Jan Palach, Jan Zajíc, Evžen Plocek. Tři muži, kteří obětovali na počátku roku 1969 život z politických důvodů. Jejich poselství je stále předmětem diskusí a sporů.
Velký pátek, 4. dubna 1969. Na jihlavském náměstí Míru, dnes Masarykově, je pouť -kolotoče, střelnice, houpačky, davy bavících se lidí. Je šest hodin a nikdo z nich netuší, že se za pár okamžiků stanou svědky tragického divadla. Od maringotky střelnice najednou utíká ke kašně hořící muž v dlouhém kabátě. Další atrakce? Okolostojícím teprve po chvíli dochází, co se děje. „Než jsem ho doběhl, ležel na zemi... někdo na něj hodil deku, i ta prohořela,“ vzpomíná na situaci Stanislav Ambrož, jehož očité svědectví přinesly minulý týden Jihlavské listy. „Byl celý spálený, chroptěl... někdo zavolal sanitku, objevil se policajt. Vzpomínám si, jak jsme odháněli děcka, kterých tam bylo...“
Hořícím mužem byl devětatřicetiletý Evžen Plocek, manažer největšího jihlavského podniku Motorpal. V osudný pátek 4. dubna odešel z fabriky v okrajové čtvrti Staré Hory po druhé hodině. Na zastávce trolejbusu do centra potkal svého přítele Jaroslava Šebestu, okresního tajemníka komunistické strany. Oba muže pojilo nejen přátelství, ale i politické přesvědčení: od jara 1968 se výrazně angažovali v reformním proudu strany a oba byli delegáty mimořádného „vysočanského“ sjezdu KSČ, svolaného po sovětské invazi. „Byl nápadně vážný a smutný, což nešlo dohromady s jeho povahou - vždycky totiž býval veselý,“ vzpomínal na své poslední setkání s přítelem Jaroslav Šebesta, který už dnes nežije, v dubnu 2004 v jihlavské příloze MF Dnes. Když se oba muži loučili, Plocek mu prý podal obřadně ruku.
V centru města se Evžen Plocek nejprve zastavil v kavárně Alfa. Vypil zde dva velké rumy a pak někomu telefonoval - Veřejná bezpečnost při vyšetřování jeho činu nezjistila, komu. Z kavárny odešel do drogerie, kde si koupil dvě lahve nitrocelulózového ředidla. V průjezdu se hořlavinou polil a vyšel na náměstí. Na pult střelnice hodil papír se dvěma vlastnoručně psanými poselstvími: „Jsem pro lidskou tvář - nesnáším necit. Evžen.“ „Pravda je revoluční -napsal Antonio Gramsci.“ Pak se vydal k budově okresního výboru strany. V krabičce si ponechal jedinou sirku...
Evžen Plocek zemřel o pět dní později, 9. dubna. Jeho pohřeb v sobotu 12. dubna se stal velkou manifestací, ohlas činu však zůstal vinou cenzury omezen na Jihlavu a okolí. Do širšího povědomí se Plocek dostal až po roce 1989. Dodnes nicméně zůstává v Palachově a Zajícově stínu. Také proto, že jeho život se příčí čítankovému zjednodušení.
V čem se Plocek vymykal Od ledna do dubna 1969 se v českých zemích pokusilo o sebevraždu upálením pětadvacet mužů a čtyři ženy. Deset z nich zemřelo. Pohnutky a osudy všech těchto lidí zkoumal doposud pouze psychiatr Milan Černý, který v roce 1969 analyzoval informace získané od policejních vyšetřovatelů a obětí či jejich blízkých. Výsledky svého bádání publikoval až v roce 1999 v odborném časopise Česká a slovenská psychiatrie. Došel k závěru, že z oněch devětadvaceti osob měli pouze Jan Palach, Jan Zajíc a Evžen Plocek pro svůj čin „nadosobní“ motivaci. V ostatních případech hrály podle Černého důležitou roli různé psychiatrické poruchy jako deprese, epilepsie, oligofrenismus, alkoholismus či poruchy osobnosti.
Historici, kteří se dnes tímto tématem zabývají, s psychiatrem Černým více méně souhlasí, byť podle nich existují sporné případy. Petr Blažek, spolueditor v lednu vydané publikace o Janu Palachovi, uvádí šestnáctiletého učně Jana Bereše, který se pokusil upálit v Chebu 25. ledna 1969. Černého závěry lze však velmi těžko přezkoumat, protože dokumentace, s níž pracoval, není dnes pro bádání přístupná.
