Inscenace Jana Mikuláška se originálně a herecky bravurně chápe příběhu slavného dua. Obraz V+W ale také naplňuje nečekanou dávkou sentimentu.
Inscenace má výborný prolog. Kratičká klauniáda o tom, že pozbýt je třeba postupně vše -ženu, přítele i sama sebe, má vtip i bezvadně zvládnutý rytmus. Otevírá inteligentní inscenaci, která se obejde bez přímých citací v herectví i výběru hudby, stejně svobodná je i ve scénografii čerpající z dadaistické poetiky.
Zaměřeno na soukromí Režisér Jan Mikulášek vytvořil v bílé, geometrické scéně složené z několika na sebe navazujících krychlových prostorů, v níž ne všechny židle stojí nohama na zemi, groteskní ozvuk tragické linky životních příběhů Voskovce a Wericha. Adjektiva groteskní, tragické a životní určují podobu inscenace. Výběr dramaturgyně Dory Viceníkové z třísvazkové Korespondence, která je stejně svébytným literárním dílem jako dokumentárním pramenem, se soustředí ne zcela, ale přece jen více na soukromí obou slavných tvůrců. Adaptace nepokrývá systematicky kompletní období, v němž dopisy vznikaly, tedy od konce války. Nejvýznamnější mezníky v příběhu tvoří nemoc a smrt druhé Voskovcovy ženy Anne, neshody Jana Wericha s jeho celoživotní partnerkou - manželkou Zdenkou, její psychický stav a choroba, Werichova nemoc a smrt. Z politických událostí je zmíněn samozřejmě osmašedesátý rok nebo Werichův podpis anticharty. Přestože humor v inscenaci nechybí (sám jazyk dopisů - hravý a hubatější než odpovídá běžnému povědomí o V+W - je současně intimně otevřený v hořkostech, ale samozřejmě i vtipný), na celkové ladění inscenace má vliv hojnější výběr tragických motivů.
Voskovce a Wericha představují Václav Vašák a Jiří Vyorálek. Vizuálně je se slavnou dvojicí pojí přibližná podobnost fyzických typů (u Jiřího Vyorálka podpořená vycpaným břichem) a typické černobílé líčení. Stylizace hereckého projevu se vyhýbá imitaci, čerpá ale z klauniády a grotesky, včetně mimické expresivity. Koncepce inscenace spojuje groteskní stylizaci s věcností, civilní projev s posunutými gesty i pohybem, dovoluje pronášet monology věcně v nečekaných pozicích určovaných z řádu gravitace osvobozenou scénou a mobiliářem.
Jiří Vyorálek i Václav Vašák ovládají řadu poloh, kterými odstiňují a činí obdivuhodně plastickými dvě a půl hodiny se střídající monology. Přecházejí od civilu k halekačkám přes oceán, od plačtivosti k brutálně groteskní hlasové i pohybové stylizaci. V obdobném výrazu je jim zdatným partnerem hostující Gabriela Mikulková jako Werichova žena Zdenička.
Jazyk inscenace je metaforický, divadelně se daří oživit kvantum monologů tak, aby nepůsobily patřičněji v knize než na jevišti. Mikuláškův styl bývá sice místy odtažitě konstruovaný, zde ale převažují silné a křehké obrazy, jakým je například Voskovcovo loučení se zemřelou druhou manželkou - několikanásobný pokus uložit oblečení zemřelé ženy do krabice, z níž povoleným dnem vždy znovu vypadne a nedá se odklidit.
Jan Mikulášek vytvořil vrstevnatý, pestrý tvar. Kamenem úrazu se ale místy stává groteskní pokřivenost, která společně s výběrem textů vnáší do inscenace přepjatou deikonizaci „moudrých klaunů“ a nečekanou dávku sentimentu. Charakteristický je závěrečný obraz, ve kterém - již po smrti Wericha -herecká dvojice do hlediště polomrtvě a zdeptaně zpívá jeden ze songů Osvobozeného divadla, obklíčena přitom obludnými černými (s bílou scénou pěkně kontrastujícími) písmeny V a W. Tato poloha inscenace působí zbytečně srdceryvně.
Korespondence V+W
Režie: Jan Mikulášek Dramatizace a dramaturgie: Dora Viceníková Scéna: Svatopluk Sládeček, Národní divadlo Brno - Reduta premiéra 5. 11.
