PRAHA Jména jako Osvětim, Treblinka nebo Buchenwald dodnes nahánějí hrůzu. Přesto se stále najdou mnozí, kteří důkazy o symbolech jedné z nejtemnějších etap lidských dějin zlehčují, či dokonce odmítají. Navíc jsou slyšet stále hlasitěji, zatímco pamětníků, kteří tragické události přežili, pomalu ubývá. Málokdo třeba tuší, že celá třetina českých Židů skončila v pracovních a vyhlazovacích táborech v Lotyšsku, Estonsku, Bělorusku a východním Polsku. A přežilo jich jen dvě stě sedmdesát.
„Zastavili jsme v malé stanici Zamošč, moc hezké město. Ale nahnali nás do zanedbané čtvrti s malými domečky, kde byla prázdná ulice. Všude spousta hubených dětí, ani boty neměly. To už jsem dostal strach,“ líčí ve snímku Zapomenuté transporty do Polska bělovlasý Jan Bachrich, zatímco jeho vyprávění dokreslují působivé černobílé záběry.
Psal se rok 1941 a Jan byl také ještě dítě. Ze Zamošče se mu s kamarádem Pavlem podařilo uprchnout a za dobrodružných okolností se dostali až do Čech, k Janově sestře. Sousedi je ale chtěli udat a tak se přes fašistický slovenský stát vydali do Maďarska, kde byla situace v té době relativně nejklidnější. Byli však chyceni a skončili v Osvětimi. I tohle Jan Bachrich s obrovskou dávkou odvahy a štěstí přežil.
O to, že jeho osud neskončí v zapomnění, se postaral historik Lukáš Přibyl (35). Všechny zachráněné, rozeseté po celém světě, totiž vypátral a sedmdesát z nich, kteří byli ještě naživu, vyzpovídal. Výsledkem je čtyřdílný dokument Zapomenuté transporty. Festival Jeden svět nabídne veřejnosti možnost zhlédnout ve světové premiéře poslední část tohoto jedinečného a fascinujícího seriálu - příběhy lidí transportovaných na východ Polska.
Celý film šetří fakty a daty, je založen pouze na vyprávění lidí, kteří zažili něco, co si lze stěží vůbec představit, a dobových dokumentech. Film je jedním ze dvou českých zástupců v hlavní soutěži. Festival ale představí i předchozí Přibylovy snímky, které sledují osudy osob zavlečených během války do estonských a běloruských táborů. K natáčení přitáhly autora osudy vlastní rodiny. „Poprvé jsem se o tohle téma začal zajímat díky dědečkovi, který přežil jeden z málo známých lágrů ve východním Polsku. Začal jsem zjišťovat, kam odešli lidi z mé rodiny,“ říká Lukáš Přibyl, po matce poloviční Žid. Jeho šedesát příbuzných zahynulo v koncentračních táborech - o mnoha z nich přitom ani historikové téměř nic nevědí.
To, co nezvládli oni, dokázal tehdy pětadvacetiletý student. V izraelských archivech našel materiály, jež se týkaly i českých Židů. Postupně je začal hledat.
Výsledek jeho desetileté mravenčí práce ve zběsilém tempu je srovnáván s filmy Spielbergovy nadace Shoah a kritici nešetří superlativy. Na rozdíl od slavného režiséra s armádou lidí okolo zvládl Lukáš Přibyl všechno úplně sám.
O autorovi| MILAN VIDLÁK, Autor je redaktorem Lidových novin
