Tajná dohoda mezi Václavem Havlem a Mariánem Čalfou z 15. prosince 1989 zpečetila vítězství sametové revoluce. Přestože hlavní obrysy úmluvy jsou již řadu let známy, osobnost Mariána Čalfy, který se z politiky stáhl po volbách v roce 1992, zůstává doposud ve stínu.
Po jmenování „vlády národního porozumění“ a abdikaci prezidenta Husáka 10. prosince 1989 narazila sametová revoluce na první vážné úskalí. Na manifestaci u příležitosti Dne lidských práv na Václavském náměstí vyhlásil herec Jiří Bartoška, že Občanské fórum navrhuje do nejvyšší funkce člověka „čestného, poctivého, moudrého, statečného, kterého režim věznil pro jeho přesvědčení...“ – a ještě než stačil domluvit, dav provolával „Havel, Havel“.
Plebiscit na Václavském náměstí ovšem ke zvolení hlavy státu nestačil. Jak ale z Havla udělat prezidenta, to jeho příznivci netušili. Podle tehdy platné ústavy volilo hlavu státu Federální shromáždění, v němž měli komunisté stále absolutní většinu. Jejich poslanci se navíc osmělili k chytrému úskoku: navrhli, aby českoslovenští občané, kteří prokázali v posledních týdnech „vysokou úroveň politické kultury, morálky a gramotnosti“, volili prezidenta přímo. To revoluční štáb Občanského fóra zaskočilo: všechny argumenty proti přímé volbě by z úst představitelů demokratické revoluce musely nutně znít nepřesvědčivě. Navíc byl k dispozici průzkum, podle něhož čtyři pětiny dotázaných nevěděly, kdo by měl být po Husákovi v čele státu, 11 procent chtělo Dubčeka, 8 procent Komárka a pouhé jedno procento Havla.
Do bezvýchodné situace zasáhl jako deus ex machina posel ze Strakovy akademie. Do ateliéru Josky Skalníka, kde se Havel se svými nejbližšími spolupracovníky připravoval na volbu, přinesl pozvání od nového premiéra k jednání mezi čtyřma očima. Zdůraznil, že předseda vlády nechal místnost vybranou ke schůzce vyčistit dánskou firmou od možných odposlechů.
Petr Pithart, který byl u toho, popisuje Havlovu popuzenou reakci: „Co si myslí? Ten Šalfa či Štalfa? Že si bude klást podmínky? Co je to za drzost, takováhle kabinetní politika?“ Podle Mariána Čalfy považovali Havlovi poradci pozvání za „šílený manévr“, nad kterým koumali několik hodin. Navrhovali, že přijdou v delegaci, ale to Čalfa odmítl. Havel se nakonec nechal Pithartem přesvědčit a Jiří Bartoška ho odvezl do Strakovky.
My dva se musíme chovat jako státníci O jednání, které se odehrálo 15. prosince mezi Václavem Havlem a Mariánem Čalfou, nebylo plně informováno ani celé vedení Občanského fóra. Před občany zůstalo utajeno až do prosince 1994, kdy o něm na jednom semináři mluvil Petr Pithart. Na rozdíl od všech ostatních důležitých jednání Občanského fóra nebylo nahráváno na magnetofon. Oba aktéři však zanechali svá svědectví.
Václav Havel mluvil o schůzce s Čalfou 7. března 1991 při výslechu před komisí Federálního shromáždění, která zkoumala pozadí 17. listopadu. Čalfa mu prý řekl: „Nad tou stranou jsem zlomil hůl. To je beznadějná věc, to jsem prostě odepsal. Jsem připravený jít s demokratickou mocí, dělat, co je zapotřebí, a nést riziko, že mě zastřelí spolu s vámi.“ Pak se dohodli, že Čalfa zařídí, aby byl Havel zvolen prezidentem již v prosinci a mohl tak pronést novoroční projev. „Počítal víceroméně, že novým prezidentem budu já. Dalo by se říct, že jakýmsi způsobem navrhl, že udělá vše, abych já mohl být prezidentem. Předpokládal zároveň, že já ho podržím jako premiéra. Ale nemělo to charakter jakéhokoliv komplotu, aby to nebylo špatně pochopeno. To bylo naprosto věcné jednání člověka, kterému jde o to, aby se pokojným, řádným ústavním způsobem přešlo do zcela nových poměrů. Aby byl nějak domluven a regulován přechod od vlády jedné strany k pluralitním demokratickým poměrům.“
Marián Čalfa svou verzi, která se od Havlovy neliší, popsal 5. října 1994 v rozhovoru s třemi mladými historiky, Martinem Nodlem, Jiřím Sukem a Pavlem Zemanem. Čalfa odmítl Havlovy skrupule vůči tomu, aby byl zvolen zdiskreditovanými poslanci, a naznačil mu, že se musí chovat státnicky: „Pane Havel, vy už nejste jenom disident, ale stal jste se politikem a velmi významnou personou, jste tady číslem jedna v této době. My se musíme chovat jako státníci, kteří řeší situaci Československé republiky, a ne vaše představy čistého nebo nečistého parlamentu.“ Pak Havlovi vysvětlil, jak dojít k tomu, aby mohl být zvolen do konce roku prezidentem. Na jeho námitku, že ho komunističtí poslanci nezvolí, řekl, že také „nejsou jako malí jardové“ a že se musí využít „toho Federálního shromáždění právě v jeho kvalitě, v které je navyklé hlasovat o tom, co se mu předloží, pokud možno v jednom šiku“.
