Irena Hejdová: Myslím si, že obrazem reality nejsou a že se spíš ukazuje, jak se tady ve veřejném prostoru myslí: co je komerční, je špatné, tedy co vysílá komerční televize, je automaticky špatné taky. A podle toho vypadají i nominace. Je v nich velká převaha pořadů České televize, což je podle mě absolutně nezasloužené. Nejen v oblasti původní dramatické tvorby, ale i v publicistice, dokumentární tvorbě a dalších oblastech mi chybí ostatní televize. Měla by být víc zastoupena Nova, protože loni měla podzim výrazně lepší než Česká televize, ale ocenění si zaslouží i některé pořady Primy nebo HBO, v TV Barrandov, která jinak co se kvality pořadů týče příliš nevyčnívá, určitě stojí za pozornost cyklus Fera Feniče České milování a tak dále.
Nadprůměrný cyklus: Soukromé pasti Radek Bajgar: Ta anketa stojí zcela mimo nás, vlastně ani nevím, co se přesně hodnotí. Lidé, kteří ty ceny udělují, představují jen jistý výsek odborné veřejnosti a jsou spíš svázáni s veřejnoprávní televizí. Takže to, že tam vůbec máme dva pořady nominované, je pro mě příjemné překvapení.
Vladimír Just: Kritika znamená rozlišování. Rozlišujme tedy a nebagatelizujme: zatímco seriál Comeback na Nově je od scénáře až po realizaci podle mě ukázkou té nejpodbízivější estrádní šmíry, kdy se neubrání rádoby komickému pitvoření i jinak vynikající herci, souhlasím naopak vřele s tím, že Soukromé pasti, jakkoli některé díly trpěly jistou „bakalářskou“ anekdotičností, byly jako celek nadprůměrným a v daném žánru dokonce mimořádným cyklem, jemuž v hrané tvorbě ČT bohužel nemůže ničím konkurovat. Což je pro ni - a pro nás všechny koncesionáře - dosti tristní vizitkou a myslím, že klientelismus uzavřené partičky tří čtyř lidí odpovědných za hranou tvorbu v ČT je už řadu let důvodem, aby tito lidé své posty konečně opustili a přenechali je novým tvářím. Večery s Miroslavem Donutilem bývají po scenáristické a dramaturgické stránce hluboce pod průměrem komerčních sitkomů, a jejich diletantskou krkolomnost, šitou horkou jehlou, nemůže zachránit ani protagonistovo jedinečné umění. Ale i například ambiciózní „veřejnoprávní“ seriál Vyprávěj považuji už teď skoro za průšvih roku: nejenže zkresluje historii, na níž pouze parazituje a „dodává si tak vážnosti“, ale od příšerně banální vstupní písně až po černobílé charaktery téměř ve stylu Jen počkej, zajíci! jde o dílo scenáristicky, dramaturgicky i režijně natolik nezvládnuté a papírové, že chvílemi působí jako někdejší parodie Divadla Sklep.
Znakem určité mimořádnosti, chcete-li velikosti, je vždy i kontroverzní přijetí: zatímco líbivý kýč (typickým příkladem je „veřejnoprávní“ Pošta pro tebe, ale i některé díly 13. komnaty) nevadí nikomu, Soukromé pasti narazily u televizních radních. Ti - místo, aby se radovali, že se na komerční obrazovce urodilo dílo s výrazným společenským dosahem a mravním přesahem, dílo obrazově invenčně reflektující závažná témata, „o nichž se nemluví“ (Tatínkova holčička, Jiná láska aj.) - se pohoršovali nad jejich údajnou amorálností či vulgárností. To svědčí o nich, nikoli o zmíněném díle.
Marta Švagrová: Možná jsme svědky jakéhosi rezidua minulých časů, kdy Československá televize byla jediná, která tady původní tvorbu dělala, proto se k ní pořád ještě všichni vztahují, autoři by zřejmě rádi pro ni pracovali a především od ní se očekávají i umělecké výboje.
Irena Hejdová: Tohle ale už není pravda, přinejmenším od minulého podzimu, kdy Nova vyvrhla tak dobré tituly, jako třeba právě Soukromé pasti, které patřily k nejlíp hodnoceným původním dramatickým pořadům ve všech televizích. A ČT se tomu absolutně nesnažila čímkoli konkurovat. Dál v ní ti stejní lidé dělají příšerné průměrné televizní inscenace. Mám pocit, že tam přežívají socialistické manýry takového toho kamarádíčkování. Člověk pod spoustou pořadů nebo filmů vidí podepsaného stále Zdeňka Zelenku, Jiřího Stracha, Dušana Kleina - čeká, co nového předvedou, jestli jsou opravdu tak dobří, aby okupovali tolik prostoru v ČT. Ale výsledky jsou problematické. Samozřejmě nevidím všechno, ale letos jediné, co se mi z nedělních televizních inscenací ČT opravdu líbilo, byl film Tomáše Bařiny Daleko do Nashvillu a teď ještě nová skvělá inscenace Archiv. Ale jinak opravdu cokoli v neděli na ČT v hlavním vysílacím čase vidím, je průměr nebo podprůměr.
