Proti byl celý tým federálního ministra Václava Klause, česká levice i Mečiarova vláda. Ale přesto 1. dubna 1991 nabyl restituční zákon účinnosti. Kámen, který architekti reforem zavrhli, se stal kvádrem nárožním. Převedl majetek za 200 miliard.
Upřímně řečeno, Rostislava Senjuka byste si možná prohlíželi s pochybami. Muž v lesklém saku má mohutné břicho a pevný stisk ruky, v řídnoucích vlasech malý copánek. V činžáku na pražském Smíchově má levně působící kancelář s tmavomodrými lyrickými kýči na stěnách. A to ještě na začátku nevíte, že staví malé elektrárny ve Vietnamu a má výhradní zastoupení pro ruská vojenská letadla MiG a Antonov (neprodal tu ani jedno).
Právě on byl v roce 1991 jedním z hlavních sveřepých bojovníků, kteří se zasloužili o restituce. Rychlá, divoká a radostná porevoluční doba vystřelila do federálního parlamentu barvitou sbírku lidí - vědce, herce, studenty, neřízené střely. Rostislav Senjuk byl zvláštní tím, že (jako jeden ze dvou nových poslanců v Československu) podnikal. A to už na sklonku komunismu, kdy režim neochotně následoval Gorbačovův Sovětský svaz a uvolnil sešněrovanou ekonomiku. „Sháněl jsem, co se dá zrenovovat a pronajmout,“ vysvětluje Senjuk, za revoluce mluvčí Občanského fóra v plzeňské Škodovce.
Suverénní muž neměl žádný respekt ani před úctyhodnou minulostí disidentů z Charty 77, ani před teoretickou erudicí ekonomů z Prognostického ústavu. Václav Klaus? „On neměl ani vteřinu zkušenosti s podnikáním. Já jo.“ Václav Havel? „Já ho nijak nemusím, ale je blbost, když ho dnes někdo obviňuje, že prosazoval restituce kvůli rodinnému majetku. Sešli jsme se tehdy v kavárně Slavia a říkal mi, že to nepodpoří, že osobně by za minulými majetky radši udělal tlustou čáru.“
Senjuk věřil, že restituce budou nejlepší způsob privatizace - už v době, kdy je jiní stoupenci vnímali hlavně jako morální gesto. A prosadil je v podivuhodné federální koalici s křesťanskými disidenty (kteří bojovali o restituce církevního majetku, na něž ale nedošlo), slovenskými Maďary (kteří chtěli vrátit majetek zabavený Benešovými dekrety, na což také nedošlo) a idealisty, kteří si přáli vrátit majetek i krajanům v emigraci (což se naplnilo až později a jen částečně). A budou umírat naše děti Školy nad propastí. Hrozí vyklizení 400 školních objektů v ČR, varoval před restitucemi titulek Rudého práva z listopadu 1990. Ekonomický expert deníku Pavel Páral jim věnoval několik článků: „Vracení majetku, jehož rozsah se odhaduje na několik stovek miliard korun, způsobí nedozírné ekonomické škody a může zastavit průběh ekonomické reformy,“ tvrdil v únoru 1991.
To byla nejčastější námitka: restituční spory umrtví ekonomiku, státní podniky budou během čekání na výsledek skomírat, případně se rozkradou. Hospodářské noviny tiskly 14. února 1991 varovný dopis ekonomické elity (podepsali ho i ministři Vladimír Dlouhý, Jan Vrba nebo Tomáš Ježek): „Namísto urychlení privatizace by tak došlo k jejímu výraznému zbrzdění a prodloužení možná na celá desetiletí.“ Takto varoval hlavně federální ministr financí Václav Klaus.
Když se zákon začal projednávat, na schůzi federálního parlamentu zaznělo patetické prohlášení poslanců Jana Vilda a Jiřího Dienstbiera mladšího, kteří se zaštítili svou minulostí revolučních studentů: „Tento parlament nemá právo rozvrátit ekonomiku naší země a způsobit tím další utrpení 15 milionů lidí, které tu zastupujeme.“ Parlament by podle nich měl projevit „mimořádnou morální sílu“ a restituce potopit, vždyť s takovou „ke konci roku nebudeme mít ani léky a budou nám umírat naše děti“.