Havel Čalfovu nabídku přijal. Když o ní týž den ve vinohradském ateliéru Josky Skalníka referoval hrstce svých nejbližších spolupracovníků, zapřísáhl je, aby vše „drželi v sobě jako hrob“. Historik Jiří Suk měl možnost slyšet magnetofonový záznam z tohoto jednání a povšiml si, že Havel se chová o poznání autoritativněji než v předchozích rozmluvách: „Jako by se vrátil z nějakého rituálního obřadu, kterým oni neprošli.“
O sedmnáct let později napsal Havel v knize Prosím stručně: „Je to legrační, ale byl to spíš Čalfa než já, kdo se tehdy choval jako správný revolucionář.“ Vzorný soudruh Čalfova kariéra do roku 1989 nijak nenasvědčovala tomu, že se někdy stane „správným revolucionářem“. O své minulosti mluvil veřejně jen zřídka; ale lze ji rekonstruovat na základě archivních dokumentů, svědectví pamětníků a pár rozhovorů.
Narodil se v květnu 1946 v Trebišově v rodině železničáře. V dětství se často stěhoval po východním Slovensku, podle toho, na které nádraží otce přeložili. Otec byl katolík, prý kvůli dětem vstoupil v roce 1957 do komunistické strany, což mu příbuzní vytýkali. „Na východním Slovensku se komunisté dělili podle toho, do kterého kostela chodili,“ komentoval to Marián Čalfa v roce 1998 v rozhovoru v Xantypě.
Sedm let po svém otci vstoupil do strany i Marián Čalfa (bylo mu tehdy osmnáct let), prý aby dostal doporučení na školu. Vzali ho na bratislavskou právnickou fakultu, nakonec vystudoval v Praze, kde měl tetu, protože využil výměny, která tehdy mezi právnickými fakultami existovala.
Na počátku 70. let se v Praze oženil a tchyně mu dohodila místo právníka v ČTK. Odtud jej v roce 1972 přetáhli na úřad předsednictva vlády, který potřeboval vyplnit vakuum po odbornících vyhozených při normalizačních čistkách. „Jediné, co mi trošku vadilo, bylo, že po mně chtěli, abych shodil bíbra. Pamatuju, jak jsem řešil na chatě před zrcadlem zásadní dilema, jestli se mám oholit, nebo ne,“ vzpomínal v zmíněném rozhovoru. Podvolil se.
Pokračování na straně 22
Dokončení ze strany 21
Jeho první dochovaný výpis z kádrových materiálů pochází z října 1985, kdy se stal na úřadu předsednictva vlády předsedou celozávodního výboru KSČ. „Soudruh Marián Čalfa se projevuje jako houževnatý a cílevědomý pracovník s politickým přístupem k řešení úkolů. Pro své odborné schopnosti a znalosti se propracoval do funkce vedoucího oddělení a zástupce vedoucího odboru. Na Úřadě předsednictva vlády ČSSR prošel mládežnickými a stranickými funkcemi, v nichž se osvědčil. V jednání je přímý, zásadový. V kolektivu spolupracovníků má přirozenou autoritu. V práci je uvážlivý a cílevědomý.“ Čalfova kariéra šla jako po másle. Již v 70. letech byl v úřadu předsedou SSM, v roce 1982 absolvoval VUML (Večerní univerzita marxismu leninismu), o rok později se stal místopředsedou závodního výboru KSČ a vzápětí absolvoval měsíční stáž na Vysoké škole politické a zahájil externí aspiranturu.
