Připadá vám argumentace v předchozím odstavci přitažená za vlasy? Jistě, myslím to jako nadsázku, ale není tohle volání v mnohém podobné přesvědčení, že maturita by měla být zase ta „stará dobrá maturita“ a titul z vysoké školy záruka vzdělance? Podle mě je to požadavek stejně pošetilý jako představa, že něčemu pomohou nová hrabata a baroni.
Šlechtic, kdo je víc?
Šlechtické tituly několik set let v evropských dějinách sloužily velmi podobně jako dnes tituly vysokoškolské. Umožňovaly základní společenskou orientaci. Rodina s rodokmenem dodržovala přísněji společenská pravidla (případně je porušovala sofistikovanějším způsobem), dalo se u ní předpokládat více majetku a tedy stability, větší zájem o vzdělání potomků a také z generace na generaci předávané „manažerské“ zkušenosti. Proto také dlouho platilo, že vyšší funkce ve státní správě zastávali prakticky jen lidé se šlechtickým titulem. Mělo to význam i pro nešlechtický zbytek společnosti, která k titulu vzhlížela jako k formě a metě společenského uznání. I když jste nebyl od narození „von“, pokud jste pilně pracoval a bohatl, mohl z vás být nakonec baron. Byl to funkční systém, který ale postupně erodoval a už v devatenáctém století šlechtický titul, především pro úřední kariéru, mnoho neznamenal. Když byl na počátku československé první republiky zrušen, bylo to nejen proto, že všichni občané si měli být rovni, ale také proto, že ze šlechtického titulu zbyla spíš marnivá ozdoba. Úlohu hierarchizace ve společnosti převzaly právě vysokoškolské tituly. V první polovině minulého století mělo titul pouhých šest procent populace, takže Dr. či Ing. před jménem opravdu bylo označení, které vás řadilo mezi intelektuální elitu. Ale bavíme se o době, kdy naprostá většina obyvatel neměla víc než základní vzdělání, už střední škola a maturita byla velký skok ve společenském žebříčku a i slušný výuční list znamenal vysokou kvalifikaci. Když vezmete v úvahu, že za Rakouska tovaryš musel nejen výborně ovládat své řemeslo, ale absolvovat i praxi – „vandr“ v zahraničí, takže měl nejspíš i základy cizího jazyka, odpovídá to dnes zhruba nějakému prakticky orientovanému bakalářskému studiu nebo lepší vyšší odborné škole. Co se změnilo za sto let Dalších sto let proměny společnosti a kvalifikačních požadavků opět vedlo k erozi systému titulů, takže je pravda, že maturita dnes neznamená skoro nic, a protože na nějakou vysokou školu odchází víc než polovina populačního ročníku, ani bakalářský či magisterský titul obvykle neoznačuje univerzálně vzdělaného člověka. Leckterý bakalář vykazuje míru pologramotnosti dříve nemyslitelnou ani u kvalifikovaného dělníka. Ostatně všimněte si, že naprostá většina lidí titul běžně nepoužívá. To je dnes zvykem už jen v lékařských, právnických a do jisté míry inženýrských profesích. Firmu, která přijímá pracovníka, zajímá titul jen omezeně. Důležitější jsou reálné schopnosti, možná konkrétní škola, kterou studoval, a především reference od dřívějších zaměstnavatelů. Proto mi přijde směšná představa, že když omezíme přístup na vysoké školy a část „takymaturantů“ zaženeme zpátky na učiliště (jak navrhuje i ministr Dobeš), národní vzdělanost opět rozkvete. Na čem je tohle přesvědčení založené? Nedávno se například ukázalo, že čtenářská negramotnost je vážným problémem současných středoškoláků. Na učilištích až dvě třetiny kluků vykazují v tomto směru neschopnost, která jim znemožňuje dobré pracovní uplatnění. Jak se jejich schopnost porozumět psanému textu zlepší tím, že na učiliště nebude chodit třicet procent populace jako teď, ale třeba padesát? Může mi to nějaký zastánce téhle myšlenky srozumitelně vysvětlit? Problém přece není ani tak v tom, na jaké škole dnešní osmnáctiletí studují, ale v tom, že obecně tuto dovednost neumíme učit. Ostatně tenhle „přesun“ nám nepomůže ani v těch zmíněných mezinárodních šetřeních. Ta sledují celou populaci, takže i když ty nevzdělané schováme na učňácích, aby nám nekazili „kvalitní státní maturitu“, budeme dopadat stále stejně. Tedy vlastně stále hůř.
Nevolám po zrušení vysokoškolských titulů, s těmi si to tak jako tak vyřídí realita pracovního trhu. Jen navrhuji nežít v chiméře návratu do starých časů, kdy „maturant byl někdo“, ale hledat opravdu efektivní řešení. Tedy jak pomáhat slabým studentům na jakékoli střední škole k lepším výsledkům. To smysl má a téměř jistě to přinese měřitelné výsledky.
***
Maturita dnes neznamená skoro nic, a protože na nějakou VŠ odchází víc než polovina populačního ročníku, ani bakalářský či magisterský titul obvykle neoznačuje univerzálně vzdělaného člověka
Pro firmu, která přijímá pracovníka, jsou důležitější reálné schopnosti, možná konkrétní škola, kterou studoval, a především reference od dřívějších zaměstnavatelů
O autorovi| TOMÁŠ FEŘTEK, odborný konzultant Autor je odborný konzultant EDUin, o. p. s., společnosti zabývající se popularizací vzdělávacích témat
