Chicagské vydavatelství Touch and Go minulý týden ohlásilo stopstav a rozloučilo se s několika spřízněnými labely, jak psaly mj. i včerejší Lidové noviny. V praxi to zjednodušeně znamená, že muzika, kterou vydávají, bude, pokud jde o offline dostupnost, ještě o něco více underground než dosud. (Tedy se nalézáme v záporných číslech.) Pro normálního fanouška to není taková rána, jako když zavřeli Virgin Megastore na Times Square, škoda to ovšem je převeliká. To, že je totiž nějaká hudba „nezávislá“, nemusí nutně znamenat „jiná“ nebo „neposlouchatelná“. Že žádná kapela z katalogu labelu Touch and Go nevyhrává na rádiu Impuls, je ve skutečnosti dobře, protože jak říká Henry Rollins: „Masovost všechno zk..ví.“
Touch and Go vydali za tři dekády existence „pouhých“ čtyři sta desek, což je ve srovnání s majory velice málo. Pokud byste ale měli začít hledat tu, se kterou začít, je to naopak docela hodně. Byl by to skvělý seriál: průvodce nejlepšími deskami Touch and Go. Mnohé z nich se dají koupit u nás (třeba v obchodě Rocksters v Karlově pasáži v Praze), objednat na různých místech internetu (Tgrec.com, Amazon.com či český Dayafter.cz) nebo poslechnout alespoň kousek - nezřídka to nejlepší - na příslušném účtu serveru mySpace.
S čím tedy nejlépe začít? Nějaký návod pro začátečníky? Jsou desky, ve kterých se nemůžete zmýlit: třeba těchto pět a jejich pět potenciálních hvězdiček.
Debut Black Heart Procession s názvem 1. Depresivní, hypnotická hudba, které dominuje piano, a uhrančivý, jakoby odevzdaný hlas Palla Jenkinse. Tísnivou náladu umocňuje záliba v netradičních aranžích a zvuky flašinetu, harmoniky nebo pily(!) dodávají některým skladbám děsivou, takřka hororovou atmosféru.
Deska 1000 Hurts od Shellac. Tříčlenná kapela dotahuje naprostý minimalismus výrazu k dokonalosti. Přesná rytmika, Albiniho skřípání kytary a zpěv nezpěv, srandovní texty. Dohromady to dává perfektní smysl. Podobně geniálního, jen trochu hlasitějšího předchůdce mají Shellac v Big Black (nahrávka Songs About Fucking je jasnou trefou).
Čtveřice Girls Against Boys a jejich Venus Luxure No. 1 Baby z roku 1993. Rokenrol, který táhnou dvě baskytary a temný, zastřený vokál Scotta McClouda. Je vzrušující a dobrodružné zamilovávat si postupně všechny písně jen proto, že jsou, jaké jsou.
Album Spiderland, poslední nahrávka Slint z roku 1991. Předchůdce toho, co se dnes nazývá post-rockem. Úchvatná dynamika, kdy potichu je vlastně nahlas. A naopak. Existují lidé, kteří věří, že bez této desky by byl svět úplně jiný. A uvěřit tomu není vůbec těžké...
O autorovi| Jana Kačurová, redaktorka LN