Evžen Plocek se ze souboru dvaceti devíti zkoumaných osob v několika ohledech vymykal. Za prvé věkem: Více než dvě třetiny sebevrahů byli lidé do třiceti let, zatímco jemu táhlo na čtyřicítku. Za druhé sociálním postavením: Téměř dvě třetiny zkoumaných byli dělníci (včetně učňů), zatímco Plocek byl vedoucí pracovník významné firmy. Za třetí svou rodinnou situací: jen osm osob včetně Plocka mělo děti.
Plockovy osudy před rokem 1969 dnes známe pouze z nemnoha archivních dokumentů spíše marginální povahy a ze vzpomínek několika pamětníků. Portrét, který z nich můžeme sestavit, není příliš ucelený a jde jen málo dohromady s tím, jak Plocek ukončil svůj život. „Evženův životopis se od mládí tváří jakoby podle vzorové příručky o tom, jak se chudý a schopný chlapec může v socialismu uplatnit,“ napsala o Plockovi v roce 1989 spisovatelka Eva Kantůrková, která jej objevila pro český disent.
Narodil se v dělnické rodině čtyři dny po krachu americké burzy - 29. října 1929. Kromě toho, že měl o 16 měsíců staršího bratra Františka, byl vychováván v katolickém duchu, cvičil v Orlu a chodil do skautu, o jeho raném dětství nic nevíme. V roce 1943 se začal učit nástrojařem v jihlavském podniku Lineol Werke, který se stal po válce základem dodnes existujícího Motorpalu. Tehdy se seznámil se Stanislavem Dáňou, jenž na něj dnes vzpomíná jako na velkého recesistu, který nezkazil žádnou zábavu. „Oba jsme měli blízko k trampingu a skautingu,“ říká Dáňa v jedné jihlavské restauraci. Společně proto založili trampskou skupinu For Recese Boys a s dalšími kamarády vyráželi ve volných chvílích s tornami US Army do blízkých i vzdálených lesů.
V létě 1947 byli oba přátelé v Praze na světovém festivalu mládeže a Dáňa si dodnes vzpomíná, jak šli v průvodu z recese bosí. Srandičky mladého nástrojaře prý neopouštěly ani ve fabrice. „V nářaďovně jsme měli nějakého soudruha Kozla,“ vzpomíná Dáňa. „Evžen, když ho chtěl naštvat, tak šel za ním a ptal se ho: Soudruhu Kozle, jak je to tady s tím, v novinách se píše jedno, a komunisti dělaj něco jiného. A Kozel ho vždycky vyhnal, protože na to neuměl odpovědět. A my jsme z něj měli srandu.“ Na otázku, zda se Plocek něčím vymykal, říká Dáňa, že jen tím, jak žil politikou. „Vystřihoval si články z novin a nosil je po kapsách.“
Evžen Plocek se po absolvování základní vojenské služby v letech 1950-1952 vrátil do Motorpalu. V továrně si našel i nevěstu, stejně starou úřednici Zdenu Dolníkovou, s níž se oženil na počátku ledna 1953. V květnu 1954 se jim narodil syn Jiří.
Přes živý zájem o politiku se Evžen Plocek podle Stanislava Dáni moc angažovat nechtěl. Prý musel svého kamaráda dotlačit k tomu, aby se v roce 1953 stal členem dílenského výboru. V roce 1955 oba přátelé vstoupili do komunistické strany. Stanislav Dáňa, který přiznává, že je komunistou dodnes, říká: „Komunisty se stali všichni z naší party. Zažili jsme první republiku a byli jsme rádi, že nebudeme mít strach, že nás někdo vyhodí z práce a budeme živořit na nějakých žebračenkách.“
Pokračování na straně 20
Dokončení ze strany 19
Od poloviny 50. do počátku let 60. čekal Plocka rychlý vzestup. Z dělníka v nářaďovně přešel na placenou funkci předsedy závodního výboru ROH. Zároveň se ale nespokojil s kariérou aparátčíka a doplnil si vzdělání: večerně vystudoval pokračovací školu strojnickou a následně absolvoval dálkově dvouletý kurz zahraničního obchodu na pražské Vysoké škole ekonomické. Z odborové funkce přešel v roce 1960 do obchodně-technického oddělení Motorpalu a brzy se stal jeho vedoucím.
