Materiál pro Not Music vznikl v roce 2008 při nahrávání předchozí stereolabovské řadovky Chemical Chords, z níž na novince rovněž zazní dvě skladby v podobě poměrně „dobrodružných“ remixů. Chemické akordy, ne hudba - co tyto dva názvy dohromady naznačují? Možná jde o únavu z opakování sebe sama a z toho, že se skupina stala „kamennou institucí“. Na druhou stranu půvab popartových Stereolab odjakživa tkvěl i v důsledném warholovském opakování a lásce ke všemu, „co je plastické“.
Eklektická i experimentální Not Music má vše, co desky Stereolab mají mít: neměnný rockový rytmus a velejednoduché repetitivní motivky na hranici dětinské naivity jsou bohatě aranžovány a prostoupeny láskou ke všemu, co je retro a tak trochu pokleslé. Stěžejní roli hrají archaické analogové syntezátory a jejich sci-fibzučení, šumění a pípání, stejnou měrou ale k výsledku přispívá i zařezávající, téměř kavárenská dechová sekce a kýčovité ozdůbky marimby. Poučení z půlstoletí vývoje elektroakustické hudby a dějin studiového nahrávání se snoubí s ohlasy easy listeningu a filmové hudby. Výsledkem je hudba, která je virtuózně a konceptuálně dotaženě eklektická a přitom experimentální tak libě, že se dostala i na sérii nablble exotických kompilací Café del Mar, jejichž jedinou ambicí je dotvářet slunnou pohodu a především nerušit.
Na dotaz ohledně tohoto eklekticismu mi Tim Gane před posledním pražským koncertem Stereolab poněkud záhadně řekl: „My se prostě sejdeme a hrajeme a Laetitia si zpívá, co chce.“ Sadierová je opravdu výrazná vokalistka. Nikoliv rozsahem, ale zacházením s melodiemi. Zpívá anglicky a francouzsky a své texty přitom ohýbá nikoliv podle smyslu veršů, ale podle potřeb jednoduchých melodií vokálních linek - nebojí se stavět přízvuky na hlavu a rozdělit jedno slovo do dvou veršů. Ve svém tralala se přitom zabývá politikou nahlíženou z ostře levicových pozic a půvabně deformuje dlouhá slova typu společnost, ekonomika atd. Zpěv je u Stereolab zkrátka ekvivalentem hudby: zdánlivě krotká jednoduchost a dobrá pohoda skrývají mnohem více, než se na první poslech zdá.
Na svém sólovém albu The Trip (Drag City), které vyšlo krátce před Not Music, se Sadierová snaží ze stereolabovské škatulky vymanit. Osobnější výpovědi v jednodušších, místy dřevních aranžmá narážejí právě na zpěvaččin typický vokální projev, který vznikl jako chytlavý komponent přísně rytmické hudby, nyní ale působí jako monolit, o nějž se rozbíjí veškeré pokusy o rozvolnění formy. Album sice nevyšlo na stereolabovské značce Duophonic, ale u firmy Drag City, která je domovem nejednoho písničkáře, zní ale jako Stereolab zproštění vší zvukové bohatosti a osekaní na samou kost. Výlet zatím končí v půli cesty.
Stereolab: Not Music
Duophnonic, 2010
Laetitia Sadier: The Trip
Drag City, 2010
O autorovi| PETR FERENC, Autor je zástupcem šéfredaktora časopisu HIS Voice
