Když komentuje fotbalový zápas, fanoušek u obrazovky pookřeje. Neboť hlášky typu „s fotbalem to mělo společného asi tolik jako čabajka s racionální výživou“, má u mikrofonu jediný chlapík - Jaromír Bosák (42).
Fotbalu rozumí, nic mu neunikne. Co za tím je? Práce, na přenos se chystá hodiny. Ale i on se utne. Třeba když se ve středu v Mnichově notně podivil, že v českém týmu chybí David Jarolím z Hamburku...
„Myslel jsem, že když nemůže Rosický, nastoupí Jarolím - hvězda bundesligy. Ale vítězové mají pravdu a smekám před panem Brücknerem, varianta s Matějovským a Plašilem uspěla,“ nebojí se přiznat.
Mimo mikrofon zůstávají stresy. Naposledy mu zatrnulo v Mnichově. „Chvátal jsem útrobami Allianz Areny a hledal svoje stanoviště, až jsem se ocitl v temné betonové chodbě. Dveře se zaklaply, a klika byla jen z druhé strany! Do výkopu zbývalo třicet minut... Bouchal jsem, až kdosi otevřel a zachránil vysílání. Ale bylo mi hodně ouzko,“ usmívá se.
Rodákovi z Františkových Lázní učaroval fotbal. Po příchodu do Prahy hrál dobrých patnáct let I. A třídu za Union Žižkov, proslulé smutné muže města Žižkova z Poláčkových Mužů v ofsajdu. Poté působil ve Slavoji Vyšehrad. Jeho sportovní vrchol? „Když mě před dvěma lety trenér Vyšehradu Andrlík nechal hrát celý zápas v divizi proti Neštěmicím. Těsně jsme prohráli - já se na tom v roli záložníka nepodepsal, a mám divizní start. Ve čtyřiceti! Jinak jsem byl hrajícím trenérem béčka,“ pokyvuje hlavou. Teď válí II. třídu za B-tým Unionu Strašnice. „Největší úspěch je, když se mi nic nestane,“ směje se.
Se kterým z fotbalistů chodí na kávu? „S žádným, abych si udržel nadhled,“ říká. Proto není nakloněný ani žádnému z českých klubů. „Ale jako kluk jsem fandil RH Cheb, zažil jsem postup do první ligy,“ pochlubí se a jmenuje opory týmu z roku 1979 - Chovanec, Smolaga, Pokluda, Lindenthal...
Ze zahraničí jej nejvíc upoutal Zinedine Zidane a také bývalá opora Arsenalu, obránce Tony Adams. „Na kličku potřeboval náměstí, ale pro tým by umřel. To obdivuju.“
Z klubů mu učaroval hamburský FC St. Pauli. „Hráli tam Kocian s Knoflíčkem a po listopadu 1989 jsem za nimi vyjel na svoje první zahraniční rozhovory - pro Studentské listy. Při zápasech je tam úžasná atmosféra, i když St. Pauli teď hraje druhou bundesligu.“
Odkomentoval stovky zápasů. „Ale nepočítám je. Nejdůležitější je vždycky ten nejbližší,“ má jasno.