Ve svém okolí byl Plocek považován za člověka s rozhledem, který navíc umí dobře mluvit. „Ve funkci byl Evžen dost suverénní, čišela z něj jistota. Byl v tom až lehkomyslný, i o věcech hodně složitých snadno prohlásil, že se to zařídí,“ cituje Eva Kantůrková ve svém článku jednoho pamětníka. Jako společenský člověk nezapomínal na své trampské kamarády, dělal vedoucího na pionýrském táboře a působil v oddíle boxu. Ani v pozdějších letech nenechal svých typických srandiček. Stanislav Dáňa si vzpomíná, jak jednou boxovali v Českých Budějovicích: „Říkal mi: Hele, jak si s nimi zahraju. Dostal malou ránu a skoulel se z ringu, jako že je k. o. A tak jsme kvůli němu prohráli. No a takové voloviny on dělal.“
O vývoji jeho politických názorů v 60. letech nemáme žádné přesnější informace. V roce 1965 strávil několik měsíců na Kubě jako montér. Zda a případně jak tato cesta ovlivnila jeho politické postoje, nevíme. V roce 1967 se stal členem celozávodního výboru KSČ a na jaře 1968 postoupil na okresní výbor KSČ v Jihlavě. Podle všech svědectví patřil k předním aktérům „obrodného procesu“ ve městě. Reformní vlna ho vynášela stále výše: v červnu byl doporučen jako delegát na chystaný sjezd KSČ a do ústředních orgánů strany.
Sovětská invaze znamenala konec nadějí pražského jara. Evžen Plocek se účastnil vysočanského sjezdu strany. Před jednáním prý řekl kamarádu Šebestovi: „Odejdou s dlouhým nosem. Ve Vysočanech to odhlasujeme.“ Neodešli, navíc bylo vedení KSČ odvlečeno okupanty do Sovětského svazu a přinuceno v tzv. moskevském protokolu vysočanský sjezd anulovat. Po návratu na konci srpna napsal Plocek neznámému adresátovi vypjatý dopis, v němž píše: „Násilí dočasně zvítězilo -nikdy však nezničilo myšlenku. Jako nás nikdo nepřesvědčí, že Říp je v Turecku, tak nás nikdo nepřesvědčí, že XIV. sjezd se nesešel z vůle všeho lidu. Pochopíme stanoviska našich představitelů. Jsou to stanoviska mučedníků. Neviděl jsem v životě tolik lásky k vlasti, ke svobodě, ke komunismu jako v hlavním městě země tolik nešťastné.“
„Ze sjezdu přijel strašně zklamaný a rozčilený,“ říká Ludmila Plocková, Evženova švagrová. O vývoji jeho názorů v dalších měsících nemáme opět žádné přesnější informace. Patrik Eichler, autor jediné existující historické studie o Plockovi, objevil jeho diskusní příspěvek, který pronesl na plenárním zasedání okresního výboru KSČ v Jihlavě 5. března 1969. „...po cestě k socialismu jsme šli za Sovětským svazem. Protože jsme šli těsně za Sovětským svazem, tak jsme se mu dívali do zad. Když si zašel on, zašli jsme i my. Možná že kdybychom se dívali kupředu k cíli a dál a uvědomili si, že každý máme na tuto cestu jiné boty, tak jsme nebyli tak utrmáceni jako nyní. Loni jsme spatřili pěšinku jako zkratku. Našim spojencům se naše vykročení nelíbilo, zavolali nás zpět. Říkají, že společná cesta je dostatečná pro každého. Řekněme, že mají pravdu. My ale musíme vědět, kudy jdeme, a rozhodovat, kudy půjdeme, a pak i tyto věci budou pro nás v pořádku.“ Přestože není zcela zřejmé, co tím Plocek vlastně myslel (což může jít také na vrub skutečnosti, že jde pravděpodobně o přepis
Záhada pochodně č. 3
stenografického záznamu), příspěvek zaujme svým jazykem: místo aparátnického slangu metafory inspirované trampingem. Proč to udělal?
„V předjaří 1969 byl již prostor k nějakému obratu k lepšímu velmi malý,“ píše historik Zdeněk Doskočil ve své knize, v níž analyzuje nástup Gustáva Husáka k moci. V pátek 28. března porazili českoslovenští hokejisté sovětské 4:3 a následně dav oslavujících fanoušků vydrancoval pražské kanceláře Aeroflotu a Inturistu. Nyní již víme, že šlo o účelovou provokaci, řízenou Státní bezpečností, která poskytla Sovětům záminku k tvrdému nátlaku na československé vedení. Brutální výhrůžky a zákulisní machinace slavily úspěch a 17. dubna 1969 se prvním tajemníkem strany stal Gustáv Husák. Normalizace podle sovětských představ mohla začít.