Nejsou lidi Marta Švagrová: Jde o to, jestli se tatáž jména tvůrců opakují proto, že jde o úzký okruh lidí, kteří mezi sebe nepustí nikoho jiného, ať už mladého nebo třeba starého, nebo je to třeba tím, že dobrých scénářů a schopných režisérů je málo. Nebo máte pocit, že jich je dostatek?
Radek Bajgar: Ne, není. Autor a režisér, to jsou dvě profese, kde prstíčkem hrabeme a pokorně hledáme. U autorů je jistým východiskem týmová metoda psaní scénářů, kterou jsme si zkusili poprvé v žánru daily soap, na Ulici, ale ona funguje i na jiné žánry. Je velmi málo autorů, kteří jsou výborní na všechno - příběh, situace, strukturu, dialogy atd. - ale existují tací, kteří jsou výborní na něco z toho. Když poznáte na co, zbývá postavit správně tým a najít někoho, kdo ho osvíceně povede. Takže další problém: najít či vychovat kreativní producenty či dobré dramaturgy. Chce to čas, ale třeba jednou za čtvrt roku někdo přibude...
Podmínkou ale je, aby tady vůbec nějaká dramatická tvorba byla - nechci, abychom ji jen dováželi z Ameriky a za chvíli z Číny. Takže jsem vděčný za jakoukoli hranou tvorbu - i špatnou - na jakémkoli kanále. Jako ve fotbale: když nebude široká základna okresních přeborů, nebude extratřída. Ať co nejvíc lidí píše, režíruje, stříhá, zvučí, dramaturguje... Jeden z deseti se časem vyloupne a natočí slušnou věc a jeden ze sta natočí vynikající věc. Zaplaťpánbu. Irena Hejdová: Je tady plno talentovaných lidí, stejně jako všude jinde, ale nemají a někdy ani nechtějí mít zkušenost s televizní prací. Když člověk studuje na FAMU, tak se o televizní práci mnoho nedozví, naopak se to tam bere jako něco podřadného. Studenti si představují, že budou dělat celovečeráky a že se tím hladce uživí, a potom, vrženi do reality, zjistí, že je to jinak a začnou obcházet studia... Ale televize vyžaduje trochu jiný styl práce než to, co dělali na FAMU. Nemají praxi a nikoho, kdo by je naučil tyhlety principy.
Vladimír Just: Učil jsem po Listopadu na FAMU dramaturgy, scenáristy i dokumentaristy téměř 15 let a nemohu potvrdit, že by se tam výuka a reflexe televize zanedbávala, spíš tu platil opak. A nezapomeňme, že z FAMU vyšli TV dokumentaristé mladší generace, kteří dnes tvoří v daném oboru - a někteří i v hraném filmu -- absolutní špičku (od Roberta Sedláčka přes Martina Marečka až po Eriku Hníkovou).
Irena Hejdová: Tady ovšem nemluvíme o úrovni dokumentární tvorby, tu až na výjimky nezpochybňuji. Zpochybnit lze snad jen to, že ČT neprojevila zájem o vpravdě veřejnoprávní cyklus Občan Havel.
Vladimír Just: Na jedné straně je pravda, a řekl bych dokonce zločin, že si ČT nechala ujít tak typický veřejnoprávní projekt, jakým je Kouteckého a Jankův Občan Havel (který mezitím získal řadu ocenění, včetně mezinárodních, a i v kinech - v žánru dokumentů - lámal divácké rekordy), a teď nejnověji i Novákův snímek Občan Havel přikuluje. Tím získala Nova - a nejen v mých očích - neoddiskutovatelné renomé. Na druhé straně ovšem nebýt velkorysosti ČT, těžko by spatřily světlo světa tak mimořádné dokumentární cykly, jakým byl třeba monumentální Vadasův Proces H o Miladě Horákové, jakým byly a jsou domácí i zahraniční dokumenty věnované nacismu i komunismu, listopadu ’89 atd. Tady myslím žádná z komerčních televizí už z definice nemůže nabídnout nic ani vzdáleně srovnatelného. Marta Švagrová: Vraťme se k tomu, jestli je, nebo není dost nových talentovaných autorů. Není to taky otázka peněz? Představa, že máte lidi, kteří jen sedí a čtou pořád dokola nové scénáře, je asi naivní? Není tolik scénářů ani tolik lidí, kteří dokážou oddělit zrno od plev?
Radek Bajgar: Nejsme v Americe, aby desítky tisíc autorů psalo doma scénáře s nadějí, že se jednou prosadí a budou bohatí a slavní, a my to jenom přehazovali vidlema a vybírali. Ale ono to už není ani v Americe, možná tak ještě u filmu. Televize je průmysl a firma musí přesně vědět, co chce, a její klíčoví lidé to musí přesně formulovat a zadat autorům a každodenně ten proces řídit a vést. Kreativní tým ho pak naplňuje - autoři, režiséři, další umělecké profese. Ale v rukou to má kreativní a výkonný producent - protože ti ručí managementu a vlastníkům za svěřenou investici, a když to zvorají, jejich kariéra skončí. Je to trochu obrácená logika, než na co jsme byli zvyklí, ale funguje. A režiséři, kteří jsou dobří, si snadno vytvoří dostatek autonomie a svobody, aby se jim dobře pracovalo - to doufám potvrdí. A u podprůměrných režisérů to eliminuje jejich božskou roli, kterou v „uměleckém“ systému měli. Někteří se zlobí, ale to nevadí.