Federální poslanec Michal Kováč, pozdější první slovenský prezident, ve zmateném projevu hochy pochválil: „Studenti a pracující nikdy nebyli proti sobě. Chci potvrdit, že ani tentokrát se to nestane. Vím, co pracující dole chtějí.“
Pro restituce však existovaly precedenty. Dokonce dva.
Jakým právem? My jsme trpěli! Dne 20. února 1990 se na úřadu federální vlády odehrála důležitá porada. Tehdy třiatřicetiletý legislativní expert Cyril Svoboda, původně notář z pražské katolické rodiny, se sešel s řeholníky, kteří vyšli z konspirace „podzemní církve“.
Tématem byl církevní majetek. Nikoli lesy a pole, ty se v té době nepočetným řeholníkům zdály jako nepředstavitelně velké sousto. Potřebujeme kláštery, rozhodl dominikán Dominik Duka - a pozdější český primas požádal pozdějšího předsedu lidovců, ať si pospíší. „Říkal: V červnu budou volby, posílí levice, budou tam lidé jako Zdeněk Jičínský, a nedočkáme se už ničeho,“ vzpomíná Svoboda.
Cyril Svoboda sepsal s pomocí církevního historika Karla Dolisty zákon, který obsahoval hlavně dlouhý seznam klášterů k vrácení. V červenci vstoupil zákon č. 298/1990, o úpravě majetkových vztahů řeholních řádů, v platnost. (Některé položky se do něj dostaly na poslední chvíli. Například za benediktinský klášter na pražském Břevnově, o nějž si opat Anastáz Opasek neřekl, se přimluvil prezident Havel.)
A pak tu byl Tomáš Ježek: „Opakoval jsem v té době Klausovu rétoriku... a cítil jsem, jak mi to neleze přes rty.“ Na pražských Vinohradech, kde celý život bydlí, míjel cestou do práce staré činžovní domy se zavřenými obchody. Když se proto po červnových volbách stal ministrem pro privatizaci, navrhl „malé restituce“, totiž zákon č. 403/1990, o zmírnění následků některých majetkových křivd.
„Přišel jsem z Akademie a věděl jsem starou belu, jaká je řádná zákonodárná procedura. Zákon napsal můj náměstek Jaroslav Muroň a já ho podsunul přátelům z ODA ve Federálním shromáždění - Skalickému, Bratinkovi a Kroupovi,“ líčí Ježek. Začal platit od listopadu a vracel hlavně měšťanské domy ukradené v období 1955 až 1959.
V Praze zrovna exhibičně hráli basketbaloví kejklíři Harlem Globetrotters a všichni fanoušci košíkové se chtěli podívat - i Klaus s Ježkem. „Chodili jsme před tím po Stromovce a on mi celou dobu nadával, že jsem se s ním o tom zákonu předem nebavil,“ popisuje Ježek. „Jak známo, jeho sestra Alena emigrovala do Švýcarska a její manžel tady měl restituovat barák. Klaus říkal: Jakým právem? My jsme tady trpěli, já nemohl vycestovat nikam... Otevřeně by to nepřiznal, ale tehdy mi to tak řekl.“ Dejte jim jen akcie Dominik Duka odhadl osud dalších církevních restitucí až prorocky. Ale v jedné věci se mýlil: volby 1990 nebyly vítězstvím levice. Občanské fórum získalo v českých zemích kolem 50 % hlasů. Do parlamentu se nedostali jen levicoví chartisté typu Jičínského, ale i lidé z regionů typu Senjuka.
A ještě stále to byla revoluční doba, kdy demonstranti na ulicích měli svou váhu. Poslanec Marek Benda vzpomíná, jak se u jeho otce, křesťanského disidenta Václava Bendy, na stole vršily stovky dopisů volajících po restitucích.
Cítili to i další chartisté. Místopředseda federální vlády pro legislativu Pavel Rychetský tedy navrhl zákon, který by vrátil majetky z celého období komunismu. Jak 23. ledna 1991 vysvětloval Rudému právu: „Vemte si příklad. Rodině v malém městečku sebrali cukrárnu. Její příslušníci léta v místě žijí, chodí kolem. A dnes by měla být prodána nakonec někomu jinému? To je naprosto absurdní.“
Na schůzi federální vlády se ale ostře ohradil ministr Klaus. „Při hlasování prosadil pouze finanční kompenzace akciemi z kuponové privatizace,“ vzpomíná dnes Pavel Rychetský. I on se podrobil a poslancům se předložil návrh, podle něhož lidé dostanou 30 tisíc v hotovosti a navrch akcie. Z asi 600 tisíc krajanů v zahraničí by se zákon týkal jen těch, kteří se stali emigranty proti své vůli, podle tehdejších odhadů „pár desítek až stovek osob“.