Jan Palach se v lednu upálil s konkrétními politickými požadavky, které ještě podpořil zřejmě smyšlenou informací, že nebudouli splněny, budou ho následovat další. Jan Zajíc se upálil v únoru zejména proto, aby se na Palacha nezapomínalo. Čin Evžena Plocka byl nepochybně ovlivněn činy jeho předchůdců, pravděpodobně měl však jinou motivaci. Plocek byl dobře informovaný člověk a věděl, že jeho sebeupálení nebude mít na politický vývoj žádný vliv. „Řekl mi, že to musel udělat, protože neviděl jinou možnost protestu,“ vzpomínal na rozmluvu s Plockem v nemocnici Jaroslav Šebesta. A prý prosil, „ať nedopustíme, aby byl jeho čin vykládán jako krok opilce“. Všechny materiály a svědectví nasvědčují tomu, že Plocek neunesl tíhu prohry reformní politiky, s níž spojil svůj osud.
Otázkou nicméně zůstává, nakolik byl jeho čin ovlivněn alkoholem. Dva rumy „na kuráž“ by samy o sobě nemusely nic znamenat. Existují však svědectví, že měl s alkoholem dlouhodobé potíže. „Poslední dobou opravdu hodně pil a měl z toho i problémy doma s manželkou,“ říká po chvíli zdráhání jeho bývalý kolega z Motorpalu Oldřich Rychetský. „Říkalo se, že pije jak v práci, tak po práci.“ To potvrzuje i vdova po jeho dalším kolegovi Marie Matoušková: „Netvrdím, že byl alkoholik, ale rád se napil.“ Naopak Stanislav Dáňa něco takového popírá: „Byl běžný konzument alkoholu jako my všichni.“ Podobný pohled má i Plockův bývalý podřízený z obchodnětechnického oddělení Vladimír Steinbauer: „Jezdili jsme spolu na služební cesty, ale nikdy jsem si ničeho takového nevšiml.“ Jinou než politickou motivaci činu nepřipouští ani Ludmila Plocková.
Zkoumání, které v roce 1969 prováděl Milan Černý, u Plocka žádný alkoholismus nebo poruchu osobnosti neobjevilo, takže mohl být zařazen spolu s Palachem a Zajícem mezi národní hrdiny. „Rovněž Evžen Plocek byl člověkem se zvýrazněným smyslem pro odpovědnost, pravdu a spravedlnost,“ řekl Černý v lednu 1992 Karlu Pacnerovi z Mladé fronty Dnes. „I u něho jsme museli napsat jako motivaci mimoosobní cíl.“
Podle Zdenky Kmuníčkové, psychiatričky, která v roce 1969 působila v Černého týmu a pořídila známou nahrávku Jana Palacha, nevylučují podobný čin ani Plockovy povahové rysy. „Jestliže je někdo obrácený k okolí a ke společnosti, může silně prožívat to, co se děje. Takový člověk může daleko více soucítit a být účasten veřejného dění,“ říká Kmuníčková.
Život po životě Plockův pohřeb se stal masovou demonstrací, které se zúčastnili i oficiální představitelé města a Motorpalu. „Prostory hřbitova nemohly pojmout pětitisícové smuteční shromáždění jihlavských občanů. Poslední slova rozloučení. A znovu se vkrádá otázka. Proč, Evžene? Vždyť jen živí mohou přetvářet tento svět,“ psala 15. dubna jihlavská Jiskra. Nepočítáme-li zprávičku, kterou propašoval Jan Petránek do vysílání rozhlasu, neproniklo do celostátních médií o Plockově činu ani slovo.
„Ještě když jsem na podzim 1969 přišel do Motorpalu, tak to tady bylo dost živý,“ vzpomíná dnešní prezident firmy Antonín Policar, který je ve společnosti zároveň služebně nejstarší. Podle něj se o tom mezi lidmi ve fabrice normálně mluvilo, zvláště kolem prvního výročí v roce 1970. Postupně však případ přikrylo politicky motivované mlčení a také Plockovo obchodně-technické oddělení bylo rozpuštěno.
Podle historika Patrika Eichlera je pozoruhodný způsob, jakým se Plocek dostal či spíše nedostal do obecného povědomí. „Mezi trojici živých pochodní se dostává až počátkem 90. let a nikdy není tou postavou, skrze kterou bychom konec pražského jara a počátek normalizace exponovali. Přitom se k tomu jako člen KSČ, odborář, účastník vysočanského sjezdu i aktivní zastánce obrodného procesu ve svém městě nebývale hodí,“ říká Eichler.
