Zdeněk Vašíček se svým dílem i osudem vzpírá všem kategoriím. Brněnský rodák vystudoval v padesátých letech historii a filozofii, poté pracoval v několika regionálních archivech a muzeích. Po roce 1968 se zapojil do konspiračních aktivit proti normalizačnímu režimu a byl za to v roce 1972 odsouzen na tři roky do vězení. Po propuštění byl nucen živit se manuální prací, podepsal Chartu 77 a v roce 1981 odešel do exilu.
Působil na univerzitách v Římě, Paříži, Bochumi a Cambridgi. Akademickou reputaci si získal prací o teorii archeologie, jeho odborné texty a eseje však mají mnohem širší záběr a mohli bychom je zařadit do filozofie, sociologie, sociální antropologie, teorie paměti a mnoha dalších disciplín.
Vedle esejů a odborných pojednání píše Vašíček občas také publicistické texty. Většina z nich vyšla pod pseudonymy Slavoj Český a JUDr. Bedřich Břich v nízkonákladových, ale v pražských intelektuálních kruzích čtených časopisech (Babylon, Kritická Příloha Revolver Revue, Architekt). Základním charakteristickým rysem těchto článků je sarkasmus: kdyby se v něm konalo nějaké mistrovství České republiky, Vašíček by jen obtížně hledal konkurenta.
Hlídací psi demokracie Prvořadým a snadným cílem Zdeňka Vašíčka jsou přirozeně politici. Slavoj Český volá třeba po tom, aby bylo zlegalizováno podplácení a z úplatků, jejichž výše by byla taxativně vymezena, placeny daně. „Pořádku by bylo dosaženo i tím, že by úplatky byly odečitatelné z daní. Budou-li korumpovat všichni všechny, korupce zmizí.“ Slavoj Český má i návrh, jak zvýšit nestrannost soudců: s odkazem na Bertranda Russella navrhuje, aby byli vykastrováni, čímž by se zabránilo jejich ovlivňování sličným zjevem některé ze stran. V jiném textu zase navrhuje, aby stát vyplácel tisíc korun těm, kteří nepůjdou k volbám. „Pak odpadnou všichni, kterým na výsledku voleb zase tak moc nezáleží, a to jsou právě ti, kteří na sladké či sprosté řeči, billboardy a podobná hejblata slyší. Bezmála kompletně vypadnou voliči-důchodci – další rána komunistickým štváčům!“ Zdají se vám ty návrhy trochu pomatené? U Zdeňka Vašíčka nikdy nevíte, co myslí vážně a kdy jen provokuje. Ale jeho provokace jsou extratřída.
Zaryjme trochu do vlastních řad, neb cílem sarkastických šlehů se stali i novináři: „Místo,hlídacích psů socialismu‘, totiž policajtů a bachařů, máme,hlídací psy demokracie‘, žurnalisty. Návrh: novináři by měli také mít hodnosti a nosit povinně uniformy. Investigativní červené výložky, názoroví zelené, strážci hodnot se zlatým lemováním. Šéfredaktorům kajzrrok a za pás vodítko na psy, e-l-o-x-o-v-a-n-é...“
Zdeněk Vašíček nešetří nikoho – ani sebe. Na otázku Radima Kopáče v rozhovoru, který jeho publicistické texty doprovází, s jakou představou odcházel v roce 1981 na Západ, říká: „Přemýšlel jsem, čím se budu živit. Chtěl jsem dělat u benzinové pumpy, ale zjistil jsem, že sehnat si práci na univerzitě je daleko jednodušší.“ „Oblbuj se sám“ Hlavní devizou Vašíčkových textů je schopnost podívat se na cokoli z neobvyklého úhlu. Na rozdíl od jiných, kteří si z intelektuálního provokování udělali výnosné živnosti, zůstává ale Vašíček ve veřejné rozpravě diskrétním autorem pro zasvěcené. Jako své krédo v citovaném rozhovoru uvádí vlastní „parolu z let padesátých“ – „Oblbuj se sám.“ Ti, kdo se ale Vašíčkem přece jen trochu oblbnout nechají, určitě nebudou litovat.
Zdeněk Vašíček: Slavoj Český a spol.
Vydalo Albatros média Plus, Praha 2010, 213 stran
