Z novoročního projevu prezidenta republiky překvapilo snad jediné. Ne to, že stojí za reformní vládou či že se obul do „takzvané zelené politiky podpory solární energie“. Překvapil odkaz na Viktora Dyka v kontextu hrozby lékařů odchodem do ciziny.
Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš. Ty Dykovy verše zná každý z dob národních krizí. Rezonovaly v roce 1938 i 1968. Je s tím snad hrozba lékařů srovnatelná? Jistě že ne, ale Václav Klaus zná své pappenheimské. Ví, že Češi se dívají na emigraci skrz prsty. V posledním záběru populárního filmu Pelíšky je to černé na bílém: „Věnováno těm, kterým tehdy zmizeli kamarádi a kamarádky, milenky a milenci, rodiče nebo děti a oni tu na všechno zůstali sami.“ Ano, oni šli po sovětské okupaci „za lepším“ a nás v tom nechali, fuj.
Prezident vystihl, co v tomto národě rezonuje. Říci o někom, že odchází „za lepším“ do ciziny, je málem horší než ho označit za zrádce. Jako by to „lepší“ rostlo na stromech a stačilo jen tak utrhnout. Jako by se lidé, kteří odešli do ciziny, nemuseli prosadit v cizím, neznámém a konkurenčně tvrdém prostředí.
Tleskat odcházejícím lékařům nemusíme, ale netřeba je ani pasovat na zrádce. Máme-li prezidentova slova parafrázovat, byly doby, kdy pracovní odchod do ciziny byl považován za užitečné sbírání zkušeností.
