Práci sice nedostal, ale nezatrpknul a dál hlavě státu posílá dárky k narozeninám, píše mu dopisy, schází se s jeho mluvčím a dalšími lidmi z prezidentské kanceláře.
Stěny pokoje v rodinném domě ve středočeské Osnici, kde žije s matkou a bratrem, ozdobil více než dvěma tisíci prezidentových fotografií vystřižených z novin.
„Slíbil jsem panu prezidentovi, že do našeho dalšího setkání budu mít v pokoji už dva tisíce osm set fotek,“ říká mi Pavel trochu vychloubačně během našeho prvního setkání.
„A kolik jich máš teď?“ ptám se.
“Myslíš celkově, nebo na téhle stěně?“ odpovídá, aniž by mrknul okem a soustředěně se dívá do nákresu pokoje s nejrůznějšími ciframi. Ale ještě než odpoví, zastavím ho. „Jo, mám to tu všechno přesně zapsané,“ bere mi slova z úst a ukazuje mi své oblíbené obrázky s podobiznou Miloše Zemana, které sám namaloval.
„Tenhle mám podepsaný. Nechal jsem si ho od něj poslat poštou zpátky,“ říká s nadšením v hlase. „A tamty obrázky mu dám k narozeninám,“ prst míří na štos papírů ležících na zemi. Jde o padesát ručně namalovaných portrétů, které pro prezidenta kreslil dlouhé týdny. V době psaní článku měl 3577 Zemanových fotografií.
Pavla jeho rodina hodně podporuje. Dvojče Petr mu pravidelně pomáhá s tiskem fotek a doprovází ho na některých akcích. Bez sebe nedají ani ránu.
Pavel Kočiš o sobě rád říká, že je prezidentův největší fanoušek. A není sám. Takhle mu říkají lidé po celé republice a novináři s oblibou používají toto spojení v titulcích.
Nenápadný mladík obdivu k prezidentovi propadl hned na počátku Zemanova volebního období a nejvyšší ústavní činitel vyplňuje velkou část jeho života. Více než půl roku jsem Pavla doprovázela na nejrůznější akce včetně setkání s hlavou státu, abych nahlédla do jeho života a zjistila o jeho nezvyklé zálibě více. Domluvili jsme se, že jej budu stínovat a přitom fotografovat.
Kromě stovek fotografií má Pavel ve svém pokoji trojrozměrný model Pražského hradu, stěny zdobí dopisy jak od hlavy státu, tak od jeho ženy Ivany i několik fotek z prvního a na dlouho jediného osobního setkání s prezidentem v Karlovarském kraji v roce 2013. Pod každým exponátem v pokoji připomínajícím muzeum Miloše Zemana je na papírku pečlivě zaznamenáno, o jakou událost jde a kdy proběhla.
„Co se ti na Zemanovi líbí?“ vyzvídám.
„Všechno, co říká, jak mluví, jak si umí dělat legraci,“ odpovídá mi. Dokáže být ale i kritický. „Je ale pravda, že se mi nelíbil ten výrok o kouření. To se mu příliš nepovedlo,“ kárá prezidenta, přestože jsem Pavla bez cigarety nikdy neviděla déle než hodinu.
Jak se maluje prezident
Pavlovo neobvyklé hobby začalo před lety nevinným školním cvičením. „Ve škole jsme dostali úkol namalovat nějakou známou osobnost. Já si tehdy vybral Václava Klause. No a tak to začalo,“ krčí rameny na znamení, že nic hlubšího za sbíráním prezidentových portrétů není. Svůj koníček přirovnává ke sbírání krabiček od sirek nebo modelů aut. U tématu se dlouho nezdržuje a už mi ukazuje další cenné předměty. Ve skříni hledá zaprášenou krabici se stovkami portrétů Klause, které také kdysi visely v jeho pokoji. Když bývalý prezident skončil ve funkci a nahradil ho Zeman, Pavel svou vášeň nenechal usnout. Ba naopak.
První přímou volbu prezidenta v české historii má Pavel i po více než dvou letech stále v živé paměti. Výsledky prvního i druhého kola si dodnes pamatuje. Když se přeme o to, kolik procent nakonec Miloš Zeman získal, bez váhání vytahuje velkou složku s papíry, kam si zapsal veškeré výsledky. Zalistuje v ní a ukazuje na přesnou cifru. Měl pravdu. V tu chvíli mi dochází, že ve znalostech o Zemanově zvolení se s ním nemůžu ani zdaleka srovnávat. Je přesný na desetinu procenta.
To samé platí o pečlivosti. V té je Pavel mistr. Štos listů s volebními čísly zdobí na vrchu papír s pečlivě zapsanými údaji o tom, že zaznamenáváním výsledků u každého kandidáta do poslední vesničky strávil sedm měsíců a že při tom vypotřeboval dvacet osm tužek. Na list, který si sám podepsal coby „zpracovatel“ šanonu, si též napsal, kolik váží jeho podomácku vyrobená volební statistika. Skoro osm kilo. „K čemu to, Pavle, máš?“ žasnu. Prý jen tak. Aby se mohl podívat, kolik každý z devíti adeptů na křeslo na Hradě získal procent hlasů.
