Živelné koláže dynamického tance a svérázného pohybového divadla tepající divokou energií. Interpreti, kteří ze sebe vydají i tu poslední kapku potu a otevřou nejskrytější slabinu lidské duše. Témata, která se jako ostré nehty zarývají pod kůži, mrazí, ironicky se šklebí a vášnivě svádí. Taková jsou představení souboru DOT504, který v současnosti stojí na špičce naší taneční scény.
V tomto duchu je laděna i nová choreografie 100 Wounded Tears, kterou pro soubor vytvořilo řeckoslovenské tvůrčí duo Linda Kapetanea a Jozef Fruček. S těmi pracovali tanečníci DOTu již podruhé a jejich první společné dílo – choreografie Holdin’ Fast – se dostalo až na prestižní edinburský festival Fringe 2008.
Představení o „jednom stu raněných slz“ je leporelem čtrnácti obrazů ztraceného zoufalství. Jeden po druhém se střídají jako příběhy z knihy černých pohádek a nezávisle na sobě fungují silněji než jako celek. Esence choreografie je smíchána z magické síly a prachu legend, které však v sobě místo snivé pohádkovosti nesou zemitost, syrovost a brutalitu typickou pro východoslovanskou kulturu. Kostýmy i některé jevištní akce mohou evokovat prostředí vesnice, jiné snad podivného hradu, kde se také mnoho pohádkových příběhů odehrává. A stejně tak jako v legendách hraje v tomto představení hlavní roli boj dobra a zla, který ale propuká zejména v lidských duších.
Co temného skrýváme?
V prvním obrazu přichází na jeviště ženská postava (Helena Arenbergerová) oblečená do folklorně stylizovaného kostýmu – hedvábné sukně pod kolena a vestičky. Trpělivě nosí na scénu hrnky hlíny a jako by připravovala něčí hrob, vrší na jevišti kopu hnědé prsti. „Chceš ma zabiť? Povedz, no povedz to,“ naléhá na ni muž (Csongor Kassai). V další scéně zatančí dívka pološílené autistické sólo, ale neprozradí nic.
Co temného v sobě skrýváme a kdy se z našich úst vyplazí jedovatý ďáblův jazyk? Fruček s Kapetaneou se tohoto ďábla rozhodli vytáhnout z útrob našich těl za ocas a předvést ho v plné jeho rafinovanosti. Dva milenci (Lenka Vágnerová a Pavel Mašek) se něžně a lačně vzájemně ochutnávají, jako by ostatní svět pro ně neexistoval. Vtom se ale něco zlomí. Dívka bere se zlostným výrazem do ruky dřevěnou hůl. Její tělo se nakumulovanou zuřivostí vypíná do výše. Chvíli vykračuje na nártech nohou jako divoký kentaur připravující se k útoku. Pak hůl ostře rozřízne vzduch těsně před překvapenými tvářemi jiného zamilovaného páru a švihá znovu a znovu. O několik vteřin později se jí ale již „ujímají“ dva muži, oblézají ji a útočí na ni pánvemi. O jejího bývalého partnera už je také postaráno ve svůdných osidlech jiné ženy (Michaela Ottová). Nepřejícnost, závist, žárlivost, sobectví, lidská zkaženost, to jsou témata, která choreografy představení zajímají.
Zápasy a boje Choreografie 100 Wounded Tears je sledem zápasů. Jako první jde o boj mezilidský – fyzický. Pohybově velmi originální a nabitou pasáží je například sekvence inspirovaná bojovým uměním judo. Postavy ale bojují i samy se sebou. Když se vysvlečená žena (Lenka Vágnerová) krčí za svými obnaženými koleny a její zahanbené slzy otírá ironicky se smějící muž pálivými kusy cibule, nevydá ze sebe ani hlásku a poníženě trpí.
Umělecky nosný je ale také zápas, který spolu vedou sebevědomá elektronická alternativní hudba Michala Kaščáka a samotné dění na jevišti. Dravý hudební proud formuje dynamiku kusu tak jako sám pohyb. Někdy se dokonce zdá, že na sebe strhává pozornost na úkor tanečníků. Jindy se ale s tancem propojí a vytvoří intenzivní atmosféru.
Tak tomu je například u velmi imaginativní scény, kdy se všechny tři ženy objevují v těžkých sukních ušitých snad ze starých zbytků semišových látek na potahy či závěsy. Jak veliké houby se snášejí na zem a zase se zvedají, točí se dokola a přitom z nich víří oblaky prachu jako z léta nepraných polštářů. Radikální, až trochu děsivá hudba dokresluje obraz jakéhosi zapomenutého hradu, kde se právě odehrává bál duchů zemřelých hraběnek.
Nové představení DOT504 je nabité nápady (jak tanečními, tak vizuálními) a fyzickou i hereckou energií. V hereckém výrazu vyniká z tanečníků zejména Lenka Vágnerová a samozřejmě slovenský herec Csongor Kassai, který svůj přirozený exhibicionismus rozjíždí na sto padesát procent. Všichni tanečníci jako vždy předvádí technicky výborně zvládnuté výkony. Tanečně výrazně vyspěl například Pavel Mašek, opět zde oslňuje Helena Arenbergerová. Vše vypadá na první pohled dokonale, jen tu bohužel chybí jakási vnitřní síla a spojitost, která by nás na začátku představení chytla za límec a pustila až hodinu po potlesku. A tak po nás obrazy sklouznou jako proudy vody za prudkého lijáku po okenní tabuli. Ale i dívat se z okna je někdy velký zážitek…
HODNOCENÍ LN ***** DOT504: 100 Wounded Tears
Choreografie a režie: Jozef Fruček a Linda Kapetanea Účinkují: Michaela Ottová, Lenka Vágnerová, Pavel Mašek, Helena Arenbergerová, Tomáš Nepšinský, Jaroslav Ondruš a Csongor Kassai Premiéra: 22. 2. v divadle Ponec
Radikální, až trochu děsivá hudba dokresluje obraz jakéhosi zapomenutého hradu, kde se právě odehrává bál duchů zemřelých hraběnek
