Na té kalné pěně všedních dnů je nejlepší, že se občas objeví nějaký ten mocný a zářivý úkaz, dodávající sílu k překonání dalších peřejí.
Takovou kometou, téměř naprosto zapadlou, ovšem s oslnivým chvostem, je i český fotograf Vladimír Jindřich Bufka, o čemž se dozvídáme z teprve nyní vydaného souboru jeho díla.
Bufka. Neznáte? Není divu, diktatury mu nepřály, mecenáši ani vlivní příbuzní se nevyskytli, jaksi zapadl... Ale nevadí, vždyť stačí listovat, přízračné městské krajiny se zhmotňují z mlh a deště, zem je v pohybu, stromy trčí do věčnosti. Bufkovy portréty jsou moderní a věcné, mrtví, kdysi procházející dávno zaniklým ateliérem, hledí s nezvyklou sdělnou silou. Kolorované pohlednice Prahy zcela předjímají budoucnost. Šokantní totiž je, že tento pán se narodil roku 1887, i to, že pro svou tvorbu skutečně neměl příliš mnoho času.
„Syn Vladimír zemřel v 29. roce svého věku. Stal se žákem bratří Lumiérových v Lyonu a mistra Kozla, dvorního fotografa ve Vídni. Byl snaživý, umělecky založený. Pěstoval uměleckou fotografii.“ Tolik Vladimírova matka. A o mnoho víc toho o Bufkovi ani nevíme.
Přesto je dnes odborníky považován za konkurenta Drtikola a „souzní se Sudkem“. Přičemž „jeho život zůstává napůl skryt“, jak píše v doslovu k dílu historik Antonín Dufek.
Zůstaly tu ale naštěstí fotografie. A podle nich byl právě tento tajemný Bufka v mnohém docela určitě první a v něčem dost možná i úplně nejlepší.
O autorovi| JÁCHYM TOPOL redaktor LN