Kronikář Bílovic nad Svitavou se v roce 1919 o nálezu nemluvněte odloženého ve sněhu v lese ani nezmínil. Pro obec severně od Brna to tehdy nebyla až taková událost - malá Liduška byla totiž jedním z mnoha dětí, které osud odloženého dítěte postihl. Jenomže právě ona se stala symbolem. Symbolem opuštěných holčiček a chlapců, o něž se musela právě vzniklá republika postarat.
Osud to dokázal zařídit krásně: jedním z těch, kdo odložené dítě 22. prosince 1919 objevili, byl redaktor Lidových novin Rudolf Těsnohlídek. Do lesa ho společně s dvěma přáteli zavedla náhoda, kterou popsal už o den později v článku nazvaném Betlém našich dnů. „Leželo schouleno na rozvinuté peřince, v odkopané košilce a tenkém kabátku, pěstičky přimknuty k očím,“ stojí na zažloutlých stránkách Lidovek. Byť článek není podepsán, jazyk autorství tvůrce slavných soudniček naznačuje. A také to, jak se do věci vložil v dalších letech, jak dokázal na konkrétním příběhu rozvinout problém péče o opuštěné děti.
Vraťme se ale do roku 1919: tehdy nálezci odhadovali, že dítěti je jedenáct měsíců, dívenka však byla o půl roku starší. Matku dítěte zadrželi četníci za několik dnů - přesněji, přihlásila se úřadům sama, když zjistila, že jsou jí na stopě.
Šestadvacetiletá služka Marie Kosourová (psaná tehdy i Kocourová či Kocourková) se ještě u soudu v listopadu 1920 vymlouvala na špatnou sociální situaci. Tvrdila, že dceru Ludmilu má s ruským zajatcem, který se vrátil domů, a dítě by s ní „nemělo života radostného“. Dostala prý práci, kterou by s nemanželským dítětem ztratila a „ve velké nouzi se nalézala“.
Marná byla obhajoba krkavčí matky, že se už předtím snažila dát dítě do tehdejší obdoby azylového centra a že věděla o příchodu Těsnohlídka i jeho přátel, jež sledovala z houští. Ti to vyvrátili - malá holčička ležela na sněhu odložená už notnou chvíli a její tělíčko zimou modralo. Soudce Otakar Honal byl přesto milosrdný, udělil dosud netrestané ženě pět měsíců těžkého žaláře zostřeného jedním tvrdým ložem každých čtrnáct dní. „Po malé Lidušce se ani nezeptala,“ komentují soud LN z 9. listopadu 1920.
Těsnohlídek se v den verdiktu vypravil do nového domova malé Lidušky. K manželům Polákovým, kteří si dítě osvojili. Bydleli na Cejlu, tedy jen kousek od věznice, v níž byla zavřená matka.
Přivítala je sama Liduška. „Když nám uvykla, zasmála se, zatřpytilo se jí v očích jasem onoho světla, které ji uvítalo do nového života,“ popsal Těsnohlídek. „V tom teplém úsměvu a v pohledu velkých studánkových očí, které by nevylíčil ani velký básník, natož nepatrný soudní referent, bylo tolik radosti ze života, který jí byl vrácen pouhou náhodou,“ líčí staré spisy.
Příběh ale stále nekončí: Rudolf Těsnohlídek, sám často žijící v depresích, dokázal, inspirován osudem Lidušky, více. Společně s úřady zodpovědnými za péči o opuštěné děti stál u vztyčení prvního vánočního Stromu republiky. Inspiroval se tradicí založenou v Kodani v roce 1914, kde podle dostupných informací vztyčili první vánoční strom spojený s veřejnou sbírkou.
První jehličnan v Brně pocházel (a nyní znovu pochází) symbolicky právě z bílovického polesí. Vztyčili ho v roce 1924 na náměstí Svobody a Liduška byla u toho. Za čtyři roky se v pokladničce pod ním vybralo na stavbu dětského domova Dagmar. Historické letopisy v archivech Moravského zemského muzea, které se svými kolegy vzorně zpracovala historička Hana Kraflová, líčí, jak se snažili i graficky znázorňovat, jak sbírka pokračuje. S přibývajícími penězi překreslovali symbolické trnové koruny v lipové věnce. Za každých tisíc korun, potřebných na roční péči o dítě, se jeden z ostnů změnil v lipový list.
Sám Těsnohlídek se sice dostavění domova nedožil, spáchal sebevraždu, ale domov stojí a funguje dodnes. Ještě v roce 1924 stihli Stromy republiky postavit na několika dalších místech země, v roce 1925 se připojila i zbývající hlavní města tehdejších československých zemí: Praha, Bratislava a Užhorod. A zrodil se fenomén.
Sama Ludmila se v roce 1938 vdala za Josefa Chybíka a přestěhovala do Prahy, kde zemřela na začátku roku 1997 v 78 letech. Byla plachá, rozhovory o svém osudu odmítala a ani se už (aspoň oficiálně) po obnovení tradice vztyčování stromu v roce 1990 v Brně nestavila.
Její osud ale připomínají dobročinné sbírky pod vánočními stromy po celé republice i pamětní deska na místě nálezu - oblíbené místo (nejen) vánočních vycházek. A kronika Bílovic se plní zápisy navazujícími na událost, která tam vše před 90 lety odstartovala.
***
V pohledu velkých studánkových očí bylo tolik radosti ze života, který jí byl vrácen pouhou náhodou
O autorovi| MILOŠ ŠENKÝŘ, redaktor LN
