Vždy, když jsem projížděl Plzní okolo těch unifikovaných krabic a viděl samé unavené obličeje s pohledem plným beznaděje, padla na mě tíseň a co nejrychleji jsem se snažil ujet. Borská pole, vaše oblíbená nákupní třída. A taky průmyslová. Ještě před deseti lety tu stál jen Carrefour a výrobu rozjížděla první firma, Panasonic, vůkol louky a les. Dnes se nejnovější přírůstky téměř dotýkají vzrostlých smrků ve směru na Domažlice a vedle sebe je vyskládaných 45 podniků, jež zaměstnávají 12 tisíc lidí. Politici stále ohromují ciframi, kolik nabízejí pracovních míst, a investory lákají daňovými prázdninami. Nikdo ale netuší, jak to vypadá uvnitř. Nechal jsem se proto na pár týdnů zaměstnat pro Pátek v jedné z japonských montoven jako řadový pěšák, po nichž je největší sháňka.
Dobrý den!
Po přehledně označené chodbě jsem se dostal do oddělení Human Resources. Trošku mě překvapilo, že si mě ani po hlasitém pozdravu žádný z osmi pracovníků nevšímal. Po chvilce trapného postávání u dveří jsem ještě zakašlal, až si mě začala odměřeně skenovat jedna z personalistek. Neodpověděla ani na třetí pozdrav a znuděně zjišťovala, co tu vlastně pohledávám. Kratičký rozhovor prokládaly povzdechy. „Nastupuje se každé pondělí, pokud je to vše, na shledanou. Přijďte včas,“ pokynula mi, což byl zřejmě vrchol zdvořilosti.
V pondělí před sedmou už jsem se snažil zaparkovat na parkovišti před fabrikou, trochu mě ale znervózňovalo, že na něm stojí sotva pět aut. „Je to parkoviště pro zaměstnance, ale jen pro ty vyšší,“ reagovaČLOVĚKla paní na vrátnici na můj nesmělý dotaz. V 7.00 mě čekala prohlídka u podnikového lékaře a poté přijímací testy.
Byla to globalizace v praxi. V plzeňské fabrice s japonským managementem jsem podstoupil testy zručnosti se třemi Bulhary, dvěma Rumuny, sedmi Vietnamci a jednou Romkou, abych mohl produkovat elektroinstalaci do německých a anglických aut. Zaostřil jsem na protější zeď, kde mě upoutala nástěnka s nápisem „Zaměstnanecké výhody“. Nejvtipnější byla „prohlídka továrny BMW v Německu“. S platem 9 tisíc čistého to jistě každý ocení. Nebo to je jen pro ty „vyšší“?
Test zručnosti se skládal ze dvou částí. Všeobecný rozhled a anglická slovíčka jsem piloval zbytečně. Test číslo jedna prý slouží ke znakové orientaci a odráží rychlost uvažování. V horní části se nacházela tabulka se dvěma sloupci – levý s řeckými znaky, pravý s číslicemi. Dole bylo rozmístěných pět sloupců s řeckými symboly řazenými na přeskáčku, k nim se měla doplnit čísla dle vzoru. Podmínkou bylo bezchybné vyplnění dvou sloupců za jednu minutu. Vietnamci, Rumuni i Bulhaři pojali test jako kolektivní práci, neuspěla jen Romka. Paní školitelka jí teatrálně předala nový formulář a pohrdavého úšklebku si nešlo nevšimnout. Z minima třiceti bodů dosáhla osmadvaceti, na což jí řekli: „Přijďte si příště.“ Test druhý měl prověřit šikovnost, mně připadal spíš jako zabiják ega. Do konektoru s 20 otvory zapojit barevné drátky podle schématu zvládne i cvičená opice.
V továrenské krabici jsem zatím strávil jen dvě hodiny, ale už jsem se nezbavil pocitu, že položka, číslo v databázi, konkrétní výrobek má větší cenu než já. Ono nestačí, že si připadáte místy jako blbec, oni vás v tom cíleně a s požitkem utvrzují.
