LN: Co se to vlastně dnes děje v Bruselu?
Schází se, byť formou videokonference, všichni členové Evropské rady (ER). A poprvé jednají o návrhu sedmiletého finančního rámce Evropské unie, rozpočtu EU na roky 2021 až 2027, i plánu obnovy ekonomiky po koronavirové krizi, který jim 27. května předložila Evropská komise (EK). Zatím ten návrh komentovali sami, spíš pro domácí publikum anebo jen v menších skupinách. A teď poprvé budou všichni v jednom čase a na jednom místě, byť s pomocí techniky, a budou hledat cestu, jak se jednomyslně shodnout.
Protivirová opatření nesmí ohrozit evropské hodnoty, Česko mezi ‚obránci demokracie‘ chybí |
LN: Takže to bude složité jednání.
Nejtěžší roli bude mít předseda ER Charles Michel, který musí najít kompromis. Mezi členy Evropské rady jsou různé názorové skupiny, a ty názory se diametrálně odlišují. Celý koncept musí být schválen jednomyslně. Hlavní část plánu – Nástroj obnovy a odolnosti – obnáší 560 miliard eur (asi 15 bilionů korun) z celkem 750 miliard. Některé státy říkají, že je to moc peněz, jiné zase že málo. Zásadní rozdíly jsou v názorech na podíl grantů a půjček z finančního balíku pomoci i v rámci tohoto nástroje.
LN: Jak vypadají názorové tábory?
Všechny státy nejsou ve stejné pozici. Některé mají zdravé veřejné finance, dokonce přebytkové. Jiné mají deficity a problém s tím, že když si teď půjčí na obnovu ekonomiky, deficity se ještě zvětší. Proto se hledá způsob, jak jim poskytnout peníze, aby jim nenarůstal dluh. Některé státy jsou více rozpočtově odpovědné. Ty říkají, ano, státům s velkými deficity je třeba pomoci, ale buďme rozumní.
Milena Hrdinková.
Pojďme se bavit o tom, jak velký má být ten společný dluh. A pojďme zajistit, že bude jen na přesně určenou dobu, že jím nebudeme zatěžovat budoucí generace. Což se ostatně podle smluv o fungování EU ani nesmí. Každý sedmiletý finanční rámec by měl začínat vyrovnanou bilancí bez dluhů. Mezi těmi rozpočtově zodpovědnými, jak se říká šetřivými státy, jsou hodně významní čistí plátci, tedy ti, kdo do rozpočtu EU dávají více, než formou evropských programů dostávají.
Mezi státy se zdravými veřejnými financemi jsou i státy chudší, které stále dohánějí průměrnou úroveň EU. A všichni potřebují, aby toto dohánění, konvergence, pokračovala, protože jen tak bude dobře fungovat i vnitřní trh. A některé státy mají velký strach ze zadlužení tak velikou částkou, protože to potenciálně zatíží jejich rozpočty. Ale na druhou stranu se bojí, aby nebylo méně prostředků v kohezních fondech, které ke svému dohánění potřebují. Takže tyto státy tak nějak balancují mezi různými svými prioritami.
LN: O čem vlastně evropský plán obnovy je?
Plán nazvaný Nová generace EU má dva hlavní pilíře. Nástroj obnovy a odolnosti s těmi 560 miliardami eur. A dále React-EU, tedy něco jako obnova akceschopnosti EU, což je nástroj podobný dosavadním kohezním fondům, které čerpají dohánějící země EU. Přidělování prostředků z nástroje obnovy má být vázáno na předložení národních plánů obnovy jednotlivých členských zemí EU, které musí schválit EK.
Určitou novinkou v návrhu EK je důraz na vybudování odolnosti ekonomik proti budoucím krizím. Některé ekonomiky s problémy se svými veřejnými financemi jsou už v tak závažném stavu, že by tím podle ekonomů napříč EU mohla být ohrožena stabilita celé EU, které by EU při příští krizi nemusela zvládnout. A že je proto třeba navázat tu připravovanou finanční injekci na provedení strukturálních změn v oněch státech.
Kritériem, kterým Komise měří odolnost, je mimo jiné nezaměstnanost. EK navrhuje, aby se jednalo o hlavní kritérium pro udělení alokace jednotlivým zemím v rámci nástroje obnovy. A navrhuje zohlednit nezaměstnanost v letech 2015 až 2019, což nemá vazbu na koronavirovou krizi, ale na stav před tím. Zvláštní postavení má přitom nezaměstnanost mladých, takže zdaleka největšími příjemci budou Itálie, Španělsko, Portugalsko a Francie. Toto kritérium je podle nás třeba přehodnotit. Česko, kterému se daří držet nezaměstnanost na nejnižší úrovni v EU, je takovým kritériem znevýhodněno.
