Zamilovaní lidé vidí slony

Autor:

To, že má tak malá země jako Island tak úspěšnou kinematografii, je výjimečné. Že má i úspěšnou hudební scénu, je malý zázrak. Dagur Kári, host Letní filmové školy, patří do obou táborů.

Vojtěch Rynda

Zpravodaj LN v Uherském Hradišti

LETNÍ FILMOVÁ ŠKOLA

* LN Co pro vás znamená, že vaše filmy Albín jménem Nói a Outsider běžely v distribuci v tak malé zemi, jako je Česká republika?

Znamená to pro mě moc. Na Islandu nemám moc fanoušků, vlastně jich nemám moc nikde. Ale v řadě zemí je aspoň pár lidí, kterým se mé filmy líbí. Proto je pro mě zásadní, aby byly k vidění v co nejvíc zemích.

* LN Na své masterclass jste se zmínil, že si průběžně zaznamenáváte nápady a teprve po letech je slepujete dohromady do scénářů...

Nedostávám nápady na příběhy, neumím vyklenout dramatický oblouk. Proto mi trvá celé roky, než napíšu scénář. Příběh je to poslední, co vyplyne z drobných kousků materiálu. Snažím se dostat maximum z každé scény, nahlížet každou jako samostatný film.

* LN Čím to, že Outsider má v různých jazycích různý titul? V originále Dospělí lidé, v angličtině Černý kůň...

Určitě by bylo lepší, kdyby se všude drželi původního názvu. Je divné, že distributoři můžou jméno filmu měnit. Vždyť to je, jako kdyby přejmenovali album od Rolling Stones! Outsider se třeba v Polsku jmenuje Zamilovaní lidé vidí slony. A Albín jménem Nói šel v Jižní Koreji pod názvem Fatální lavina, takže titul prozradil konec.

* LN Outsider běžel v sekci Un Certain Regard v Cannes. Pomohlo to vaší kariéře?

Ano i ne. Cannes je nejrespektovanější festival na světě a váhu má už jen to, že vám tam pustí film. Ale taky je to festival velmi velký a orientovaný na celebrity. Když se tam hraje malý film bez celebrit, snadno se stane, že zapadne.

* LN Na Letní filmové škole jste právě uvedl svůj třetí film Dobré srdce. Hrají v něm známí američtí herci Paul Dano a Brian Cox. Tohle vaší dráze pomohlo?

Ani ne. Ve spoustě zemí Dobré srdce přijali velmi dobře, ale jinde ho nesnášejí – a to platí právě o USA. Američtí kritici ten film úplně zařízli. Navíc pracovat v USA pro mě byla noční můra: nejradši točím s malým štábem, většinu Dobrého srdce jsme natočili na Islandu s patnácti lidmi, ale pak jsme museli do New Yorku a tam jsem kvůli odborům měl v týmu přes šedesát zaměstnanců.

* LN Většina Dobrého srdce se odehrává v newyorském baru. Scény z něj jste přitom točili v ateliéru na Islandu. Jak se vám podařilo typický newyorský bar tak přesně replikovat?

Hodně jsme se snažili, abychom ho trefili přesně. Je další postavou filmu. Cizelovali jsme každý detail. Když stavíte kulisy v ateliéru, necháte si víc prostoru, než je v reálu, a používáte pohyblivé stěny, abyste se tam vůbec vešli s kamerou. My jsme ten bar schválně udělali malý a s pevnými kulisami. Přispělo to k autenticitě. S autorem výpravy jsme prolezli mnoho barů a odpozorovali je.

* LN Scény, které točily v New Yorku, svou atmosférou připomínají Scorseseho Taxikáře a další potemnělé americké filmy ze 70. let. Inspiroval jste se jimi?

Přesně takový New York jsem měl na mysli, ten z filmů Nového Hollywoodu, hlavně z Půlnočního kovboje.

* LN Máte také kapelu Slowblow. Jednou jste zdůraznil, že v ní pracujete jen s analogovým vybavením. Platí to i ve filmu?

Určitě. Miluju film jako fotochemický proces. Uvědomuju si, že se digitální technologie stále lepší. Já ale mám rád texturu a zrnitost klasického filmového materiálu a tu digitální obraz nemá. Mám analog opravdu rád. Když jsem začal točit filmy, všechny vznikly na filmový materiál, hrály se v kinech a pak se daly sehnat jen na kazetě. Byl to jednoduchý svět. S internetem se svět zkomplikoval. Už si nikdy nemůžete být jistí, v jaké podobě lidé váš film uvidí: na displeji telefonu, stažený v ohavné kvalitě... Stýská se mi po tom starém světě.

* LN V rozhovoru pro Filmové listy LFŠ jste řekl, že považujete za nebezpečné filmy příliš analyzovat. Můžete to rozvést?

Mám rád, když se v mých filmech diváci šťourají. Točím je tak, aby zůstaly otevřené interpretaci. Ale nerad svou práci analyzuju sám. Někdy se v sobě tvůrci nimrají až moc a začne to stát v cestě kreativnímu procesu: ztrácí se spontaneita, autoři se začnou moc ovládat. To se stalo třeba Tarantinovi: nejdřív z něj spontaneita jen sršela, ale pak si začal trochu moc všímat sám sebe, spolehl se na to a teď už prostě jen „točí jako Tarantino“.

lidovky.cz

Nezkrácený rozhovor najdete na www.lidovky.cz/kultura

Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.