Poprvé se jejich jména objevila pohromadě před skoro čtyřiceti lety na albu Crystal Silence, zdánlivě nenápadném a subtilním, ale hravou a suverénní muzikalitou strhujícím, a právě proto tak úspěšném. Dueta viditelně vzájemně inspirovaných výsostných instrumentalistů, zabíhajících místy k formám klasické hudby a čerpajících také z latinskoamerických kořenů, zněla mimořádně uvolněně a osvěživě. A podmanivá spolupráce Corey a Burtona pokračuje s nepravidelnými odmlkami doposud. Věčné návraty Dnes nanejvýš respektovaní hudebníci začínali na americké jazzové scéně v prvé polovině 60. let. Těsně se například minuli ve skupině saxofonisty Stana Getze a později stáli u zrodu jazzrockové vlny. Burton šéfoval kvartetu s kytaristou Larrym Corryellem a Corea po zásadní zkušenosti po boku Milese Davise založil novátorskou skupinu Return To Forever, ve které rozkvetlo jeho skladatelské nadání. Když nahrávali v mnichovském studiu firmy ECM skoro na jeden zátah roku 1973 desku Crystal Silence, měli ovšem za sebou řadu dalších věcí, včetně výletů k free, doteků s vážnou hudbou a reformování moderního jazzového mainstreamu. Což pokračovalo i v dalších dekádách, během nichž se Burton soustředil na komornější projev (jeho ansámbly prošla řada výrazných talentů včetně kytaristy Pata Methenyho), a stal se i významným jazzovým pedagogem. Šíře Coreova záběru je pak takřka bezbřehá, a coby brilantní autor i vizionářský kapelník o sobě dával permanentně vědět. Mimo jiné vedením skupin Elektric Band, Acoustic Band nebo Origin s hráči další generací, ale také třeba svébytnými interpretacemi hudby Bély Bartóka i vlastními klavírními koncerty.
Nástrojoví mistři s rozsáhlou teoretickou erudicí dál hledali podněty, jež šlo zapojovat do nových souvislostí. Jak daleko v tomto procesu Burton a Corea postupují, ukazovaly vždy po čase další společné projekty (například Native Sense, 1997, Lyric Suite for Sextet, 1982, až k zatím poslednímu The New Crystal Silence, 2008). Prvý disk kompletu je záznamem vystoupení s podporou širokých instrumentací symfonického orchestru podle Coreových náčrtů, z druhého slyšíme dialog pouze klavíru a vibrafonu pod rukama vyzrálých mistrů.
Opičky a paličky Gary Burton a Chick Corea – mimochodem musel v nedávné době shodit četná kila a pohyboval se jako mladík i přes nedávnou sedmdesátku – přistoupili o středeční noci na pódiu nabité Wackerhalle při 42. ročníku festivalu B’Jazz Burghausen ke svým instrumentům skvěle naladění. Evropským turné navazují na koncerty v USA a rozehranost byla patrná od prvých tónů úvodní Love Castle. Ve středním tempu skladby jakoby ohmatávali prostor, následující, rovněž Coreovou Alegríou naznačili, co vše by se mohlo v podobně hispánských rytmech ještě odehrávat. A standardem Can We Be Friends? (Corea zažertoval, že jde o dnes frekventovanou internetovou otázku), pak ukázali, jak originálně lze uchopit tradiční materiál.
Burton se závratnou technikou hry čtyřmi paličkami povyšuje vibrafon na akordický nástroj, což má v plápolajícím dialogu podstatnou roli a Coreovi se tak uvolňují ruce v kontrapunktických pasážích, když je zároveň hlavně na něm vést komplikované basové linky a přitom bez ustání podporovat svého partnera. Melodická invence, perfektní orientace v husté harmonii, kamenný a zároveň elastický rytmus, logika staveb jednotlivých sól a bohatství doprovodů je u obou doslova závratná.
A v následujícím repertoáru, sestaveném z Jobimovy bossa novy Chega da Saudadde, Evansovy balady Time Remebrered, hravé Coreovy Mozart Goes Dancing a beatlovské Eleanor Rigby, si člověk uvědomuje, jak oba ctí výchozí materiál i kolik je do něho vloženo pevně vypsaných pasáží, z nichž se pak rozvíjí a nebo do nich ústí brilantní improvizace. Corea s Burtonem vlastně z každé skladby vytvářejí cosi nového, ale přitom podivuhodně zachovávají jejich charakter, i když je třeba posunou do krkolomně lichého metra. Burton využívá hybnosti vibrafonu k tryskovým běhům po zvonících kamenech, střídaných čitelnými vyhrávkami ve čtvrteční rychlosti a s akcenty na zlomových místech. Corea, který si na čtení partitur vymění brýle a z obrazovek na kraji pódia jsou v detailních záběrech kamer vidět jeho zvětšené zřítelnice jak u vlka v rouše babiččině, člení tok hudby neutuchajícími rytmickými variacemi. Virtuozita je pro něho sice neodmyslitelnou samozřejmostí, ale nikdy nejde jen o efektní výplně mezi nádechy k další myšlence. V neuvěřitelné souhře starších pánů s energií a elegancí kočkovitých šelem, plně soustředěných a ze vzájemného jiskření rozradostnělých, má vše pevný řád. A přitom jde o mohutnou fontánu hudební fantazie s přesahy od jazzu ke klasice a k infekční karibské tanečnosti. Ta se pak naplno rozpoutala v závěru řádného programu Coreovou slavnou La Fiestou, po níž následovaly přídavky: jammová verze jazzové klasiky Blue Monk a konečně Armando’s Rhumba, při které opičkující pianista uchopil jednu dvojici paliček a obkračuje Burtona za vibrafonem zprava i zleva s ním vyťukával komicky a jako neodbytné dítě téma vlastní skladby, obsahující v názvu jeho skutečné křestní jméno. Zda k takové zábavné katarzi dojde i sobotu v Praze, těžko odhadovat. Ale závratný posluchačský zážitek se bude konat zaručeně.
O autorovi| ONDŘEJ KONRÁD, Autor je hudební publicista (více se o dvojici jazzmanů a vydavatelství ECM dočtete na straně 30)
