Občas si připadám jako cynik, jenž netrpělivě podupává u funebráckých bran, kdy zase přivezou někoho zajímavého, ale prosím včas, do uzávěrky…
Třebaže se nabízejí všelijaká morbidní témata z posledních dnů, jako je soud s Josefem Fritzlem, neudržitelné lpění Renaty Vesecké na funkci nebo šílená střelba na střední škole ve Winnendenu, nabízím jiné, osobní. Před časem jsem se zde vyznal z úchylky, která se zove psaní nekrologů. Již přes dva roky tvořím pohřební stránku do časopisu Týden a dlouhá léta do měsíčníku Filmový přehled. Občas si přitom připadám jako cynik, jenž netrpělivě podupává u funebráckých bran, kdy zase přivezou někoho zajímavého, ale prosím včas, do uzávěrky…
Potěšilo mě, že nejsem sám takto postižený. V USA dokonce existuje Společnost profesionálních autorů nekrologů, která pořádá pravidelná sympozia a udílí ceny za nejlepší článek. Nejde o žádné ponuré brachy, neboť se vždycky společně bujaře vyfotografují na místním hřbitově. Členka, bývalá spolupracovnice magazínů Life a Esquire Marilyn Johnsonová, navíc napsala o naší supí profesi knížku s pěkným názvem Je hotovo: Ztracené duše, šťastné mrtvoly a perverzní radosti nekrologů.
Z Ottova slovníku naučného jsem zjistil, že původně šlo o záznamy, jež si vedly jednotlivé církve o úmrtí svých biskupů a kněží, odtud pak tuto zvyklost převzaly kláštery a při mši se četla jména zemřelých, za něž obec nábožná konala modlení. Doufám, že se o tomto žánru učí i dnešní studenti žurnalistiky. Je totiž náročný, neboť by měl na krátké ploše shrnout vyhaslý život v nejtypičtějších faktech. V Čechách ovšem stále panuje podivný obyčej okamžikem smrti milostivě zapomenout na umrlcovo případné dlouholeté členství v KSČ, estébácká práskání a jiná svinstva v bývalém režimu. Však jsem si užil své po sebevraždě Karla Svobody s připomenutím jeho angažmá při antichartě. Nebo se Sequensem.
Že jsem nekrologistou, vlastně zavinil zvěčnělý filmový kritik Jiří Cieslar. Když jsem mu do někdejšího čtrnáctideníku Záběr nosil recenze na nablblé normalizační snímky a bázlivý šéfredaktor nám je házel na hlavu, Jirka ironicky pravil: „Piš radši nekrology na americké herce, ještě se zaradují, že umřel další představitel kapitalistické kultury.“ Stalo se, tesání malých pomníčků mě začalo bavit a držím se ho dodneška, jak Topolánek Dalíka.
Co jsem napsal o nevalné úrovni tuzemských nekrologů před dvěma lety do LN, můžu jen opakovat. Především nechápu, podle jakého klíče ČTK a jiná média vybírají, kdo ze zesnulých stojí za zmínku. Asi to souvisí s kuchyňským rozhledem líných Aniček Pučmidrátových, jež momentálně po redakcích pracují. Kdyby byl člověk odkázán na tyto zdroje, nedozvěděl by se, že od počátku tohoto měsíce skonal, pokud jde pouze o filmovou oblast, Felliniho stoletý (!) nerozlučný scenárista Tullio Pinelli, maďarský režisér skvělého Svědka Péter Bacsó a jedna z nejlepších hereček 50. let, oduševnělá Betsy Blairová, známá z Mannova Martyho či z Antonioniho Výkřiku. Obnažená ňadra Ivety Bartošové, zachycená fotografem Blesku na její dovolené v Egyptě pro věčnou paměť národa, jeví se v této souvislosti coby symbol nesmrtelnosti. Chrousta.