Irena Hejdová: Takže Soukromé pasti byly asi pro vaše publikum dost kontroverzní... Radek Bajgar: Jasně, že to bylo riziko - jistější by bylo udělat něco, kde se nic neřeší, je to zábavné a pokud možno sériové, protože pro diváka je komfortnější, když si zvykne na okruh svých postav. Pasti nic z toho nesplňovaly, navíc se jakoby podobaly nedělním inscenacím na ČT, které ani kvalitou ani sledovaností nejsou zrovna vzorem. Jsem rád, že do toho management šel.
Marta Švagrová: Není úspěch Soukromých pastí dokladem toho, že diváky není třeba podceňovat, že se jim pořád nemusí dávat jenom to, co údajně chtějí? U komerční televize je sledovanost zásadní otázka, na druhou stranu u veřejnoprávní by mělo jít především o nějaké tvůrčí impulzy. Je nějaká rada pro veřejnoprávní televizi?
Radek Bajgar: Podle mě je problém v neexistenci zadání - kdo by ho v tomhle státě rozumně udělal? Parlament, řízený lobbingem? Kdo by za zájem veřejnosti proboha lobboval? Rada? Tak si ty zápisy z jednání někdy přečtěte. Ostatně jmenoval ji parlament k obrazu svému. Co dělají ve veřejnoprávní televizi všechny ty pseudozábavné pořady dobré jen jako penězovody? Za takové situace by se ta instituce dala zrušit a peníze využít třeba na granty na výrobu užitečných pořadů, které ostatní televize budou do vysílání dražit. Prostě osobně je mi milejší ten komerční „teror“, ve kterém žiju, protože má aspoň nastavená kritéria. Vladimír Just: Zase bych trochu brzdil. Když pominu filmové kluby, věnované světovým režisérům (od Felliniho, Truffauta, Almodóvara až po Fassbindera - mohly a měly by být ovšem opatřeny fundovaným komentářem či debatou odborníků), tak na veřejnoprávní obrazovce běží řada nezastupitelných, a komerčním „terorem“ rozhodně nenahraditelných dokumentárních i debatních formátů, věnovaných české i světové historii, výtvarnému umění, filmu, divadlu, jazzu, rocku, ekologii atd. Takový Fassbinderův Berlín, Alexandrovo náměstí si lze na kterékoli komerční televizi představit jen stěží. Souhlasím pouze s tím, že až na výjimky (Ryšavého Aljona) zakopaný pes leží v oblasti původní dramatické tvorby - vzhledem k tristní úrovni dosavadní produkce například velkopanský způsob, jakým ČT v posledních letech zametla s náměty, podněty i realizacemi režiséra Jiřího Krejčíka, je vzhledem k tomu, kdo je Krejčík a kdo jsou ti nýmandi, kteří s ním takto arogantně jednali, už z lidského hlediska vyslovený skandál.
Marta Švagrová: Na Nově pracujete hodně s převzatými formáty. Je jednodušší koupit si licenci než vymyslet, vyrobit svůj vlastní?
Radek Bajgar: Je levnější a jistější koupit si dobrý formát, řádně ho zaplatit a využít služeb, které k tomu patří, než vše vymýšlet sami. Vyvinout formát stojí peníze a čas -a my jsme malá země. A dnes už je mezi slušnými firmami zcela nepřípustné ty formáty nějak kopírovat, v podstatě krást. My teď ale máme spíš ambici být těmi, kdo přece jen nějaké formáty vymýšlet budou - pracujeme už nejenom se Slovenskem, ale i v rámci ostatních zemí, kde máme stanice. Prostě zapojit se do mezinárodního obchodu s formáty nejen jako nakupující.
***
Diskutující
Vladimír Just (1946)
publicista, teatrolog,
vysokoškolský pedagog
Irena Hejdová (1977)
publicistka a scenáristka,
redaktorka Týdne
Radek Bajgar (1962)
ředitel sekce vývoje
TV Nova
Marta Švagrová (1947)
redaktorka Lidových novin
Je tady plno talentovaných lidí, stejně jako všude jinde, ale nemají a někdy ani nechtějí mít zkušenost s televizní prací. Když člověk studuje na FAMU, tak se o televizní práci mnoho nedozví, naopak se to tam bere jako něco podřadného.
Na jedné straně je pravda, že si ČT nechala ujít tak typický veřejnoprávní projekt, jako je Občan Havel. Tím získala Nova renomé. Na druhé straně ale nebýt ČT, světlo světa by nespatřily jiné mimořádné dokumenty.
