Titulní povídka má šedesát stran, zbývajících jedenáct próz jsou sedmi- až desetistránkové miniatury, jakési zlomky osudů lidí, kteří momentálně žijí v Austrálii, ale nejsou tam tak úplně doma. Trochu se vymyká ještě povídka Ad hoc, kterou s Austrálií spojuje snad jen to, že si ji autor – dle vlastních slov – odtud na konci šedesátých let odvezl. Vymyká se, ale zapadá: dialog zklamané ženy s neznámým mužem, který má pro ten jediný večer posloužit jako hromosvod obviňujících nářků, nakonec také variuje téma lidské osamělosti a „vybydlenosti“, téma uložené v základech celé knihy: „,Na tom hřbitově leží moji rodiče. I jejich rodiče…‘ řekl Cal a dobrácky se na mě usmál. Vůbec nevypadal jako pablb, který si ve škole nerozuměl s učitelkou. ,Všichni jsme tady. Nikdo neodešel.‘ Kdo z nás tohle může říct? Plandáme po světě. Nemáme radost z těch míst, ale z toho, že jsme se do nich po všelijakých legráckách dostali.“
Obrovská potřeba mluvit
Hrdinové australských povídek, tuláci, emigranti, potomci emigrantů, Aboriginové, dokonce jeden zatoulaný Maor, nemusejí – na rozdíl od protagonistů Dutkových starších „českých“ próz – čelit zvůli totalitního režimu, takže jejich mezní situace nevypadají tak drasticky: krach podniku, nevěra, smrt kamarádů, neopětovaná láska. Teprve když domyslíme souřadnice času a místa, v nichž se odehrávají, začnou nabývat na dramatičnosti: protože ještě horší než ztratit lásku nebo přítele je ztratit lásku nebo přítele v cizí zemi, kde nikoho neznám a kde se ani pořádně nedomluvím. Většina Dutkových hrdinů přitom má obrovskou potřebu mluvit, vymluvit se z bolestí a úzkostí, překřičet izolaci, v níž se ocitli. Tento jejich rys je natolik významný, že si podrobuje i celkový ráz vyprávění. Právě orálnost či skazovost ovšem vyžaduje tvrdou stylovou a jazykovou kázeň, jíž se Dutka většinou odmítá podrobit – Muž v dutém stromě a Červený obláček představují v tomhle směru výjimky a také patří k nejlepším kusům celého souboru. Možná je to filmařská zkušenost, co Dutku svádí k určité slovesné bohorovnosti: některé pasáže působí spíš jako scénický náčrtek, který bude ještě čas dotáhnout přímo na place. Jenomže povídka je definitivní žánr a každý takový odklad je zrádný: „Charlie byl už na tom s holkama tak, že by se zamiloval i do prádelního hrnce. Přitom jeho Mariana byla hezky rostlé děvče. Když ji viděl poprvé, měla na sobě semišovou minisukni a nohu přehozenou přes nohu, takže ho okamžitě upoutalo její krásně bělostné smyslné stehno, o kousek výš se pod nabíranou bílou blůzkou docela viditelně dmuly dva kopečky.“ A co teprve: „Bezděčně ho rozbolela hlava.“ Takové věty nemají v povídce co dělat, natož aby ji otevíraly. Jejich přítomnost nemůže být ospravedlněna ani silou příběhu, ani přitažlivostí postav, protože i ty jsou nakonec jen ze slov – a ne ze života.
***
Záliv osamění & Zapomenuté australské povídky Edgar Dutka V edici Česká povídka vydalo nakladatelství Listen, Jihlava 2007. 144 strany.
