Za oponou Staňkova pádu. Po kulturní obci zavelel k útoku kolega z ČSSD Onderka

Předseda Jan Hamáček ho nechtěl odvolávat, už kvůli tomu, aby to zbytečně nedráždilo prezidenta.

Od dubnového odvolání Jiřího Fajta z čela Národní galerie Praha postupně sílila nespokojenost spolustraníků s tím, jakým způsobem Staněk vystupuje na veřejnosti. Předtím byl prakticky neviditelný a vedení partaje na něj naléhalo, ať sundá ulitu a­ ukáže se. Když to pak udělal, nejen sociální demokraté záhy seznali, že Staňkova první poloha byla přece jenom menším zlem.

Naposledy vzbudil pozornost Staňkův výrok, jímž se vypořádal se sílící kritikou umělců a odborníků z kulturní sféry za nepřesvědčivé sesazení šéfa Národní galerie. Staněk sdělil, že právě za to sklízí pochvalu a podporu od lidí, kterým se líbí, že se ministr postavil elitám.

„Dostávám řadu osobních reakcí. Veřejně vystoupili odboráři Národní galerie Praha. Komentáře pod články stále více reflektují, že se někdo konečně postavil elitám,“ sdělil ministr MF DNES.

I ­když Miloš Zeman nikdy nešel tak daleko a hluboko, aby čerpal autoritu z komentářů pod články, inspirace argumentací je očividná. I Zeman čerpá sílu z toho, že vytváří elitní skupinku a prostý lid, který chrání před samolibou zvůlí těch prvních. Rozdíl je v tom, že Zeman je s touto taktikou úspěšný.

Díky tomu, že vyšel hlavě státu vstříc a vyexpedoval Fajta z Národní galerie, si Staněk získal významného přímluvce. Pro ČSSD to znamená minimálně to, že se bude muset o svého straníka nějak postarat, aby nezůstal škodný. V krajním případě prezident rezignaci odmítne přijmout.

Averze mezi Zemanem a Fajtem se táhne už pár let. Ředitel kulturní instituce v první prezidentské volbě podpořil Zemanova vyzyvatele Karla Schwarzenberga (TOP 09). Prezident o ­něco později pak odmítl šéfa galerie jmenovat profesorem, kauza prošla soudem s verdiktem, že hlava státu má rozhodnout znovu, a ­ten znovu rozhodl, že nejmenuje.

Konec ministra kultury? Důvod k oslavám nemám, Staněk poškodil českou kulturu, říká Fajt

Fajt už od ledna otevřeně prohlašoval, že na jeho odvolání panuje hradní zájem. „Hrad v tom byl velice aktivní. A to nemám na mysli jen pana prezidenta, ale i­ jeho okolí,“ řekl LN v dubnu. Staněk sesazení šéfa galerie zdůvodňoval tím, že Fajt uzavřel licenční smlouvu s galerií, díky čemuž si přilepšoval k platu. Ostatní příspěvkové organizace záhy reagovaly, že to se děje dost běžně a plošně.

Jak šel čas, nevole na kulturní frontě neutichala, spíš naopak. Kvůli odvolání Fajta v úterý rezignoval ředitel Sbírky umění 19. století a klasické moderny v Národní galerii Praha Otto Urban. Jako důvod uvedl mimo jiné přesvědčení, že ministr je nekompetentní a­ nebude schopný sestavit komisi odborníků, kteří by vybrali nového ředitele galerie i Muzea umění Olomouc.

Ostřelovaný cíl

Nebyla to jenom kulturní obec se svou přehršlí petic a otevřených dopisů, kdo prohazoval cestu Staňkově rezignaci, nepřítel se mu vylíhl v těsné blízkosti. Jako první zahájil veřejnou palbu první místopředseda ČSSD Onderka svým dva týdny starým prohlášením v České televizi.

„Podle těch posledních dnů chování pana ministra v rámci ministerstva kultury bych to odvolání velice vážně zvažoval,“ sdělil tehdy Onderka v Otázkách Václava Moravce.

V prvním sledu to byl on, kdo si to od předsedy Hamáčka slíznul, protože jako hlavní misi si strana vytyčila, že přestane každý zašpiněný hadřík přetřásat před svědky. Dlouhodobě to poškozuje image kampaně a Hamáček chtěl rozladění nad Staňkem vyřešit potichu a v klidu.

Za vším si stojím, napsal Staněk premiérovi. Odvolává se na masivní kampaň

Zhruba tak po vzoru někdejšího ministra dopravy Antonína Prachaře (za ANO): v politicko-novinářské bublině každý věděl, že s ním začal být předseda hnutí Babiš, tehdy ještě ministr financí ve vládě Bohuslava Sobotky (ČSSD), nespokojený. Že když Prachař oznamoval rezignaci, nebylo to z jeho hlavy a vůle. Do širšího povědomí a do veřejné přestřelky to ale neprosáklo.

Staněk, vystudovaný učitel oboru český jazyk – občanská nauka, vplul loni v létě do nejvyššího patra české politiky rovnou z komunální úrovně. Čtyři roky byl primátorem Olomouce a teď naposledy ve sněmovních volbách získal poslanecký mandát za stejný region.

Drobná nařčení se kolem něj vinula už v minulosti. Třeba za kumulaci funkcí nebo za účast na křtu knihy o zhoubných zákoutích církevních restitucí od bývalého komunistického předáka a­poslance Miroslava Grebeníčka.

Při této příležitosti proslul především způsobem, jímž se pak vymlouval: „Knihu jsem nekřtil, pouze jsem směrem k autorovi a­zúčastněným pronesl pár vět s­obecným konstatováním, že žijeme v demokratické společnosti, v­níž můžeme vyjadřovat různé názory.“