Když měl někdo z nich slabší chvilku, ostatní dva ho podrželi. Na jaře 1981 byla ale trojice přátel rozdělena. Podplukovník Košulič je totiž jednou ve společenské místnosti přistihl, jak si místo uklízení hrají s košťaty, a v návalu vzteku se na místě rozhodl definitivně je rozprášit.
Nejdřív z Heřmanic zmizel Dienstbier, o týden později Benda. Nervózní Havel nevěděl, jak si to má vyložit. Přestěhovali kamarády jinam, nebo snad dostali amnestii? Vsugeroval si, že co nevidět přestěhují i jeho, sbalil si věci a při večerních nástupech po vyvolání svého jména hlásil: „Ještě tady.“ Po pár dnech pochopil, že v Heřmanicích osaměl.
Další rána dopadla v květnu se zprávami o zátahu na disidenty zapletené do pašování zakázané literatury. Policie na hranicích spektakulárně zadržela karavan, který do Československa už deset let vypravoval exulant Jan Kavan. Kanál prozradil agent Pavel Muraško a přivolal tím druhý velký úder po zátahu na VONS z devětasedmdesátého roku. Aféra „francouzského kamionu“ patří k nejdramatičtějším událostem v dějinách českého disentu, deset jeho klíčových postav se skoro na rok ocitlo ve vazbě a řadu dalších stíhala policie na svobodě - mezi nimi Havlovu manželku Olgu a bratra Ivana.
Československá televize o případu 4. července 1981 odvysílala propagandistický dokument. V Heřmanicích ho ve společnosti dalších vězňů sledoval i Havel. „Když spatřil na obrazovce svoje jméno a jména BENDY a DIENSTBIERA, vzrušeně žádal ostatní o klid.“ Agent Sobas žaloval, že mezi ostatními diváky dokumentu vyletěla po vysílání Havlova popularita nahoru. Havla ale mnohem víc zaměstnávalo pomyšlení na to, co se stane s Olgou. Z dopisu od ní věděl, že měli prohlídku v Praze i na Hrádečku, že strávila čtyři dny ve vyšetřovací vazbě a že ji trestně stíhají za přepisování jeho (!) textů.
Tou dobou už strávil ve vězení dva roky a pomalu na něj doléhala velká únava. Od jara trpěl podrážděností a v dopisech domů rozepsal seriál o patnácti různých typech svých špatných nálad; když se teď ke špatným náladám přidala obava o Olžin osud, propadal hlubokým depresím.
Aby toho nebylo málo, našel mu mistr v práci nešťastnou náhodou koncepty dopisů, které si schovával pod strojem, a Havel opět putoval „na díru“. (Díra v kriminálnickém slangu znamená vězení ve vězení, v Havlově éře to byly zpravidla cely ve vlhkých sklepích.) Tentokrát Havel díru snášel obzvlášť špatně: trvala čtrnáct dní a celu s ním sdíleli vězni, kteří se podle jeho slov i na heřmanické poměry chovali jako zvěř. V druhé polovině července byl Havel na konci i s fyzickými silami a musel být převezen ke komplexnímu vyšetření do vězeňské nemocnice na Pankrác.
Bory (...) Na podzim 1982 se znenadání začaly množit náznaky, že by se Sbor nápravných zařízení Havla už rád zbavil. Vytrvalá publicita věnovaná dramatikovu osudu konečně na Západě nesla jisté ovoce: utěšeně přibývalo inscenací jeho her a režimu Havlův věhlas pomalu přerůstal přes hlavu. Československý prezident Husák se chystal na státní návštěvu do Vídně a režim jeho první cestě za hranice socialistického tábora po mnoha letech přikládal až komickou důležitost. Fámy o chystaném propuštění Havla kolovaly v oficiálních kruzích, odkud oklikou přes cizinu dolehly až k Havlově rodině. Ivanovi kupříkladu 15. října 1982 telefonoval z Německa Klaus Juncker se zprávou, že Václava pustí „na začátku roku 1983“. Prý to jednomu jeho známému říkal mluvčí Československého svazu spisovatelů.