Proto se zákon jmenuje „o mimosoudních rehabilitacích“, nikoli o restituci. Na otázku, zda by se měla vracet i půda, Rychetský na vládní tiskovce opáčil: „V okamžiku totální restituce bychom mohli ohrozit zásobování potravinami.“ Tři citlivé otázky Federální poslanci, koordinovaní Václavem Bendou, se však vzbouřili. Právní rešerše připravovala poslankyně Klára Samková (advokátka, dnes provdaná Veselá), přepsání zákona se chopil Rostislav Senjuk. „Byl to první zákon psaný na počítači. Ve Federálním shromáždění byly tehdy dva,“ vzpomíná.
Teď však šlo o přesnou podobu. Někteří poslanci - například historik a chartista Ján Mlynárik - navrhovali vzít v úvahu i Benešovy dekrety zabavující majetek Němců a Maďarů. „Na Slovensku jsou k federaci nejloajálnější obyvatelé patřící k maďarské menšině,“ přidal se další tahoun restitucí, maďarský křesťanský demokrat István Batta. „Největší nespravedlnosti jsme museli strpět hned po válce: zbavili nás státního občanství, ztratili jsme všechna politická práva, zkonfiskoval se celý náš majetek.“ Navrhl maďarský majetek vyčlenit pro pozdější speciální zákon.
Většina však označila za časovou hranici únor 1948. „Jinak by šlo jít neomezeně daleko. Vezl jsem tehdy dva představitele šlechtických rodů a poslouchal jejich debatu na zadním sedadle,“ vzpomíná Marek Benda. „Bavili se o tom, zda jít do roku 1920 před pozemkovou reformu, nebo do roku 1648, k pobělohorským konfiskacím.“
Pokračování na straně 27
Dokončení ze strany 25
Pak tu byli krajané. Federální premiér Marián Čalfa s obavami mluvil o nárocích 580 tisíc Čechoslováků v zahraničí. Levicový poslanec Ivan Fišera navrhoval: „Jde o to, abychom vyloučili ekonomickou emigraci, protože to bychom se skutečně nedoplatili.“ Nakonec parlament setrval u vládní předlohy, která na návrh ministra Klause podvázala vracení majetku dvěma podmínkami: československým občanstvím a trvalým pobytem. Poslanecký oponent Rostislav Senjuk po dlouhém boji ustoupil: „Chtěl jsem restituce co nejširší, ale i nejrychlejší. A košile byla bližší než kabát.“
Největší spor vznikl o církevní restituce - nakonec je pohřbil nesouhlas Slováků. Republiková vláda Vladimíra Mečiara (krátce poté, v dubnu 1991, byl odvolán a založil si své hnutí HZDS) doporučovala restituce pouze ve formě akcií, a to jen do určité výše. I slovenští křesťanští demokraté váhali. „Byli přesvědčeni, že katolické Slovensko by si vracení majetku samo vyřešilo lépe,“ říká Cyril Svoboda.
Ve složité struktuře Federálního shromáždění stačila k zablokování pouhá desetina poslanců. To se stalo i tehdy, chyběly tři hlasy slovenských křesťanských demokratů. Na druhý den zákon - po mohutné vyjednávací akci Václava Bendy -prošel, ale bez církevních restitucí.
