Jásot cyklistů a bohatých maminek, vztek chudých rodin a mnohých seniorů – takový bude důsledek zákona o nízkoemisních zónách. Ti první se rozněžní nad ještě čistším vzduchem, ti druzí proklejí poslance, již si vozí zadnice v drahých auťácích. V devětašedesáti jste na auto často odkázáni více než kdykoli dříve – ale obvykle si už nové koupit nemůžete.
Uznejme, že soužití v přelidněné společnosti se bez regulace neobejde. Jde jen o to, zda regulujeme chytře – nebo pitomě. Pitomou, až zločinnou regulací jsou „modré zóny“, kde se pod bohulibým úmyslem chránit rezidenty zrodil špinavý byznys, v němž pár vykuků inkasuje neuvěřitelné částky za odtah aut. Naopak snesitelná je „Bursíkova buzerace“: máte-li opravdu starou káru, platíte při převodu 10 tisíc korun – tedy částku převyšující cenu všech těch wartburgů, žigulů i fáček. Surové, leč účinné: žádný zákaz, jen ekonomické vytlačení čmoudících a nebezpečných příšer. Inteligentní město by proto již dávno zavedlo mýto – a výši poplatku by rozčlenilo právě podle prachových emisí. Ale zakázat revmatickému pánovi jezdit jeho dieselovou felicií je čistočistá lumpárna, kterou z „ochrany ovzduší“ odvodí jen bezohledný fanatik.