Při čekání na školitelku číslo dvě, jež nás uvede do výroby, kolem proudí členové managementu a prohlížejí si nás jako hejno odporného hmyzu. Docela zvláštní, když uvážíme, že jsme to právě my, dělníci, kdo jim vydělává na prémie, dře ve třísměnném provozu a hrbí záda dvě patra pod nimi.
Po 20 minutách marného čekání na mě padla chandra a vyrazil jsem si ven zapálit. Navrhl jsem kolegům, ať se přidají, ale kdybych zařval bomba v americkém letadle, nezpůsobilo by to větší povyk. Děs v jejich očích prozrazoval, že rozhodně nechtějí žádné problémy. Připojila se jen jedna slečna stylu hippie. Po třech minutkách, kdy jsme zvažovali své vyhlídky a zhodnotili zdejší ne zrovna familiární prostředí, se rozloučila se slovy, že tam nahoru už se nikdy nevrátí. Úplně jsem jí rozuměl.
To už mi na chodbě myla hlavu školitelka. Tvářila se důležitě a asi si tak i připadala. Svou litanii zakončila hysterickým výlevem – to, že jsem přišel pozdě, přejde, ale v celém areálu je zákaz kouření, absolutní, bez výjimky, bez omluvy! Zjistil jsem navíc, že jsem omylem vykuřoval před vchodem pro management a za to hrozí okamžitý vyhazov.
Nemluv, nejez, nepij
Po další malé prohlídce jsme byli usazeni ve školicím centru, tedy místnosti v rohu suterénu továrny, vybavené židlemi a projektorem. Zrovna zde probíhalo školení asi čtyřicítky Vietnamců, a tak jsem si sotva sedl. Nabídli nám, že si můžeme sami prohlédnout fabriku. Už zase? Proboha proč? Raději jsem odevzdaně sledoval školení.
Vietnamci vypadali, jako by včera
usnuli ve Vietnamu a ráno se probudili o tisíce kilometrů dál a netušili proč. Bylo mi jich líto. Každý si křečovitě držel svůj pas a zmateně těkal očima ze školitelky na překladatele, zřejmě jejich předáka. Absolutně nechápali, co se po nich chce, a rádoby vtipné průpovídky školitelky, samozřejmě v češtině, byly naprosto nemístné. Ono před Asiata, který neumí slovo česky ani anglicky, hodit evropský formulář a s typickou přezíravostí čekat, že ho rychle vyplní, o místním systému vypovídá vše. Okamžitě nastal zmatek, který překladatel zvládal jen s velkými obtížemi. Další problém znamenala prezence. Školitelka neuměla přečíst vietnamská jména, a tak používala čísla z jejich formulářů. Jelikož vyplňování znovu pojali kolektivně, vypukl chaos neuvěřitelných rozměrů. Na jedno číslo se zvedli tři lidé, na jiné nikdo, vše doprovázeno křikem. Nakonec se situaci bůhvíjak podařilo zvládnout. Divadlo ale nekončilo. Nás pět, kteří jsme rozuměli, bylo přesazeno dopředu a náležitě nabito informacemi o firmě. Po všech možných superlativech přišel seznam zákazů. Zákaz jídla a pití na pracovišti, namátková měření alkoholu v krvi, zákaz mluvení, telefonování... Následovaly vtípky o tom, jak tu lidé něco ukradli a bylo jim nutno zatnout tipec či jak si moc přidávali v kantýně, když se náhodou podařilo něco dobrého uvařit. Tato pravidla mají jistě opodstatnění, ale proč se na nás všichni koukají jako na vrahy? Nejvtipnější kousek předvedl rezignovaný chlapík ve středních letech, jenž, vědom si marnosti svého počínání, pronesl dvě zásadní věty. „Ke školení bezpečnosti: Nestrkejte ruce, kam nemáte, a pokud se vám něco nebude zdát, zavolejte mistra. K ekologii podniku: Ekologii podniku popíšu dvěma slovy: Třídíme odpad.“ A jak přišel, tak i odešel.
Následovala opět prohlídka výroby, tentokrát i s výkladem. Choďte jen po vyznačených cestičkách a nepošlapejte beton mimo. Neplýtvejte materiálem, protože i když si myslíte, že vás nikdo nevidí, Velký bratr vás vidí vždycky. Z výkladu jsem konečně pochopil, jak jsou důležité šichty v pořadí ranní-nočníodpolední. Lidé jsou míň unavení a víc firmě vydělají. Skvěle se to osvědčilo a přejímají to další továrny. To nejlepší na závěr: školení bude trvat čtyři dny. Čtyři dny, abych mohl motat drátek?
