
Sepětí krále a lidu pak doslovně ilustruje scéna památného monarchova rozhlasového vystoupení, jíž snímek vrcholí, kdy králova slova éterem letí k lidem s úctou naslouchajícím. Dějinnou váhu situace dokresluje hudba Ludwiga van Beethovena (trochu zvláštní volba vzhledem k tomu, že se právě vyhlašuje válka Německu). Možná silnější je ale krátká pasáž, v níž král Jiří sleduje projev Adolfa Hitlera, který najednou nepůsobí jako groteskní afektovaná figura, ale jako člověk, který má masovou komunikaci dokonale zvládnutou. V přítmí jeho obraz sleduje muž, který ví, že téhle zlé, ale taky ohromné síle bude muset čelit a že je pro to snad až osudově indisponován.
V králově mlčení tváří v tvář obrazu rozpínajícího se zla člověk, který ví, jak to tenkrát dopadlo, může slyšet protiletecké sirény a motory spitfirů, zvuky otřesené humanity bojující o přežití a nakonec vítězné.
***
V králově mlčení tváří v tvář obrazu rozpínajícího se zla je možné zaslechnout protiletecké sirény a zvuky otřesené humanity bojující o přežití.
FILM TÝDNE
Králova řeč Režie: Tom Hooper Velká Británie / Austrálie / USA 2010 Česká premiéra 10. března
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL redaktor LN