Dobové Rudé právo 22. února 1991 spekulovalo, že Benda jako zpravodaj k zákonu schválně protahoval jednání, aby stihli ze Slovenska dojet nepřítomní poslanci. Bendův syn Marek však říká, že v zákulisí šlo o něco jiného: „Byl to spor Slováků a Maďarů o to, zda vydat maďarské církevní majetky. Kvůli pár nacionalistům to neprošlo.“ Slepý, a proto spravedlivý Podpora zákona se nakonec sešla z různých směrů. Za levostředé Občanské hnutí ho například zaštítil filozof Jan Sokol (navrhl i pokornou preambuli o nápravě křivd). Zákon překvapivě podpořil parlamentní solitér Miloš Zeman s argumentem, že restituce by mohly proběhnout rychle, průzračně a obnovit přitom střední podnikatelský stav. Neodpustil si ovšem poznámku: „Kdyby to záleželo jen na mně, tak bych nevracel nikomu nic.“
Tehdy ustoupil i federální ministr Václav Klaus: „Jsme-li přesvědčeni jako poslanci této země, že má dojít k restitucím podle navrženého zákona, pak je naprosto jedno, kolik restituce budou stát. Je to otázka navýsost morální.“ Jako jeden z posledních měl vítězné slovo Rostislav Senjuk: „Tento zákon bude znamenat naprostý konec vlády komunismu a socialismu.“
Pod stůl padl jeden poslanecký návrh, který navrhl vyloučit z restitucí bývalé členy KSČ. Cyril Svoboda poznamenává: „Zákon přecházel od revoluční spravedlnosti k právnímu státu. Byl slepý: nezkoumal, zda o restituci žádá bývalý vězeň, nebo důstojník StB.“ Mí předkové mě zavazují Centrální statistika restitucí neexistuje. Odhaduje se, že vracení majetku se týkalo 70 tisíc činžovních domů, 30 tisíc středních a malých podniků a - po následném přijetí zemědělských restitucí - asi 20 % půdy. Úhrnem šlo o přesun asi za 200 miliard korun, což je suma srovnatelná s „kuponovkou“. Drtivá většina restitucí proběhla rychle. I u půdy se podle údajů ministerstva zemědělství vypořádalo 90 % žádostí už do roku 1995. Nyní je to 99,73 %, zbývá pouze několik případů kolem Prahy a Brna.
Lidé, jejichž majetek byl zničen, dostávali akcie Restitučního investičního fondu, kam se v „kuponovce“ vyčleňovala 3%akcií z privatizovaných podniků. Měly nominální hodnotu 1000 korun. „Na počátku je trh ocenil na pětistovku, takže na první valné hromadě to bylo divoké. Jeden chlapík měl sádru na ruce a tou mě chtěl zmlátit. Já jen opakoval: Vydržte, cena stoupne,“ vzpomíná Ježek. „Stoupla na 1300, takže jsem příště mohl popichovat, jestli tři sta korun vrátí státu.“
Zatímco analýz kuponové privatizace vyšly spousty, u restitucí nikdo nezkoumal, kolik z restituentů navázalo na práci svých předků. Ale každý zná příběhy, o jakých vypráví Marek Benda: „Kolega ze studentského výboru restituoval statek na Vysočině. Zjistil, že jeho rodina tam sídlí od roku 1543. Řekl si, že to předkům nemůže udělat, nechal kariéry a věnuje se statku.“
Potomek starého českého rodu Jiří Sternberg takto získal zámek Jemniště u Benešova: „Bydlíme tu s manželkou a dětmi. Od roku 1995 jsme tu proinvestovali spoustu milionů, ani nemám chuť to blíž počítat... Pořád je režie zámku vyšší než opravy, ale lepší se to.“
V létě 1994 Ústavní soud zrušil - na základě podnětu skupiny poslanců vedené Markem Bendou -podmínku trvalého pobytu, čímž otevřel dveře pro restituce krajanů. (Disentující soudkyně Iva Brožová navrhovala zrušit i podmínku občanství, ale zůstala osamocená.)
Klausova vláda se hrozila záplavy nových restitucí, její ministr spravedlnosti Jiří Novák všem soudům rozeslal varovný dopis, aby si dávaly dobrý pozor na podvodníky. Podle odhadů ministerstva financí v Respektu z března 1995 nicméně o majetek nebo náhradu požádaly jen asi dva tisíce krajanů.
Dovětek Tomáš Ježek bydlí ve stále stejném domě, jenž prošel malou restitucí: „Myslím ale, že náš domácí vůbec netuší, že jsem ten zákon prosadil.“
Parlamentní projev Rostislava Senjuka se objevil v televizním seriálu o restituci Hotel Herbich z roku 1999. On sám ani jeho rodina nerestituovali nikdy nic. Z parlamentu vypadl hned po volbách 1992 a už se do něj nikdy nevrátil.
***
„Vezl jsem tehdy autem dva potomky starých rodů,“ vzpomíná Marek Benda. „Bavili se o tom, jestli jít v restitucích do roku 1920, nebo 1648.“
Vracení se týkalo 70 tisíc činžovních domů, 30 tisíc podniků a - po následném přijetí zemědělských restitucí - asi 20 % půdy
O autorovi| TOMÁŠ NĚMEČEK, Na textu spolupracoval Václav Drchal