Na základě důležitosti, s níž se vše odehrávalo, by náhodný pozorovatel musel usoudit, že se z naší skupiny bude rekrutovat tým kosmonautů pro NASA. Zvláštní je, že jsem byl asi jediný, komu se to zdálo absurdní. Dostali jsme opravdová skripta, specialistou pro tento účel vytvořená, a učili se rozlišovat čtyřmístná a šestimístná čísla a také německy pojmenovat šest barev. Po čtyřdenní masáži všichni uspěli, někteří s pomocí obdivuhodné sbírky taháků, a po stejně dlouhém tréninku zručnosti nebyl problém ani s drátky.
Kolega kolegovi vlkem
Po týdnu přišel můj první ostrý pracovní den. Pročipovat se na pracoviště ale není jen tak. Ve chvíli, kdy se zhruba tři stovky rozespalých lidí snaží v šest ráno naráz projít jednomístným turniketem, potřebujete ostré lokty a na nějakou tu ránu nekoukáte. Zato vás to jistojistě probudí. Zamířil jsem do obrovské šatny, neb každý má právo na vlastní skříňku. Několik desítek párů pracovních bot, takticky ponechaných k vyschnutí na skříňkách, ale vydávalo odér, až z toho pálily oči, a tak jsem se skříňky raději vzdal. Po chvíli hledání a vyptávání jsem se, opatrně překračuje žluté čáry, dostal na svou pozici, která měla jako vše tady svůj kód. Tak to tedy ne. Pořádek dělá přátele a příště přijďte včas!
Jediné, co jsem byl schopen vnímat, byl zápach tavené umělé hmoty a obrovský hluk odněkud z hlouby haly. V 6.15 jsem konečně začal motat první drátky. Pracovní týmy byly složeny asi po osmi. Jak postupoval polotovar po lince, každý musel rychle vykonat svoji operaci. Ve chvíli, kdy jsou na vaší rychlosti závislé výkony dalších lidí a ti jsou pak odměňováni prémiemi dle splněných norem, funguje vše mnohem lépe, než kdyby nad vámi stál dráb. Ani průmyslová kamera by nedokázala víc. Každý hlídá každého. Pořád někdo sleduje, jak vám to jde, jak plníte a zda na konci měsíce budou prémie. Když náhodou nestíháte nebo si potřebujete narovnat záda a protáhnout se, čekají vás horké chvilky. Vlastně jsem si tuto neomalenost dovolil jen jednou a radši se sklonil před sedmi páry vzteklých očí. Pětistovka na konci měsíce má opravdu velké kouzlo.
Co teď s hlavou?
Po čase samozřejmě každý získá v této činnosti jistou rutinu a bez obtíží zvládá to, co má. Problém ale nastane ve chvíli, kdy se o slovo přihlásí matka příroda a nutně si potřebujete odskočit. Linka se kvůli vám nezastaví a zbylých sedm lidí také většinou nemá pochopení. Máte dvě možnosti: Buď musíte jít o několik pozic zpět a rychle zamotat svou část drátu. Toto je samozřejmě ZAKÁZÁNO, i když jakžtakž tolerováno. Nebo se pokusit přemluvit kolegy, aby vaši operaci na těch pět minutek, než se vrátíte, převzali. Což je taky ZAKÁZANÉ, a navíc často nereálné. Stačí, aby byl kolega starý morous nebo cizinec, který ani nemá představu, kde je, natož aby vám rozuměl, a váš problém může nabýt tragických rozměrů. „No to to bude vypadat, když budeš co půlhodinu běhat na záchod,“ odsekla mi týmová souputnice a jasným gestem mě odkázala do patřičných mezí. Můj pitný režim se tak hned první den zcela otřásl v základech. Neprospěl mu ostatně ani fakt, že na pracoviště se žádné pití brát NESMÍ, protože kdysi kdosi kradl v PET lahvích drátky a takhle by to tedy nešlo.
