Každé ráno, každý večer jezdím metrem. Vždycky si říkám, že když mi ta cesta třicet minut zabere, tak bych se třeba mohla něco naučit. Dveře vagonu se otevřou, ukončete výstup a nástup, a já si jdu sednout. Učte se průběžně, tahle věta mi zní v hlavě prvních pár sekund po vyjetí vlaku ze stanice, tak tedy sáhnu do tašky pro nějaká ta skripta. Avšak jakmile hlas oznámí, že se blíží další zastávka, zmocní se mě obvyklý pocit nedělat nic a učebnici ještě před otevřením uklidím do tašky.
Paní oznámí další stanici a já si nasadím sluchátka. Pokaždé si naivně myslím, že si odpočinu koukáním do tmy tunelů, ale opět se mýlím. Nechápu, proč zrovna já v lidech vyvolávám nutkavý pocit popovídat si. Ano, za ty roky, co spolu já a metro trávíme rána a večery, jsem se už dozvěděla, kolika vnučkám jsem podobná, že mám krásné vlasy, že nejlepší mast na spáleniny je skutečně ta z reklamy a že nejchutnější polárkový dost je vanilkový, nikoli čokoládový.
K mému cestování podzemkou však patří i jeden zlozvyk. Někteří lidé nosí v peněžence rybí šupinu, někdo má slona se zvednutým chobotem, jiný se modlí... Já pro štěstí zaťukávám metro. Vlak vyjede ze stanice do černého tunelu, a když v té tmě v protisměru uvidíte jiné vagony, musíte jít k okénku nebo dveřím a třikrát zaťukat. Ťuk – ťuk – ťuk.
Zezačátku to bylo celkem v pořádku. Viděla jsem metro, usmála se a vzpomněla si na tuhle radu. Časem se ale z toho stala závislost. Nejprve mi stačilo ťuknout si během celé cesty jednou, nenápadně, aby to nikdo neviděl a hlavně neslyšel. Léty se z toho ale stala posedlost. Sedala jsem si zásadně na levou stranu, co nejblíže okénku. Když místo nebylo, stoupla jsem si ke dveřím. Z toho svého ťuk – ťuk – ťuk jsem se stávala taky tak trochu ťuk – ťuk – ťuk. Nejhorší ze všeho bylo to, že jsem nikdy neviděla nikoho něco podobného dělat. Jsem asi jediný zaťukávač v celé Praze.
Časem jsem pochopila, jak je to šílené. Ono nejde o to, si jen tak ťuknout. Ty tři doteky na studené sklo mají své následky. Například ten zvláštní zvuk, který se rozlije do prostoru. Pak se na vás všichni podívají a vy musíte vydržet jejich pohledy až do chvíle, kdy se buď objeví další metro a vy si znovu ťuknete, tudíž jejich výrazy budou ještě horší, nebo do momentu, kdy máte vystoupit. Každopádně jsem se začala hlídat a zaťukávat co nejmíň. Konečně jsem se dostala do fáze, kdy už mi stačilo ťuknout si jednou za celou cestu.
Jednou jsem opět seděla u okénka a v další stanici si naproti mně sedl starší pán. Cesta probíhala obvyklým způsobem. Hlas oznamoval další stanice, já měla na uších sluchátka a učebnice překvapivě v tašce. Vlak se ponořil do tmy tunelu a po pár vteřinách se naproti nám objevilo další metro. Tentokrát mi to nedalo, má ruka se vymrštila k okénku, zaťala v pěst, ukazováček zaujal obvyklou křečovitou polohu a já se třikrát dotkla skla.
Nejednou jsem ale viděla, že pán naproti zaťukal na sklo také a že mi něco povídá. Sundala jsem si sluchátka a poprosila o zopakování. „Copak jste si přála, když jste ťukala?“ zeptal se. „Přála? Ale já ťukám pro štěstí,“ odpověděla jsem. „No to děláte chybu, děvenko, příště si něco přejte, ťukat jen tak pro štěstí je blbost,“ řekl, usmál se a další zastávku vystoupil.
Nedalo mi to a hned druhý den, když jsem jela do školy, jsem si při prvním zaťukání něco přála. Prosím, jen ať se ten test nepíše. Prosím. O pár minut později, okolo desáté dopoledne, se metro na patnáct minut seklo ve stanici. Někdo vběhl do tunelu. Díky tomu jsme já i vyučující, se kterou se test měl psát, přijely do školy pozdě. A test se nepsal.
Od té doby mám novou závislost. Zaťukávám metro. Zase. Ne pro štěstí, ale pro přání, ze kterých se vyplnilo jen to jedno. Nevím, kdy to skončí, ale alespoň vím, že nejsem poslední zaťukávač v celé Praze.
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na david.shorf@lidovky.cz
