Nedávno se psalo o probíhající sexuální kontrarevoluci. Bodejť by mladé bavilo zjišťovat vše v praxi, když se toho mohou tolik dočíst na internetu, nebo i v knihách... Jestliže postmoderna uznává, že vše už bylo objeveno, pak to platí jistě i v sexuální oblasti...
60. léta znamenala výrazný, leč opožděný nástup Bohumila Hrabala. Nadšené čtenářské reakce však měly rovněž opozici, jak čteme v Hrabalově Morytátu, který napsali čtenáři: „Na tvoji hlavu padá, že mládež od 13–15 let se kurví v bytech svých zaměstnaných rodičů. Jak si toto zodpovíš?“
Vedle zlosti Hrabal vyvolával i bezmoc a rozpaky: „Jak se na to máme dívat my, vychovatelé a navíc otcové rodiny dospívajících dětí, které zrovna jsou v tom nejchoulostivějším věku, pubertě? Jak mám např. vysvětlit svému 16letému chlapci, co je to ,kundička‘?“
To dnes, zdá se, už žádná tabu nemáme. A tak není co překonávat, ale ani už nikdo nikoho ničím nepřekvapí – leda tím, že zůstane u cudného náznaku, přestože mu nikdo šťavnatý popis divoké soulože nezakazuje. „Moderní próza vzniká jistou opozicí, jistým usilováním o zakázané, kdy do pootevřených dveří se strčí špička botky, pak celé koleno,“ píše Bohumil Hrabal. Ale dnes je opravdu zajímavější nechat dveře zavřené. Protože vše už tady bylo... A jako důkaz postačí dobré knihy.
Třeba vtipný popis onanování Ignácia Reillyho ze Spolčení hlupců: „Ignácius pumpoval a koncentroval se. Konečně se dostavila kýžená vidina, důvěrně známý zjev velké a oddané kolie, kterou dostal, když chodil na střední školu.“ Nebo homosexuální hrátky v románu Eduarda Limonova To jsem já, Edáček: „Ve zběsilém vytržení jsem slízal veškeré semeno z jeho pyje i koulí a posbíral jsem, vylízal a spolykal také všechno to, co se rozřinulo kolem.“
Pokud sex v románech absentuje, máme pocit, že není zobrazován lidský život celý, že to není jeho věrný obraz. Na druhou stranu, když čteme některá současná díla, vidíme, že nejde o žádné strkání kolena do dveří, ale spíše o to, že nám někdo lítacími dveřmi chrstne do obličeje plnou vanu pohlavních orgánů. Už jde jen o vršení, za nímž stojí předpoklad, že sex zajímá každého z nás, a tak taková kniha bude „fungovat“. Jenže k tomu je třeba ještě být dobrým autorem...
„Škoda, že si toho, když mě plodili, můj otec nebo má matka, ba vlastně oba, jakož bylo jejich svatou povinností, lépe nehleděli...“ To píše Laurence Sterne na začátku Života a názorů blahorodého pana Tristrama Shandyho. Popis svého života tedy vypravěč začíná – než se ztratí v pralese odboček – velmi důsledně... Ale vynechávat se také musí, kvůli síle textu samého – každý, kdo četl nějaké deníky, ví, jak nudné bývají záznamy pojídání, sexuálního ukájení či vyprazdňování.
Jedna věc zkrátka je prolamovat tabu a druhá stvořit vynikající umělecké dílo. Netřeba Járy Cimrmana, mistra slepých uliček, abychom zjistili, že zvýšenou frekvencí popisů análního sexu ještě velký román nevznikne... Na druhou stranu některé postavy jsou zas tak kožené, tak prodchnuté patosem, že by jim menší běhavka docela prospěla.
Ale, napadá mě, že někdy je přece jen těžké určit, jestli jde ještě o tabu, nebo pouze o vynechávání nepodstatného. Když jsem ještě působil v literárním časopise, poslali jsme jedné feministicky laděné autorce otázku, proč si myslí, že v knihách a filmech prdí téměř výhradně chlapi. Ale neodpověděla... Možná jsme tenkrát dělali z prdu kuličku. Nebo že by to byla otázka na prd?
***
Pokud sex v románech absentuje, máme pocit, že není zobrazován lidský život celý, že to není jeho věrný obraz.
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
