Indiáni z NSR jsou lepší než z NDR, znělo první pravidlo, jež formovalo můj postoj ke kinematografickému umění. Ve dnech, kdy si Evropa připomíná 20. výročí sjednocení Německa, by měla být připomenuta i indiánská dimenze té historické fúze. Na symbolické úrovni byla dovršena v roce 1992, kdy hvězda východoněmeckých indiánek Gojko Mitić převzala na festivalu Karla Maye v Bad Segebergu (takový indiánský Bayreuth) po Pierru Briceovi úlohu Vinnetoua.
Tradice východoněmeckého indiána ale dnes už není moc živá. Vlast toho kmene byla také antitezí indiánství. Namísto volného pohybu po prérii si příslušník endéráckého kmene mohl dopřát jen výlet k posvátnému jezeru Balaton nebo na každoroční jezdeckou soutěž v Brně. Doprava směla probíhat jen tím nejbělošštějším způsobem – v kolonách krytých dvoutaktních vozů vyrobených z látek původu nikoli přírodního. V jejich užívání vůbec měli prazvláštní zálibu, na dokumentaci pořízené ve studiích DEFA mají na hlavách často trsy chemlonových vláken. Jejich božstva pak byla velmi neindiánsky vousatá. Oblíbenou barvou toho kmene byla rudá – jaký to paradox! Pod hrozbou trestu totiž museli popírat svou krev, nesměli se chovat jako člověk s rudou kůží. Velká medvědice NDR jim nebyla dobrou matkou...
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