EVROPSKÝ PLÁN OBNOVY
|
LN: Co se s tím dá udělat?
Neztotožňujeme se s tím, že bychom měli penězi půjčenými na dluh primárně řešit dlouhodobou odolnost evropské ekonomiky. Nová generace EU by měla řešit dopady krize. Pro posílení odolnosti jsou zde i jiné nástroje, jejichž kapacita je v současnosti 540 miliard eur. Jako třeba Evropský stabilizační mechanismus (ESM) pro země eurozóny. Půjčky z něj se ukázaly jako velmi efektivní nástroj při řešení řecké krize.
Na jednání ER tak půjdeme se stanoviskem, že by se na podporu zadlužených států Eurozóny nejprve měly vyčerpat zdroje z existujících nástrojů a teprve pak vytvářet nové fondy. A pak je tu jedna vážná politická věc. Některé státy, které jsou ve špatné ekonomické situaci, jsou z hlediska jejich dohánění nejvyspělejších zemí EU, konvergence, dále než my. Cenové hladiny a příjmy jejich obyvatel jsou vyšší. Takže budeme prosazovat, že nechceme, aby cíl hospodářského sbližování chudších s bohatšími byl upozaďován na úkor plánu obnovy.
LN: Jakou cestou to chce Česko prosazovat?
Hodně napoví první reakce ostatních států na půdě ER. Určitě ale nejsme s naším názorem osamocení. Minulý týden se na tom shodly státy Visegrádské čtyřky, na dosavadních technických jednáních se ukazuje názorový průsečík i s dalšími zeměmi. Budeme se snažit ještě více přibližovat k těm státům, s nimiž jsme si blízcí, a u ostatních států hledat shodné názory a roviny.
LN: Granty a půjčky z plánu obnovy jsou vázány na Národní plány reforem. Co dá do toho svého Česko?
Základem bude Národní investiční plán (NIP), který vznikl na základě průzkumu vlády jako sumář potřeb jednotlivých regionů v Česku. Je tam celá řada projektů, celkově za osm bilionů korun, které řeší třeba situaci s nedostatkem vody, budování přehrad, infrastrukturní či energetické projekty, jako je například zateplování budov. Stejně tak obsahuje projekty v digitální oblasti pro posílení e-governmentu, rozvoj chytrých dopravních systémů, podporu umělé inteligence či řešení dopadů automatizace - průmysl 4.0.
Příkladem může být digitalizace integrovaných center pro nakládání s odpady. V NIP jsou obsaženy ale i projekty sociální, tedy například budování škol, školek. To jsou cíle, které nám EK často ukládá v rámci tzv. evropského semestru jako úkol třeba v rámci lepší péče o zaměstnanost žen. Anebo projekty v oblasti zdravotnictví – budování specializovaných zdravotnických center. A my teď intenzivně řešíme, jakou cestou propojit tyto investiční potřeby se strukturou cílů evropského plánu obnovy, kterým se prolíná důraz na urychlení přechodu k zelené a digitální ekonomice.
LN: Rozhodování o přidělování peněz bude v rukou EK. Její role vzroste.
Ano. Nejsilnější, ovšem z hlediska členství také starší státy v EU mají v EK silné zastoupení. Ostatně Německo a Francie přišly před zveřejněním plánu EK s návrhem dát na obnovu ekonomiky 500 miliard eur na grantech. EK potom k tomuto balíku přihodila dalších 250 miliard eur pro půjčky. My silné zastoupení v institucích zatím nemáme. Co je pro naši ekonomiku vhodné, to dost často hodnotí úředníci. Proto si myslím, že vždy, když dojde k nějakému posílení role EK, tak bychom si naše návrhy měli velmi dobře rozmyslet i se zřetelem na tuto souvislost.
LN: Granty a půjčky se mají vyčerpat do konce roku 2024. Dá se to vůbec stihnout?
My bychom považovali za optimální, aby čerpání bylo rozloženo do stejného časového období jako sedmiletý finanční rámec, tedy do roku 2028. Anebo alespoň aby do roku 2024 bylo jen smluvní zajištění dle národních obálek, tedy schválení předloženého investičního projektu EK, a samotný projekt aby se realizoval ve lhůtě následných tří let. Jsou státy, jako Itálie či Španělsko, které by chtěly začít čerpat co nejdříve. A čerpat rychle.
