Kultura je totiž fenomén, který poměřovat ekonomickými měřítky je sice možné, ale není správné. Musíme se pochopitelně ptát, kolik prostředků společnost do kultury a umění vkládá a kolik se jí vrací, ale především co to společnosti přináší.
Nejlepší kultura je ta, o které vlastně ani nevíte. Je samozřejmou součástí našeho života, asi jako voda či vzduch. Specifickou a velmi aktivní součástí kultury je umění. Kulturu potřebuje a žije s ní každý člen společnosti, i když tvrdí, že se bez ní obejde. „Nechodím na operu, tak ji nepotřebuji,“ je nejčastější omyl bohužel nejen „obyčejných“ lidí.
Latinský význam slova kultura je „to, oč je třeba pečovat“. Právě proto moudré vlády formulují tzv. „kulturní politiku“. Návrat peněz z kultury do státní pokladny je jen částí profitu z podpory kultury -přitom ani tento aspekt není zanedbatelný, neboť podle jedné studie v USA jeden dolar vložený do kultury generuje osm dolarů v různých odvětvích. To nejdůležitější však je, že kultura kultivuje společnost. Kdo jsou ve skutečnosti návštěvníci divadel a koncertů Přinejmenším sporný je především pohled pana Tajovského na „pražskou kulturu“, kterou „dotují“ i ty mimopražské, a navíc nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva. Nikdo nezpochybňuje funkci regionální kultury, v kulturních centrech se však - ať se nám to líbí nebo ne - soustřeďují ty nejlepší síly. Proč je Národní divadlo nebo Česká filharmonie v Praze? To přece není výraz „pragocentrismu“! A pokud se týká těch „nízkopříjmových“ vrstev, právě kvůli nim je kultura dotována, jinak by vstupné opravdu bylo nedostupné. Autor by se dost divil, pokud by znal profil průměrného návštěvníka divadel a stálých orchestrů, v našem případě je víc než šedesát procent návštěvníků v důchodovém věku. Jsou nadprůměrně situovaní? Řekl bych, že mají jen jisté vypěstované kulturní potřeby. Navíc autorovi jako ekonomovi přece musí být jasné, že přerozdělování je běžným ekonomickým nástrojem, jímž všichni „dotujeme“ zemědělství, školství, dopravu a také kulturu.
Autor - možná, aby zažil také trochu škodolibé radosti - navrhuje, aby „vážení umělci“ několikrát do měsíce se „zatnutými zuby sehráli nějaký ten komerční škvár“. Má patrně pocit, že tím naplní kasu a zbytek času mohou dělat „Umění“ pro prázdné hlediště. Rád bych jej ujistil, že inkriminovaná divadla mají každodenně vyprodáno, i když komerční škváry nehrají. Mají však malou kapacitu a vstupné je přizpůsobeno právě těm nízkopříjmovým vrstvám.
Jako ve vědě existuje základní výzkum, který nepřináší okamžitý užitek, ale přesto musí být dotován, aby aplikovaná věda již mohla přinést konkrétní a komerčně využitelné výsledky, tak je třeba dotovat skutečné umění, které sice není vždy přijatelné pro všechny vrstvy obyvatelstva, ale je „výzkumnou“ základnou pro komerčně úspěšnější a obecně konzumované druhy umění.
O autorovi| Ilja Šmíd, ředitel Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK
