Když jsme se před pár lety uchechtávali s kolegou Kolářem nad myšlenkou článku o zdanění tlustých lidí, netušili jsme, že realita může předčít veškeré fabulace.
Základní myšlenka tehdejší „konstruktivní“ diskuse spočívala v tezi, že tlustí lidé by měli být státem trestáni stejně tak jako kuřáci či milovníci alkoholu. Jejich nezodpovědné přejídání se zatěžuje zdravotní systém extrémně drahou péčí o kardiovaskulární choroby, cukrovky či vysoký tlak. Bylo by tedy jen spravedlivé, kdyby jim stát buď zdražil zdravotní pojištění (zřejmě by se k daňovému prohlášení přikládal formulář, který by certifikoval, že daná osoba má v pořádku svůj BMI – Body Mass Index – univerzální měřítko otylosti), anebo by bůček, sekačka, bramboráky, lupínky, bonbony, čokoládky, ovárky a tlačenky byly zdaněné příslušně drastickým poměrem. A naše myšlenka šla ještě dále, tlouštíci v autobuse přece mnohem více zatěžují asfaltové silnice než normální, zodpovědně se stravující občané. Měli by tedy opět přispět do společné státní pokladnice na Fond dopravy, který by jejich peníz použil na opravy vyjetých kolejí otylých autobusů.
Samozřejmě je nutné nezapomenout, že obézních cestujících se do takového autobusu vejde mnohem méně, tudíž spojů musí být více, tudíž se spálí více nafty, a tudíž se vypustí více zplodin. Tlouštíci tedy nesou velkou odpovědnost i za globální oteplování. Zde přichází do úvahy jakási ekologická daň, která by se mohla vybírat na jízdném (opět analogicky podle BMI daného pasažéra). A co se týče letadel, rozumné aerolinie už dávno tlusťochům účtují dvě letenky, protože vklíněný obéza „přetéká“ sousedovi na sedadlo a dělá mu z cesty peklo.
A takhle by šlo fabulovat donekonečna: množství chloru, o které se musí navýšit výroba, když tlustí lidé naskáčou do bazénu a vylejí vodu, škodlivé zplodiny, které vznikají při výrobě krémů a mýdla, jichž otylí spotřebují na svá zbytečně velká těla o poznání víc...
Jenže legrace stranou. Kolébka otylosti naší civilizace – Spojené státy americké – jsou v určování dekadentních trendů západní civilizace opět na špici. A tohle by nenapadlo ani vynalézavého Čecha. Místo hubnutí se v Americe rozmohla nová zábava, která se jmenuje whale watching neboli pozorování velryb. Nejde však o velryby, ale tlusťochy v televizi. A tak zatímco Američané sedí na gaučíku, požírají chipsy a v klidu tloustnou, na obrazovce defilují ty nejvykutálenější hory sádla, které se v duchu daného formátu nějakým způsobem za peníze zesměšňují před národem (před národem tlusťochů).
Zatímco tedy NBC vysílá The Biggest Loser, kde se nemorbidně obézní lidé snaží nasoukat do mnohem menších džínsů, stanice VH1 dává k dobru pořad Celebrity Fit Club a Oxygen zase Dance Your Ass Off. Myšlenka tohoto perverzního trendu, který už si vysloužil vlastní novotvar – fattertainment –, je prostá. Tlusťouši už nemusí trpět depresí, když jim denně média ukazují vypracované buchtičky na bříšku hollywoodských celebrit z plastické chirurgie. Mohou se v klidu smát těm neuvěřitelně tlustým lidem z televize.
Základem této propracované vize je myšlenka, že jestliže celebrity z vás dělají „losera“, televizní tlusťouši z vás naopak činí celebritu. Pokud tedy v Americe existuje fattertainment a whale watching, naše stará myšlenka na daňové zvýhodnění hubených působí jako velice umírněný a rozumný věcný návrh evropského zákona.