‚Sanování starých problémů pod rouškou viru.‘ Česko má zásadní výhrady k rozdělování peněz z fondu obnovy EU |
Pak jsou tu státy, minimálně v regionu střední Evropy, které by chtěly čerpat déle. Pokud nebude ten sedmiletý časový rámec stanoven jako povinný, ale maximální, pak myslím návrh na delší čerpání nalezne širokou podporu. Státy, které jsou největšími finančními přispěvateli EU, by chtěly co nejrychlejší variantu. Pokud by v nástroji v daném termínu nebyly závazkovány všechny prostředky, tak by se uzavřel a o to méně by si EK půjčila na trhu. Z jejich pohledu je to dost logické, protože to do budoucna v rámci splácení zmenšuje celkový objem příspěvků členských států do budoucích rozpočtů EU.
LN: Z čeho se bude plán obnovy financovat?
Splácení vynaložených prostředků má začít v letech 2028, kdy začíná další sedmiletý finanční rámec. A trvat má třicet let, takže by zahrnovalo další nejméně čtyři finanční rámce. Možnosti jsou tři. Buď se sníží platby, které budou členské státy čerpat, protože rozpočet bude muset pokrýt splátky jistiny vydávaných dluhopisů EU. Anebo se budou muset zvýšit národní příspěvky, pokud by státy chtěly zachovat stejnou výši plateb.
Anebo se budou muset najít nové zdroje příjmů. EK má některé nápady na nové zdroje jako uhlíkovou daň na dovozy výrobků ze třetích zemí, digitální daň či daň z využívání výhod společného vnitřního trhu velkými firmami. Vzhledem k nutnosti jednomyslné shody nepředpokládám, že by brzy vznikla nějaká úplně nová evropská daň. Šlo by spíše o pouhé přelití peněz z národních rozpočtů do rozpočtu evropského a ve výsledku by to opět byly členské státy, kdo by platil víc.
LN: Co to znamená pro rozpočet EU?
Potenciální zmenšení rozpočtu by pro řadu států – těch, které jsou a ještě dlouho budou čistými příjemci peněz - bylo natolik neatraktivní, že bude tlak na to, aby byl jeho objem zachován, případně aby se trošku zvětšil. To bude postoj, který jistě bude podporovat i Evropský parlament. Ten má dlouhodobě zájem na tom, aby byl objem rozpočtu výrazně nad jedním procentem hrubého národního důchodu Unie. A pro EK je zvětšení samozřejmě také zajímavé, protože čím větší rozpočet, tím větší její moc peníze rozdělovat.
LN: Jak by se měly zvýšit příspěvky zemí do evropského rozpočtu?
Všichni si samozřejmě uvědomují, že je krize, a že není možné jít s příspěvky nahoru. A proto přicházejí s nápadem, že se dodatečné zdroje budou generovat z peněz, které si EK zcela nově a bezprecedentně půjde masivně půjčit na finanční trhy. Splácení dluhopisů, které má trvat 30 let, začne až někdy v roce 2028, což je pro řadu členů velmi vzdálená doba. A je pravděpodobné, že v té době dojde k personální obměně jak na špičce hierarchie členských států, tak i ve strukturách EU.
Komise podrobnosti o příspěvcích v tomto období, tedy po roce 2028, nezveřejňuje ani interně a ani zveřejňovat nemusí, protože ještě nejsme v tom finančním rámci, který začne v roce 2028. Jak se budou zvedat příspěvky a příspěvkové stropy, a ty stropy jsou pro vydání evropských dluhopisů klíčové, to se začne řešit až někdy v letech 2026–2027, až se bude sestavovat další sedmiletý finanční rámec.
LN: Co znamená pojem příspěvkové stropy? A proč je to tak důležité?
Klíčový je rozdíl mezi příspěvkovými stropy, které jsou obsažené v tom sedmiletém finančním rámci, a skutečnými příspěvky. Strop je maximální výše příspěvků členských států na jednotlivé roky, určující je HDP jednotlivých zemí. Naproti tomu reálná výše příspěvků za jednotlivé roky se stanovuje podle čerpání předchozích let. Zatím platí, že strop se nikdy nevyčerpal celý. A to, co se nevyčerpalo, si můžeme představit jako rezervní kupoli vzduchu nad hlavou, to vždy představovalo potenciál pro řešení určitých situací, o jehož uplatnění mohla EK členské státy požádat.
