Souviselo to zejména s tzv. mírovou otázkou, živou v té době jak na Západě, tak na Východě. Jenže zatímco vyhlašovaný cíl západního i komunistického mírového hnutí byl týž, jejich charakter se podstatně odlišoval. Východoevropské „mírové hnutí“ vytvářel a dirigoval komunistický stát, pro nějž šlo o důležitou součást politické propagandy. Podle ní byl ovšem nositelem militarismu „imperialistický západ“.
Na Západě šlo ale o aktivistické, zdola vyvěrající protesty proti novým formám militarizace. Protestující vinili své vlastní společnosti v další fázi studené války. Západní mírový aktivismus, jenž byl výrazem tamního sociálního pohybu, se tak velmi podobal východoevropským disidentským hnutím, s nimiž se pokoušel navazovat kontakty. Záhy se ovšem objevily názorové rozpory.
Kacířská Pražská výzva naznačila možnost německého sjednocení
Velká část západních mírových aktivistů byla hlavnímu strategickému cíli ochotna podřídit takřka vše – v duchu dobového německého bonmotu lieber rot als tod (raději rudý než tuhý). Naproti tomu východoevropští disidenti nechápali a ani nemohli chápat boj za mír jako samostatnou otázku. Jednostranně zdůrazňovaná potřeba jaderného odzbrojení a mírového dialogu mezi Západem a Východem šla podle nich na úkor demokracie a dodržování lidských práv ve východních komunistických diktaturách.
Z těchto myšlenkových podnětů vyrostla tzv. Pražská výzva, publikovaná jako dokument Charty 77 v březnu 1985, jakýsi pomyslný vrchol chartistického myšlení o mezinárodní politice. Hlavním autorem byl Jaroslav Šabata, jenž už nějakou dobu promýšlel možnosti „Helsinek zdola“ – nepsané koalice západního mírového aktivismu a lidskoprávního hnutí ve východní Evropě. Vedle Šabaty se na dokumentu autorsky podíleli především Václav Havel, Jiří Dienstbier a Jiří Hájek.