Zezačátku jsem si říkal, že to vlastně není zas tak těžká práce. Po pěti hodinách jsem se poprvé podíval na hodinky. K mému zděšení ukazovaly 6.45. Jak je to možné? Ačkoli práce vyžadovala čtyřdenní školení, po 20 minutách jsem ji zvládal docela obstojně. Ještě mi chyběl patřičný grif a rychlost, ale to je otázka času. Ať už jsem se na to díval, jak jsem chtěl, hlava k tomu prostě důležitá nebyla. Ale co s ní? Jak ji zabavit na osm hodin, když neumíte úplně vypnout? Je neuvěřitelné, na co dokážete myslet, když to vlastně vůbec nepotřebujete. Přemýšlíte nad cestou do práce, nad banalitou, co jste někde zaslechli, a za chvíli si jen tak opakujete telefonní čísla známých. Pak si odskočíte k číslu účtu a PINu platební karty. A přitom motáte a motáte.
Když začínají tuhnout záda a bolet nohy, je dobré rozhlédnout se kolem sebe. Nejste v tom totiž sami. Vidíte ty postavičky u lisu a u všemožných linek a pásů a víte, že tahle bolavá budoucnost je všem společná. A pak zahlédnete někoho v bílé košili, jak jde nezúčastněně kolem, jen občas jemně ohrne nos. Jako byste tam ani nebyli. Jako by ty mašiny fungovaly samy.
Zhruba po třech hodinách ohlašuje melodie desetiminutovou pauzu. Systém melodií se asi osvědčil, protože každá pauza, stejně jako každá skupina asi 60 lidí, měla jinou. Proč vlastně? Přece aby se netvořily fronty a zefektivnila se produktivita a pořád probíhala výroba. Při každé pauze jsem zamířil do open air kuřárny, představující vyhrazený prostor za fabrikou, průchozí jen zevnitř. Mám pocit, že v tomhle je tabák nedoceněný. Tady cigareta znamená tři minutky svobody. Přes plot jsem pozoroval další továrnu. Vypadala úplně stejně. Jediný rozdíl byl v barvě montérek.
Deset minut shořelo jak na zápalce síra a já šel zase motat. Cestou zpátky mě upoutal obří nápis na čelní stěně výrobní haly – ONE FOR ALL, ALL FOR ONE. Na každém kroku vás tu ujišťují, jak jste pro ně důležití a že jsou vaše druhá velká rodina. Brrr.
Ta činnost opravdu nebyla náročná. Jestli mi předtím celé školení přišlo zbytečné, teď jsem jeho smysl nechápal už vůbec. Stačilo rozeznat pět barev a zbytek zvládnete během chvíle. Pak už si jen od šesti do dvou přejete, ať je konec směny.
A tak to jde každý den. Ranní boj na vrátnici, několik kilometrů namotaného drátu a bužírek, umělý oběd na umělém talíři ohlášený rozličnými melodiemi, dvě cigarety za šichtu a konec. Odpolední bitva u turniketů je ještě tvrdší, každý chce co nejrychleji zmizet.
Po pěti dnech jsem se rozhodl, že si šichtu zpestřím hudbou, MP3 přehrávač zatím nikdo nezakázal. První den jsem si úpěnlivě přál umět vypnout a domotat se na konec šichty. A šlo to rychleji, než jsem čekal. Chvíli jsem ještě vnímal muziku, která se linula ze sluchátek, ale pak jako by splynula. Po nějakém čase jsem si s hrůzou uvědomil, že se přehrávač zasekl a já už půl hodiny poslouchám stejnou písničku. Snažil jsem se obnovit svůj mentální trénink – opakovat si texty oblíbených písniček, lovit z paměti matematické vzorečky, které jsem se kdysi naučil... Po dvou týdnech si ale nejsem jistý ani tím PINem ke kartě. Zato motám jak smyslů zbavený. A o to přece jde. Dokonce i záda bolí míň.
Vietnamští supermani
Fluktuace lidí v podobných podnicích je vysoká. I proto se tu sociální vztahy nijak zvlášť nerozvíjejí. Navíc ta jazyková bariéra. Asiati, Rumuni, Bulhaři, Makedonci, Slováci a další, Češi jsou v menšině.