Za této situace se Olga s Ivanem pokusili Husákovy cesty do Rakouska využít a 28. října adresovali náčelníkovi Sboru nápravných zařízení žádost o Havlovo podmínečné propuštění. Doufali, že tentokrát by žádost mohla vyjít, protože oběma stranám dovolí zachovat si tvář: Václav se nebude muset poníženě doprošovat o milost, režim se naopak bude moci tvářit, že vyslyšel prosby rodinných příslušníků, a že tedy mezinárodní intervence v Havlův prospěch byly vlastně nadbytečné.
Sedmého listopadu, deset dní před Husákovou návštěvou Vídně, obdržel návštěvu i Havel: z Prahy za ním přijeli „jeho“ estébáci s novinou, že stačí podat žádost o milost a do týdne je z vězení venku.
Režim po něm chtěl tutéž obětinu jako rok předtím po Battěkovi. Žádost o milost je ale pro vězně, který dbá na svou čest, řádově větší ponížení než žádost o propuštění v polovině trestu nebo ze zdravotních důvodů. Havel si tedy vyžádal čas na rozmyšlenou a právo konzultace se třemi rádci podle vlastního výběru. Dostal bizarních 7,5 minuty a do administrativní budovy, kde s ním estébáci vedli jednání, svolal porotu v obsazení Lízna-LitomiskýValeš. Pouze Valeš Havlovi radil o milost požádat, chartisté Litomiský s Líznou byli proti - a Havlovi mluvili z duše víc, protože nabídku StB vzápětí odmítl. (...) Opět na svobodě Zkraje roku 1983 Havel už poněkolikáté chytil zápal plic, tentokrát měla ovšem nemoc mnohem dramatičtější průběh než kdy dřív. Pacient trpěl vysokými horečkami a 28. ledna musel být znovu převezen do vězeňské nemocnice v Praze. Odtud se mu podařilo odeslat manželce alarmující zprávu o tom, čím v posledních dnech prošel: „Měl jsem tak vysokou horečku, že jsem se třásl a se mnou se třásla celá postel. () Nepamatuji se, že by mi někdy v životě bylo tak blbě, měl jsem za to, že umírám, zdálo se mi, že to srdce nemůže utáhnout a že se taky udusím. Uvažoval jsem zcela vážně o tom, že Ti napíšu dopis na rozloučenou (pochopitelně s posledními instrukcemi), a rozčilovalo mě, že nemám k tomu sílu.“
Vyděšená Olga obratem vyrozuměla Kohouta a ten v západním světě, respektive v jeho německy mluvící části, kde měl určité jméno, telefonem obvolával politiky a různé veřejné osobnosti, aby v nich probudil zájem o vážně nemocného vězně. Havlovi kulturní souputníci na Západě obratem zorganizovali výbor za dramatikovo osvobození.
On sám o rozjíždějící se kampani na jeho podporu přirozeně nic nevěděl, a proto mu vyrazilo dech, když k němu 7. února pozdě večer přišla na nemocniční pokoj neohlášená delegace s oznámením, že mu byl přerušen výkon trestu. Odvezli ho do civilní nemocnice Pod Petřínem, kde se další dva měsíce dával do pořádku. V dubnu 1983 ho z nemocnice pustili domů. Po téměř čtyřech letech se Havel ocitl zpátky na svobodě.
Stalo se něco, čím si původně nebyli jisti ani jeho obdivovatelé, ani on sám. Nepříjemně dlouhý trest přežil s dokonale čistým štítem. Hodně ve vězení zvážněl; na Borech a ještě chvíli na svobodě se přátelům zdálo, že buď překročil, nebo právě překračuje hranici do světa katolické víry. Nejtrvalejší změnou ale prošlo jeho sebevědomí. Definitivně získal vnitřní jistotu, že není jenom nějaký zhýčkaný buržoa: „... o mně si například každý myslel, že to se svou povahou, se svou kinderstube, se svou rozmazleností, se svými nároky na hygienu, se svou láskou k radostem a rozkoším života atd. atd. nemůžu důstojně přežít - a vida, stalo se to, dnes už to mohu s jistotou říct. Sám se divím, jak to bylo možné.“
A protože za těch tři a půl roku výrazně stoupla jeho pověst doma i v cizině, měla Charta 77 konečně sice neformálního, ale všemi uznávaného lídra.
O autorovi| DANIEL KAISER, komentátor LN
