Úterý 18. ledna 2022, svátek má Vladislav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Zabil jsem Heydricha, pánové

Česko

Hlavním hrdinou knihy Laurenta Bineta HHhH nejsou parašutisté, kteří zabili Heydricha, ale sám spisovatel.

Jako Čech, příslušník etnika nikterak mocného, natož mentálně rozpínavého, je člověk potěšen, věnujeli jeho národu pozornost někdo pocházející z národa naopak vlivného a se sebou tradičně spokojeného. Třeba právě Francouz. To je na knize Laurenta Bineta HHhH - což je šifra „Himmlers Hirn heisst Heydrich“ (Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich) - nutné ocenit hned na začátku.

Pompézněji už to nešlo Knize, jejíž obal zdobí přelepka, že získala francouzskou Goncourtovu cenu za nejlepší románový debut, se dostalo u nás zatím velmi vlídného přijetí. Předpokládám, že zatímco ve Francii musela být oceněna nezvyklost látky, o níž, domnívám se, mají Francouzi bohužel jen malé ponětí, u nás jí sympatie recenzentů vydobyla skutečnost, že se autor nijak netají svými sympatiemi k nám. Autor miluje Čechy a Slováky, samozřejmě především v ženském vydání, protože dívky a ženy jsou ty nejkrásnější na světě a Praha je také nejkrásnější město na světě a Karlův most je také nejkrásnější most na světě, a Týnský chrám je dokonce tak „pohádkový“, že si ho „ne náhodou Walt Disney vybral pro podobu zámku zlé královny ve filmu Šípková Růženka...“ Vraiment? Opravdu? To se i skeptický Čech dme pýchou.

Autor přijel v devadesátých letech jako mladý muž zprvu na Slovensko jako učitel francouzštiny, tam se seznámil poprvé se jménem Jozef Gabčík a s okolnostmi atentátu na Reinharda Heydricha, byť o něm cosi věděl už z dětství od svého otce, který čin velmi obdivoval. Pak se budoucí spisovatel přestěhuje do Prahy, bydlí nedaleko Resslovy ulice, po níž se jednou se svou slovenskou přítelkyní prochází, jde kolem krypty kostela, kde se ukrývali a pak sedm hodin obrovské přesile bránili parašutisté. Vstoupí do ní... a tam to na něj všechno dolehne. Rozhodne se o tom všem, o Heydrichovi, českém odboji, atentátu a parašutistech, a hlavně o sobě, napsat román.

Tyto okolnosti a tato svá hnutí mysli průběžně sděluje během sepisování „románu“, jenž se tak stává románem o vzniku románu. Na začátku je tedy citový náraz a zatím jen velmi povšechná vědomost o tom, co se tehdy vlastně stalo. Z tohoto zatím jen téměř „nulového stavu“ pak začíná autor skládat materiál. Shromažďuje a čte knihy („Ač se to zdá neuvěřitelné, našel jsem další knihu o atentátu...“), brouzdá po internetu, stahuje si filmy, čte kde co; každou chvíli narazí na nějaký nový pramen nebo okolnost, nad nimiž pak po svém způsobu uvažuje. Je to typ autora hloubavého a zároveň kurážného. Je celou dobu přítomen v textu jako de facto hlavní postava, píše neustále o tom, co při seznamování se s látkou a při pronikání do ní prožívá, co si myslí, co cítí, jak mu u toho je. Převládajícím laděním je citové pohnutí, ba emfatičnost, která nabývá až podoby jisté emocionální vyšinutosti: o atentátu, jehož význam nechci ani v nejmenším snižovat, píše jako o „největší scéně velké vesmírné tragédie“. Pompézněji už to napsat nešlo.

Pil čaj, nebo kávu S velkou oblibou Binet inscenuje líčení historických dějů, jako by on sám osobně ony děje prožíval: vkládá se do nich, uvažuje o tom, co by udělal on, na závěr dochází téměř k splynutí s hrdiny, tedy s parašutisty, a když líčí jejich odpor v pravoslavném chrámu Cyrila a Metoděje, jako by tam byl s nimi. To mu samozřejmě nelze nijak míti za zlé, ba je to svým způsobem sympatické. Zároveň tak vzniká hybrid mezi jakýmsi emocionálním zápisníkem a historickou koláží a kompilací, což vede k poněkud dotěrnému pocitu, že na atentátu má svým způsobem podíl i Binet: „Nejsem a nikdy nebudu Gabčík...“ napíše skoro na konci, jako by si čtenář od začátku myslel něco jiného a jako by to mělo někomu vadit.

Jindy ho třeba do varu přivádí takové věci, jako že si nemůže vzpomenout, byl-li Heydrichův mercedes, který viděl na výstavě na Vítkově, černý, nebo tmavě zelený: „Nastane ale chvíle, kdy to budu muset rozseknout. Nebo ověřit. Jedno, nebo druhé.“ Možná rozseknout ověřením, je-li to tedy tak důležité