Nejvýraznější jsou ve všech ohledech Asiati. Za celou dobu o nich skoro nevíte, nehrozí vám spor ani kulturní nedorozumění. Zato když začnou řešit nějaký problém mezi sebou, je zle. Strhne se obrovská mela, vrhnou se na sebe a klidně se u píchaček na konci směny pobodají šroubováky.
Co se týče pracovního nasazení, nikdo se jim, obzvlášť Vietnamcům, nevyrovná. Jsou schopní dřít 12 hodin denně 6 dní v týdnu s rychlostí, o níž se vám ani nesní. Nejsou sice tak pečliví, ale vychrlí takové množství výrobků, že i když je dejme tomu třetina zmetků, pořád toho udělají dvakrát tolik než ostatní. Vietnamci jsou svou pracovitostí známi, přesto se nabízí otázka, nakolik jsou tu dobrovolně a jak jsou asi ohodnoceni. Všichni jsou totiž zaměstnanci nějaké té pracovní agentury a je nasnadě, že zatímco agentura prosperuje, oni tak veselí nejsou. Například za to, že všem bylo aspoň 16, bych ruku do ohně nedal.
Při jedné z pauz jsem se dal do řeči se sympatickou paní, tak kolem padesátky. Do Plzně přijela z jedné rumunské vesničky a rozhodně netoužila po tom stát se na stará kolena „gastarbeitrem“. Má však dva studující syny a každá koruna je dobrá. Její dcera právě dodělala textilní průmyslovku a nastoupit sem má příští týden. Dcera chtěla studovat dál, ale manžel podlehl démonu alkoholu, rodinu opustil a ona sama na vše nestačila. Když mi vyprávěla, že je agentura spolu s dalšími pěti lidmi nastěhovala do 1 + 1, nechápal jsem, jak může v takových podmínkách žít a ještě se usmívat. Vysvětlila mi, že doma měla ještě horší práci za 60 eur měsíčně.
Ostatně rozhlédnete-li se kolem, v každé krabici spatříte spoustu vysokoškolských profesorů, inženýrů, techniků i doktorů. Těm všem se vyplatí pracovat víc než 70 hodin týdně, tisíce kilometrů od domova v jedné z krabic na Borských polích.
V zašívárně
Ne každý má ale v továrně tak těžký život. Po dvou týdnech na kabelárně za mnou přišel vedoucí, že v přilehlém skladu mají podstav a že splňuji profilové představy skladového dělníka.
Co znamená „splňovat profilovou představu skladového dělníka“, jsem pochopil hned. Zcela totiž chybělo zastoupení vietnamské i jiné menšiny. Jak se mistr rozšafně vyjádřil, „všechny žlutý a černý ksindly by musel nakopat do prdele“. Celý tým tvořili jen Češi a Slováci. Z japonské preciznosti, předpisů a efektivity zbyla hromádka prachu, systém byl položen na lopatky. Zatímco v montovně lidi dřeli celý den jako mezci, tady to byla flákárna, že byste podobnou nenašli. Na co normálně stačí dva lidi, tady je potřeba deset. Po noční jsem byl odpočatější, než když jsem nastupoval.
V montovně hlídal každý každého, sem nikdo z vedení nepáchl. Když už se nějaká kontrola chystala, věděli jsme o ní s předstihem. Začali jsme chodit po skladu s papíry, kde mohlo být natištěno cokoli, a předstírali kontrolu beden.
V montovně panoval přísný zákaz požívání alkoholu, kontrola s trubičkami tu běhala denně. Tady jsem měl pocit, že většina mých kolegů by nový den bez panáčka ani nerozjela. A pivo sem, pivo tam, kdopak by to počítal. Každý den začal důvěrně známým zasyčením otvíraných lahví, poté se jemně přenesl přes kávu a několik cigaret, následovalo něco pro zahřátí a další káva a pár cigaret. Když nám přijela práce, vrhli jsme se na ni jako jeden muž a za dvě hodinky bylo hotovo. Pak přišla zasloužená tříhodinová pauza na oběd a sladká odpolední siesta.
O autorovi| Milan Vidlák, podle zážitků Martina Krátkého napsal
