Dnes o radostech, které se dají
vychutnat i bez překladu Je hodně hloupé nevědět, jak se v jazyce, jehož znalostí se holedbáte, řekne svíčková? No ano, za rámeček takové vysvědčení nepatří, existuje spousta méně potřebných a frekventovaných slov. A to jsem svíčkovou ještě ochoten přiznat, ale kdyby šlo jen o ni. Pak těžko obstojí i moje oblíbená výmluva, že terminologii lze najít ve slovníku, kdežto pravou známkou jazykových schopností je pohotové situační žvanění s dobře odposlouchanou výslovností. Ale po pořádku. Našel jsem rok staré zápisky z výletu, stručnější než stručné. Pouhá čtyři slova, dva názvy jídel bez dalšího komentáře. Pocházejí z loňské návštěvy Granady, ideálního místa k ochutnávání pokrmů neznámých jmen. Suvenýry si nevozím, fotit jsem přestal, deník si nevedu, blog už vůbec ne. Jako jediný dokument na památku jsem si zapsal tato slova: Solomillo a Perol de molienda.
Mám totiž takovou zvláštní oblibu, že si v cizině dávám občas něco, co nevím, co je. A slovník s sebou nenosím, abych si menu překládal. Kupovat takové zajíce v lingvistickém pytli se nebojím. Jsem opakem toho, co si živě pamatuju z někdejších cest ve funkci průvodce – české konzervativnosti v jídle a odporu ke všemu, co neznáme od maminky. No fuj, co ti tady žerou! A těch rádobyvtipných komentářů k místním kuchyním. Kdo měl někdy na starost rekreanty v cizině, dá mi za pravdu. S poznáváním světa to asi odeznívá, ale po celá devadesátá léta se Čechové na svých epochálních výletech vyznačovali (kromě typického rozvalení na stole nad polívkou a čuchání k přinesenému talíři namísto poděkování servírce) právě takovými humory. Věřte, že mistr Króner to ve slavné scéně s hovnem z nutrie nikterak nepřehrává. Ale možná se staré zvyky převrací ve světáctví, gastronomická xenofobie je už v jistých kruzích vzhůru nohama a kdo just nejvíc pohrdal vším kromě vepřo-knedla, chodí dnes na sushi, páč se to sluší.
Ale zpátky do Granady. To jsme tenkrát přišli s Eliškou do baru Sevilla hned za katedrálou, podniku docela obyčejného, i když s pěknými fotografiemi význačných hostů. A zrovna tam pořádali týden ochutnávek andaluské kuchyně, a sotva jsme se posadili, předložili nám jídelní lísteček s názvy těch vzorků. Tak jsme na to hleděli a rozhodli se, že já si dám Solomillo a Eliška si dá Perol de molienda. Nebo naopak, Eliška si dá Solomillo a já Perol de molienda, už nevím, protože jsme nevěděli, co to je, a stejně jsme se domluvili, že si to pak vyměníme. Každopádně to bylo vynikající a ještě u stolu v baru Sevilla jsem si zapsal, jak se to jmenovalo. Jinak bych to samozřejmě zapomněl.
Ztratit se v překladu je občas pěkné. Lépe řečeno nechat se unášet nepřekladem. Všelijaké radosti života jsou k vychutnání, aniž by překlad vyžadovaly. Kolikrát se překladem vypaří z věci i kus poezie, a to je škoda. Jenže když jsem po tom roce objevil tuhle poezii z Andalusie, nedalo mi to, otevřel jsem slovník a zjistil, že solomillo je… svíčková. Byla udělána jinak, než je u nás zvykem (to si pamatuju dobře), ale svíčková. A ne dost na ní. To druhé je něco ještě mnohem obyčejnějšího. Ale nechce se mi už přiznávat, co všechno nevím.
Ajak tak dopisuji tento sloupek, zrovna mi přišla zpráva, že 20. června se ve všech světových pobočkách Institutu Cervantes slaví den španělského jazyka. Tož olé, to je dnes.
***
Ale možná se zvyky převrací ve světáctví, a kdo pohrdal vším kromě vepřo-knedla, chodí na sushi, páč se to sluší
O autorovi| to je dnes. Jan Mattuš, překladatel