Jmenování do funkce předsedy celozávodního výboru strany zahájilo na konci roku 1985 jeho velmi rychlý vzestup. V srpnu 1986 schválil sekretariát ÚV KSČ jeho jmenování do funkce vedoucího legislativního odboru úřadu předsednictva vlády. V říjnu 1987 jej pak tentýž orgán schválil do funkce zástupce vedoucího úřadu předsednictva vlády a obdržel také vyznamenání Za vynikající práci. Zřejmě si jej oblíbil Lubomír Štrougal, protože když odcházel do důchodu šéf legislativy Karol Laco, prosadil tehdejší premiér na jeho místo právě mladého a ambiciózního úředníka ze Strakovky. „To, že jsem se stal ministrem, zapříčinila má znalost práva. Do legislativy nemohli dát stranického pracovníka, protože zde byla nutná odbornost. Když mi Štrougal navrhl, abych se z úředníka stal ministrem, byl jsem udiven. Byla to bomba, a nejen pro mě,“ řekl Čalfa v roce 1991 v rozhovoru pro Reflex.
Čalfova odbornost hrála jistě velkou roli, ale bez úplné konformity a stranické aktivity by mu byla k ničemu. Po roce 1989 své angažmá v komunistické straně bagatelizoval, nebo dokonce přímo zatloukal. Když v roce 1991 dostal při výslechu před komisí 17. listopadu otázku, jaké měl stranické funkce od roku 1988, odpověděl, že žádné. Ve skutečnosti byl předsedou celozávodního výboru na úřadu předsednictva vlády až do února 1989.
Nikdo ze zhruba desítky oslovených bývalých pracovníků úřadu předsednictva vlády si Čalfovo jméno nespojuje s ničím negativním. „Byl to velice snaživý člověk,“ říká Leo Vodáček. Podle Oty Kazdy se Čalfa „velmi rychle orientoval v problémech“ a Bedřich Sakař, který je dnes Čalfovým partnerem v advokátní kanceláři, zase zdůrazňuje, že byl „konsenzuální typ“.
Čalfova ústava Hlavní náplní Čalfovy práce ve Štrougalově a později Adamcově vládě byla příprava nové ústavy. Ta měla podle představy stranického vedení „uceleně ústavně zakotvit dosažený stupeň výstavby socialistické společnosti“. Na ústavě měly pracovat dvě komise: pracovní, které od srpna 1988 předsedal právě Čalfa, a reprezentativní, v níž byli kromě nejvyšších stranických pohlavárů i zástupci lidu, například herečka Věra Galatíková, hlavní mechanizátor státního statku Bruntál, fotbalista Zdeněk Nehoda, předsedkyně JZD Rudý říjen Rakvice, sportovní chodec Jozef Pribilinec či vedoucí prodejny potravin Šumperk.
Čalfa na přípravě ústavy intenzivně pracoval, její definitivní návrh byl však předsednictvu strany předložen až 30. listopadu 1989. Podle některých pozdějších vyjádření jejího tvůrce již neobsahovala vedoucí úlohu strany, což je však archivními dokumenty snadno vyvratitelná nepravda. „Oproti současné ústavní úpravě vychází návrh z podstatného zdokonalení vedoucí úlohy strany a Národní fronty,“ psal ve svém posudku vedoucí oddělení státní administrativy ÚV KSČ Rudolf Hegenbart. I Čalfovy veřejné projevy zůstaly do poslední chvíle zcela konformní s tehdejším ideologickým diskurzem. Například v rozhovoru pro deník Práce z 23. srpna 1989 výslovně potvrdil, že nová ústava bude „ústavou socialistického typu“ s vedoucí úlohou strany. Tehdejší Československo podle Čalfy bylo právním státem, protože v něm platila svrchovanost zákona, nezávislost soudů a podřízení exekutivy zastupitelským orgánům.
„Oni žádali návrat kapitalismu!“ Jak došlo k proměně konformního komunistického byrokrata v revolucionáře? Při výslechu před komisí 17. listopadu v březnu 1991 Čalfa vypověděl, že ho ovlivnila atmosféra východního Berlína, kde pobýval na podzim, zřejmě během říjnových oslav 40. výročí NDR, které se staly trochu smuteční slavností.