Visegrádská čtyřka bude ladit noty s Merkelovou. Ve hře je obnova evropské ekonomiky i otevírání hranic |
Nyní, ve vztahu k plánovaným půjčkám na úrovni EK, se tato kupole zvětší a bude díky tomu sloužit jako zajištění vydávaných dluhopisů. Vzhledem k tomu, že evropský rozpočet má dobrý rating, lepší, než většina členských států včetně ČR, lze si půjčovat ve výši několikanásobku toho rozpětí. Takže klidně i bilion eur. Jsou tady ale i jiné programy EU než plán obnovy, třeba kohezní fondy, a ty jsou zastřešovány stejným rozpočtem se stejným stropem. Proto, pokud nebudu chtít zvýšit příspěvky do rozpočtu nad jedno procento a stropy zůstanou stejné, pak mi zůstane menší částka na jednotlivé programy a politiky. Je tedy tlak na to, aby se příspěvkové stropy zvýšily, a to ze současných 0,2 na 1 procento.
LN: Co je tedy největším problémem plánu obnovy a sedmiletého finančního rámce?
My se na věc snažíme dívat konstruktivně. Vidíme, že mnoho států vyvíjí politický tlak na to, aby plán obnovy byl. Takže není v našem zájmu být ve všem proti a jenom si stěžovat. Myšlenka je dobrá, je třeba se snažit, aby evropská ekonomika začala šlapat co nejlépe. Pokud bych ale měla vyzdvihnout jednu věc: lídři by si měli být si naprosto jisti tím, jakou částku jsou schopni realisticky a férově utratit. A pokud chceme posilovat Evropu, tak by to mělo být férově zaměřeno na všechny státy. Nejen na ty, které mají partikulární problémy.
Nechtěla bych stavět problém se schodky veřejných financí nad pokračující konvergenci. Zásadní devizou Evropské unie je společný trh a cílem musí být, aby fungoval ještě lépe. A k tomu je třeba, aby členské státy byly pokud možno na co nejvíce stejné úrovni. Konvergence, tedy sbližování ekonomické úrovně jednotlivých států EU, a posilování vnitřního trhu musí zůstat prioritou evropské politiky. Takže nejvíce se obávám toho, abychom neupřednostnili jiné priority před konvergencí a posilováním vnitřního trhu.
LN: Mám tomu rozumět tak, že cítíte, že se schyluje k fiskální unii, jíž státy EU dlouhodobě odmítají? A že se obáváte, aby tohle nebyl hlavní cíl plánu obnovy?
O fiskální unii se diskutuje velmi dlouho. A výsledkem diskuse je všeobecné přesvědčení, že monetární, tedy měnová unie, kterou máme, nefunguje bez fiskální unie zrovna ideálně. A že některé role fiskální politiky je třeba něčím suplovat. Já jsem ale přesvědčená, po 15 letech sledování, že v tuto chvíli nejsou státy na rozpočtovou unii připravené. Jakkoliv můžeme třeba i vědecky ukazovat, že jeden fiskální systém funguje lépe než dva. A že by si vytvoření fiskální unie vyžádalo i institucionální změny. Protože v tuto chvíli nevidím, že by EK byla autoritou, která by byla schopná řídit fiskální a hlavně daňovou politiku členských států.
LN: Proč?
Fiskální a daňová politika jsou oblasti, kde si členské státy poměrně pečlivě střeží své kompetence a brání se tomu přenést je na unijní úroveň. Jakákoliv změna pravomocí bude vnímána velmi citlivě i v řadě členských států. Také si nejsem jista, zda má současná EK dostatek kapacit se této problematice důkladně věnovat, protože na roli jakéhosi „ministerstva financí EU“ není vůbec připravena.
Nelze z roku na rok přepnout a očekávat, že skupina lidí, která se fiskální a daňovou politikou zabývá spíše teoreticky, najednou bude schopna tvořit a prosazovat funkční politiky pro druhou největší ekonomiku na světě. A druhá věc je, že daně a fiskální nástroje jsou natolik spojené s politickými prioritami národních vlád, že je obtížné si představit, že na ně budou v blízké době rezignovat. Podle mého názorná to v současné době členské státy nejsou připraveny a to i proto, že v konečném důsledku by to vedlo k federalizaci EU. A to je otázka, na níž se možná bude hledat odpověď, ale v každém případě v hodně daleké budoucnosti.