Binet píše: „Nechci psát učebnici dějepisu. Proto se mi do prokázaných faktů občas mísí moje představy. Prostě to tak je.“ Úroveň těch představ je však někdy kuriózní a působí dojmem řekněme ne příliš informovaným. Takto třeba vysvětluje Himmlerovu a Heydrichovu motivaci změnit postup při vyvražďování židovského obyvatelstva na Východě: „Oba potřebovali ještě několik měsíců, aby pochopili, že podobnými postupy nacismus i celé Německo směřují do sféry barbarství a že třetí říši hrozí opovržení budoucích generací. S tím se muselo něco udělat. Jenže to už byla vražedná mašinerie natolik rozjetá, že jediná náprava, kterou vymysleli, byla Osvětim.“ Četl jsem tu pasáž několikrát a údiv se mísil s pocitem, že autor se buď neumí vyjadřovat ironicky (neboť jinak než ironií takovou úvahu nelze chápat), nebo neví, o čem je řeč. Himmler a Heydrich se báli „barbarství“ a „opovržení budoucích generací“?! To bylo ale to poslední, co jim přišlo na mysl a čím by se v tomto ohledu zabývali. Těm dvěma v této věci šlo jen o zefektivnění tohoto barbarství, včetně zmírnění jeho „nechutných“ stránek, ne o ochranu před ním. Nějaká útlocitnost jim byla zcela cizí. Tehdy netušil, že...

Oblíbenou Binetovou fabulační metodou je, že klade historickým postavám do úst různé výroky, nad kterými pak vzápětí medituje, zda je mohly říci. Například nechá po vzniku Slovenského štátu Gabčíka vést hovor s kamarády v Košicích, zda odejít bojovat do zahraničí. Jenže pak zjistí, že Gabčík v té době v Košicích být nemohl. Začne tedy uvažovat o rozdílu mezi fabulovanou a historickou postavou, hloubá o vztahu reality a fikce, o tom, jestli si může dovolit napsat, že si někdo dal čaj, když si mohl třeba dát kávu (tu ovšem nejspíš v těch letech jen velmi zřídka), nebo naopak.

Někdy je ještě kurážnější a popustí uzdu představivosti. Smělost jeho představivosti reprezentuje nejčastěji se opakující fráze knihy, která zní „tehdy ještě netušil...“. Tak například Heydrich netušil, co ho v zatáčce čeká, Přemysl Otakar II. netušil, co se jednou stane, když do země pozve Němce (ti tu byli ovšem nějakou dobu před ním, a mluví-li v případě Němců o „sněti, kterou sem před staletími Přemysl Otakar II. naočkoval (sic!)“, používá výrazivo, které ho poněkud přibližuje k jazyku oběti zaslouženého atentátu). A jindy zase jeho milovaný Vítězslav Nezval netušil, že jednou bude ležet na Vyšehradě...

Binet disponuje také několika svými utkvělými vizemi. Drží se ho například představa, jak někdo buší do stolu: Heydrich „praští pěstí do mramorové desky položené na stole z masivního dřeva, až fotografie jeho ženy a dětí nadskočí“. Jedná se tedy nejspíš o takzvané bušení árijsko-nadčlověčí. Prezident Beneš do stolu buší pěstí už bez příznaků, zato s „rozzářenýma očima“, když plukovníku Moravcovi „vysvětluje, že je třeba něco podniknout“, nějakou „okázalou protinacistickou akci“, aby konečně Angličané „s tvrdošíjnou neústupností“ (?) přestali srovnávat „českou apatii s vlastenectvím Francouzů, Rusů, a dokonce Jugoslávců“.

Pomineme-li celkovou výstřednost takové scény, lze se také ptát, čím si právě Jugoslávci vysloužili u Bineta to slovo „dokonce“. Zdroj jeho nadšení z Beneše je na předchozích stránkách podán ještě záhadněji: „Se zpupnou Chamberlainovou tupostí se bude muset potýkat častěji než kdo jiný, a bude tak činit s klidem přímo nadlidským. Už jen kvůli tomu mi tahle historická postava připadá téměř impozantnější než de Gaulle.“ Je to sice trochu podivná úvaha, ale od Francouze to našinec rád slyší. Emila Háchu naproti tomu nazve statečně „pitomcem“ (alespoň tak je to přeloženo), což lze omluvit jen právě románským temperamentem a neznalostí věcí.

V tom podstatném a důležitém, proč většina čtenářů bude tuto knihu číst, tedy v převyprávění atraktivního a stále tak oslovujícího tématu, Binet v podstatě solidně shrnul a kompiloval látku (kromě beletrie a sekundární literatury přiznává, že hlavním zdrojem mu byla klasická kniha Miroslava Ivanova, jistě se dostal i k literatuře další).

Po této stránce nepřináší jeho kniha nového nic, což mu nevyčítám, takový nebyl ani jeho záměr. Ten byl, řekl bych, předvést na dramatickém jevišti sama sebe a sehrát na něm vypjatou citovou scénu. Někomu to může imponovat. Jiný může z takové sebestřednosti mít pocity řekněme smíšené.

Binetův záměr byl předvést na dramatickém jevišti sama sebe a sehrát na něm vypjatou citovou scénu. Někomu to může imponovat. Jiný může z takové sebestřednosti mít pocity řekněme smíšené.

KNIHA TÝDNE

HHhH Laurent Binet V překladu Michaly Markové vydalo nakladatelství Argo, Praha 2010, 346 stran.

Autor:

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nečekaný příbuzenský vztah. Vévodkyně Kate a Meghan pojí krev Přemyslovců

Premium Učebnice mluví jasně. Přemyslovci vymřeli po meči v roce 1306, kdy byl mladičký král Václav III. zákeřně zavražděn...

Češi investují do kryptoměn ve velkém. Stát řeší, jak je přinutit přiznat zisky

Premium Ještě nedávno byly virtuální měny jako bitcoin investicí především pro lidi, kteří chtěli experimentovat a nebáli se...