Klíčovou roli v jeho obratu však představovalo setkání se dvěma vůdci stávkujících studentů, Tomášem Ctiborem a Martinem Mejstříkem, které se odehrálo na rektorátě Karlovy Univerzity v Karolinu v noci ze soboty 25. na neděli 26. listopadu. Týden po zahájení studentské stávky se federální vláda rozhodla, že bude dobré, když někdo vysonduje, co skutečně vysokoškoláci chtějí. Trojčlenné vládní delegaci, kterou vedl místopředseda vlády Karel Juliš a v níž byli ministr zahraničí Jaromír Johanes a ministr bez portfeje Marián Čalfa, pak náměstek ministryně školství Milan Šulista zařídil setkání se Ctiborem a Mejstříkem.
Když Ctibor dnes na setkání vzpomíná, zdůrazňuje, že měl vše v hlavě politicky srovnané: zkoprnělým soudruhům předestřel, že studentům jde o návrat k liberální demokracii. Johanes ho prý začal okřikovat bolševickými frázemi, ale Čalfa ho zarazil a pak do brzkých ranních hodin naslouchal. O pět let později v rozhovoru s historiky to Čalfa popsal těmito slovy: „Oni nám vyložili, že končí režim, socialismus atd. a že to nejsou už takové změny, že bychom měli odvolat ministra vnitra a ministra obrany a já nevím koho. Oni žádali návrat kapitalismu! Musím říci, že to byla poměrně rána.“ Marián Čalfa byl schopen z této rány neobyčejně rychle vyvodit praktické důsledky. V neděli od 10 hodin, tedy podle všeho méně než osm hodin po schůzce v Karolinu, se v Obecním domě zúčastnil historického jednání Adamcovy vlády a Národní fronty s představiteli Občanského fóra. Za celou dobu řekl tři slova. V rozhovoru pro Reflex o dva roky později to komentoval takto: „Já byl jak v Jiříkově vidění. Byla v tom touha posadit se na druhou stranu, protože ta měla na rozdíl od Adamce pravdu. Mrzelo mě, že to o mně nevědí. Člověk prozřel a řekl si: Takový kus života a ona to byla faleš. Hrozný pocit.“ Sejdeme se na Vikárce Když Ladislav Adamec podal 7. prosince po debaklu své „vlády 15 : 5“ (patnáct komunistů, pět nekomunistů) demisi, navrhl Gustávu Husákovi dva kandidáty na premiéra: Mariána Čalfu a svého někdejšího poradce, ředitele Československé televize Miroslava Pavla.
Husák si vyžádal Pavlovu přítomnost při předtáčení svého abdikačního projevu a v pracovně mu řekl, že byl navržen na premiéra. „Odpověděl jsem, že to není příliš dobrý nápad, protože se necítím být politikem. Považuji se za novináře a chci v té profesi pokračovat,“ vzpomíná dnes Miroslav Pavel, jak na nabídku zareagoval. „Gustáv Husák mi řekl, že si myslí, že se mýlím. A tím to skončilo.“
Nevíme, zda tato rozmluva byla rozhodujícím impulzem ke jmenování Mariána Čalfy. Spekuluje se o tom, že Husák mohl vybrat na post premiéra Slováka, aby znemožnil Dubčekovi stát se prezidentem (podle federálních zvyklostí by pak musel být hlavou státu Čech). Tak či tak, Marián Čalfa se stal 10. prosince předsedou „vlády národního porozumění“. O pět dní později učinil Havlovi historickou nabídku, jejíž realizace dva dny před silvestrem završila sametovou revoluci. S odstupem dvaceti let Petr Pithart v knize Devětaosmdesátý píše, že kdyby byl Čalfa trochu šikovnější a prozíravější, „zařídil by, aby bylo několik poslanců proti“.
Několik dní po zvolení prezidentem pozval Václav Havel okruh svých nejbližších spolupracovníků do Vikárky, aby prodebatovali další postup v ožehavých otázkách ministerstev vnitra a obrany. K úžasu přítomných seděl vedle prezidenta Marián Čalfa. Symbolické přesednutí na druhou stranu tím bylo dokonáno.
***
Havlovi vysvětlil, jak se může ještě do konce roku stát prezidentem. Na jeho námitku, že ho komunističtí poslanci nezvolí, řekl, že „nejsou jako malí jardové“. „Já byl jak v Jiříkově vidění. Byla v tom touha posadit se na druhou stranu, protože ta měla na rozdíl od Adamce pravdu. Člověk prozřel a řekl si: Takový kus života a ona to byla faleš.“