Plocek dodnes zůstává více méně regionální postavou. Snad proto, že se upálil v Jihlavě, a nikoli v metropoli. Svou roli mohla hrát také jeho reformněkomunistická minulost, spornost pohnutek či bílá místa v životopise. Plockova rodina na rozdíl od Palachovy a Zajícovy také velmi málo spolupracovala s historiky, novináři a dokumentaristy na zachycení jeho osobnosti. Zatímco na počátku 90. let žila ještě řada pamětníků, dnes poslední z nich odcházejí, takže možnost, že bychom se o Plockovi dozvěděli ještě něco nového, je velmi malá.
S Plockovým odkazem si neví příliš rady ani město Jihlava. U morového sloupu na Masarykově náměstí je spíše symbolický pomníček, u něhož se o výročích činu odehrávají oficiální pietní akty. Přestože primátor města Jaroslav Vymazal (ODS) považuje Plockův skutek za „vlastenecký čin“ a jeho odkaz za aktuální i pro naši dobu, otázkou, proč není tedy po tomto vlastenci v Jihlavě pojmenováno žádné veřejné prostranství, je poněkud zaskočen. „Váš námět nikoho zatím nenapadl,“ říká ve své velké pracovně s výhledem na Masarykovo náměstí. „Je třeba, aby to prošlo politickou diskusí, aby to mělo širokou podporu.“ Ve vedení města se prozatím debatuje o tom, zda udělit, či neudělit Plockovi čestné občanství.
Kult zbytečného ohně Čtyřicáté výročí upálení Jana Palacha se stalo příležitostí k úvahám, které můžeme vztáhnout i na jeho dva následovníky. Z obecně spíše pietního přístupu se vymykal článek Ondřeje Slačálka v časopise A2, který vyzýval k ukončení „kultu zbytečného ohně“. „Klíčová politická otázka u mobilizační sebevraždy zní, jaký vzkaz přenáší,“ ptá se Slačálek. „Je tímto vzkazem výzva k aktivitě a k odporu? Anebo především říká: Chcete-li se postavit na odpor, zanechte všech nadějí. Reálný odpor, který by měl výsledky, je nemožný, možná je pouze oběť?“ Autor se kloní spíše k druhé odpovědi: „Na Palachův pohřeb přišli všichni. Když byli vězněni lidé z Hnutí revoluční mládeže a další, kteří se o odpor skutečně pokusili, pomocnou ruku jim podali nemnozí. A i dnes patrně potřebujeme pro masovou spotřebu spíše mrtvolné ikony než zkušenosti z reálných pokusů o odpor.“
Fakt, že Palach, Zajíc a Plocek společnost k žádnému trvalému odporu svými činy nevyburcovali, považuje Zdenka Kmuníčková za přirozený důsledek lidské psychiky. „Člověk se velice snadno nadchne nějakou emocí, pak ale přirozeně přichází ke slovu každodenní starost o zajištěnou existenci,“ říká Kmuníčková. „Jan Palach, Jan Zajíc a pravděpodobně i Evžen Plocek byli osobnostmi, které se v té době naprosto vymykaly z průměru. Pro následující generace jsou proto jejich činy tak těžko pochopitelné.“
***
Od ledna do dubna 1969 se v českých zemích pokusilo o sebevraždu upálením pětadvacet mužů a čtyři ženy. Deset z nich zemřelo. Prostory hřbitova nemohly pojmout pětitisícové smuteční shromáždění. Poslední slova rozloučení. A znovu se vkrádá otázka. Proč, Evžene? Vždyť jen živí mohou přetvářet svět. Deník Jiskra 15. dubna 1969
Říkal mi: Hele, jak si s nimi zahraju. Dostal malou ránu a skoulel se z ringu, jako že je k. o. A tak jsme kvůli němu prohráli. No a takové voloviny on dělal. Stanislav Dáňa přítel Evžena Plocka
Člověk se velice snadno nadchne nějakou emocí, pak ale přirozeně přichází ke slovu každodenní starost o zajištěnou existenci Zdenka Kmuníčková psychiatrička
Evžen Plocek (1929-1969) na jediné dostupné fotografii. Jeho evid enční list pr ozrazuje, že ještě vdruhépolovině 50. let uvádělsvé katolické vyznání. Dole čestná stráž Lid ových milicí u Plockovy rakve. Foto archiv LN, archiv Motorpalu a ČTK
O autorovi| PETR ZÍDEK, Autor děkuje Petru Blažkovi, Patriku Eichlerovi, Antonínu Policarovi a Aleně Šimánkové za pomoc při přípravě článku.
