Návštěvu na polském vyslanectví zaznamenal vypravěč románu Trans-Atlantik následovně: „Jeho Excelence Vyslanec se ptá, jaké jsou mé rozkazy a přání! Pan Rada prosí, bych se do Zlaté knihy zapsal. Vyslanec mě bere pod paží a po salóně provádí, a Rada kolem mne poskakuje a ke mně přiskakuje! A Velvyslanec dí: ,Jaký slavný den! Hostíme samého Gombrowicze!'“
Velvyslanec dí pravdu, ale žádný strach, z jeho strany jde o čiré pokrytectví. A ze strany autora románu zas o evidentní ironii. Z díla polského autora Witolda Gombrowicze (1904-1969) není vůbec třeba mít obavy, přestože patří mezi velká jména světové literatury 20. století. Při čtení jeho románů člověka malátnost rozhodně neopanuje. Jsou totiž třeskuté, veselé, humorné. Stejně tak díky překladatelce Heleně Stachové a Revolver Revue nejnověji vydaný Trans-Atlantik (1953).
Jde o jediný román Witolda Gombrowicze odehrávající se mimo Polsko, totiž v Argentině, kde autor na začátku druhé světové války uvízl během reportážní cesty. Jedná se ale zároveň o jeho román „nejpolštější“, satira čerpající nejen z autorova života, ale především z polského patosu.
Vedle většiny nyní vydávaných překladů je Witold Gombrowicz úplně jiná liga. Nejenže je moudrý a zábavný zároveň, ale jeho romány mají také tu výhodu, že vznikaly v době, kdy se ještě dalo účinně provokovat. Dnes už lze těžko najít nejen tabu, ale taktéž je nesnadné takový kontraband doručit k adresátovi, který by jím byl pobouřen.
Více než půl století, které uplynulo od doby prvního vydání Trans-Atlantiku, rovněž ukazuje, že Witold Gombrowicz skutečně nebyl sezonním provokatérem, nýbrž především vynikajícím literátem. Jeho romány jsou natolik pronikavou sondou do „polskosti“, až se stávají univerzálními.
Autor byl navíc všetečka, který se nerad nudil, a tak se neudržel při popisu reality: „Já jsem se prostě posadil a začal jsem psát... a napsal jsem... cosi přímo opačného, než by se slušelo. Místo vážnosti -smích, hlouposti, hříčky, zábava!“ Jenže jak jsou tyto hříčky přesné. Jak realisticky vypovídají o našich životech. Až se nad těmi hloupostmi člověk musí usmívat.
Kniha měsíce
Jahody? Rajčata? Borůvky?
Okurky? Ne, ne, září bylo měsícem hub a knih. Po prázdninovém paběrkování se nakladatelství probrala z letní malátnosti a konečně se v české knižní produkci našly zajímavé tituly.
Nakladatelství Metafora vydalo letos již třetí knihu od jihoafrického nositele Nobelovy ceny J. M. Coetzeeho - po románu Pomalý muž a první autobiografické knize Chlapectví vyšlo nyní i Mládí. Také francouzský prozaik Michel Houellebecq se českému čtenáři představil potřetí, tentokrát svým druhým románem Elementární částice (Garamond).
Z norské literatury vyšly v září hned dvě knihy. Knižní klub publikoval překlad románu Pera Pettersona Jít krást koně, za nějž autor letos získal International IMPAC Dublin Literary Award. A po letošním zveřejnění českého překladu Melancholie I. Jona Fosseho teď vyšel jeho další text Ráno a večer (Pistorius & Olšanská).
K dispozici jsou také dva vhledy do finské literatury.
Novela Styk pochází z pera Aska Sahlberga, známého z překladu prózy Pírko.
A Chrám svatého Izáka (Dybbuk) sepsal Kari Hotakainen, autor románu Na domácí frontě. Dále možno číst také román nizozemské autorky Esther J. Endingové Po Valentýnu (Odeon).
Z české literatury stojí za pozornost nová kniha Hodiny klavíru (Atlantis) Ludvíka Vaculíka, próza Markéty Pilátové Žluté oči vedou domů (Torst) a Záliv Osamění a jiné zapomenuté povídky (Listen) od Edgara Dutky.
Za knihu měsíce ale byl zvolen překlad románu Trans-Atlantik polského autora Witolda Gombrowicze.
