K seskupení Zaostalých, kteří si kdysi zvolili tento název se sobě vlastní ironií a sebeironií, patří výtvarníci Bedřich Dlouhý, Zdeněk Beran, Hugo Demartini a Pavel Nešleha, ke kterým se řadí hudební skladatel Jan Klusák.
Dá se říci, že se tito umělci už při předešlém vystoupení v Mánesu vlastně distancovali od klasického vystavování a našli si jiný, možná šokující způsob, kdy naházeli artefakty na hromadu. Tak vlastně donutili diváky, aby jejich umění vnímali z odlišného pohledu, aby si uvědomili, že instalace nemusí být vždy jen přesně esteticky vybroušená, ale v určitých případech má být naopak drsná a neurovnaná. Umělci tak nově pojímají prostředí, ve kterém žijeme. Vnímají ho jako prostor, ve kterém zdaleka všechno není krásně uspořádané, kde vztahy často drhnou, kde se nedaří vždy uskutečňovat, co bychom rádi.
Tak Hugo Demartini vyjadřoval ve svých sádrových objektech z 80. let křehkost vztahů a možnost rozpadu, pomíjivost všeho, o co se snažíme. Totéž platí, zřejmě ještě ve zvýšené míře, o Zdeňku Beranovi, který často používá předměty či prvky podléhající rychlé zkáze, aby ještě zdůraznil dočasnost čehokoliv, co děláme. Výstava tak akcentuje neúprosné ubíhání času a stále číhající možnost zániku. Z obrazů, kreseb a instalací Pavla Nešlehy vyzařuje naopak naděje. Vychází z nich zvláštní světlo, které prostupuje celým vesmírem a dovoluje nám doufat, že přece jen některé hodnoty mohou přetrvat, že je důležité dodržovat určité základní principy, aby naše civilizace měla šanci předejít zániku nebo ho aspoň oddálit.
Bedřich Dlouhý zase naznačuje neobyčejnou složitost vývoje lidské společnosti, v níž může vše souviset se vším a v níž se neustále vztahy proměňují, zauzlují a komplikují. Pracuje se složitou symbolikou, která navazuje na myšlenkový odkaz surrealismu či poetismu. Dokáže ho však přetavit do zcela aktuálního projevu.
Výstava sice přináší pohled starší generace, ale zároveň ukazuje, že i takzvaní klasikové jsou schopni živě reagovat na to, co se dnes děje - nebo si dokonce mohou dovolit na to nereagovat vůbec. Instalace navazuje svým odlehčením a ironií či sarkasmem na přístupy dadaistů, kteří popírali celý předešlý vývoj, a zároveň na estetiku podivnosti, s níž přišla už během 50. let skupina Šmidrů. Tam ostatně také Bedřich Dlouhý patřil. Zkrátka, v souvislosti s výstavou Zaostalých si divák uvědomí, jak hluboce je v českém umění zakořeněno neustálé zpochybňování zdánlivě nezpochybnitelných hodnot, které je mnohdy nezbytné k tomu, aby se umění vůbec mohlo vyvíjet dál. K výstavě vyšel poměrně obsáhlý katalog, v němž se setkáme s texty teoretiků Petra Wittlicha a Mahuleny Nešlehové, kteří stáli u zrodu Zaostalých, a také se zajímavými a často svéráznými úvahami některých ze zúčastněných umělců (Nešleha, Beran, Klusák) a samozřejmě s řadou reprodukcí.