Hrníčky, zapalovač, adventní věnce...
Preciznost, s jakou vytvořil kroniku první přímé volby prezidenta, mě nepřestává fascinovat. Stejně tak jako důkladný seznam věcí, které v minulosti předal Zemanovi. „Jedny cigarety Marlboro, dva hrníčky, jeden zapalovač, jedny doutníky, jeden popelník, jeden svícen, jedno přání k narozeninám, jeden obrázek v rámě“ a další desítky ručně malovaných portrétů. Kromě toho hlavě státu daroval i několik lahví vína, nakládané okurky, arašídy či adventní věnce, které si prezident vystavuje v televizi při svém vánočním projevu.
Proč prezidenta zahrnuje tolika dárky? Od skromného Pavla se nic nedozvídám, a tak se s nadějí obracím na jeho bratra, s nímž jsem se během společných setkání seznámila. Ale ani Petr, jeho dvojče, mi nechce prozradit víc. Posedlost svého sourozence bere s nadhledem a snad se jí i trochu směje. Na druhou stranu je Pavlův velký podporovatel a je rád, že to dělá s takovým nadšením. Občas mu i pomáhá nebo ho doprovází na různé akce.
Nakažlivá radost
Na pár měsíců měl však volno, a tak jsem za něj zaskočila. Jezdili jsme s Pavlem na Hrad, abychom předali mluvčímu Ovčáčkovi dárky pro prezidenta Zemana, jindy jsme zase postávali na náměstí v Brandýse nad Labem, kam prezident přijel pohovořit s občany. Při společných cestách za lidmi ze Zemanova okolí se paradoxně dostavilo cosi jako radost.
Z Pavlova plánu bylo cítit ryzí odhodlání a až nakažlivá radost. Viděla jsem, jak je při každé příležitosti být prezidentovi nablízku nervózní, jak si připravuje každé slovo, jak neustále kontroluje, zda se v igelitové tašce nezmačkaly pomalované čtvrtky nebo zda se nerozbila lahev vína.
Když se ho ptám, kdy zase pojedeme na Hrad, odpovídá mi téměř okamžitě s konkrétním plánem včetně jízdních řádů autobusů. Na každé setkání se důkladně připravuje. Vždy přijíždí ve slavnostním oděvu, boty vyleštěné, kravata pečlivě uvázaná. Kontroluje se a doufá, že vše proběhne dle jeho představ. Nechci mu proto kazit radost takovým detailem, jako že měl třeba raději nechat igelitku doma nebo že má příliš dlouhé rukávy.
PROHLÉDNĚTE SI CELOU FOTOGALERII
 |
S taškou ze supermarketu či bez, všude jej vnímají jako celebritu. Jakmile vchází do předsálí prezidentovy kanceláře, není za šedou myš. Pracovníci na něj už zdálky volají: „Vítejte, pane Kočiš.“ A novináři si mnou ruce, když jej někde náhodou spatří. „Tak kolik fotek máte tentokrát?“ začíná téměř každá druhá konverzace před objektivy mířícími do Pavlovy nervózní tváře.
Setkání
Když vidím, s jakou vervou se pouští do pózování, říkám si, jaké mám štěstí, že mě a můj fotoaparát Pavel už ani nevnímá. Dívám se skrz něj ve chvílích, když nervózně kouří, když upíjí colu, protože má před osobním setkáním se Zemanem pocit nesnesitelné žízně.
A pak to konečně přišlo. Pavel se měl už podruhé v životě setkat přímo s Milošem Zemanem. Držela jsem mu palce a společně s ním pořád koukala na hodinky v očekávání zprávy od mluvčího. Když nás ochranka kontrolovala a dávala nám instrukce, jak se dostat do VIP prostoru, sama jsem doufala, že nám setkání s prezidentem nic nepřekazí. Ale všechno proběhlo podle plánu. Potřásl si s ním rukou, předal obrázky, udělal několik společných snímků.
„Tak co jste si řekli?“ ptám se po setkání Pavla, který je v euforii.
„Já nevím, nic si nepamatuji, byl jsem hrozně nervózní,“ směje se a je znát, že jej schůzka vykolejila.
Zeman až po strop
Od našeho prvního dostaveníčka před půl rokem nasbíral Zemanův věrný fanoušek dalších tisíc fotek. Zato já stále čekám na jednu jedinou. Tu, na které bude Pavel společně s hradním tandemem Zeman–Ovčáček. Stále společně doufáme, že ji ukořistím. Pavel by si ji rád nalepil do svého pokoje. Zatím nás však Hrad nechává už několik měsíců pořádně vycukat.
„Vůbec si nepamatuju, co mi řekl. Vím jen, že si pamatoval, kolik mám v pokoji fotek, tím mě hodně překvapil," radoval se Pavel jen chvíli po setkání s Milošem Zemanem. Nadšením sotva dýchal.
„Domluvili jsme se, že se přijede podívat v prosinci 2015 na pokoj a zároveň mu předám adventní věnce na vánoční poselství a další nakreslené obrázky,“ píše mi Pavel na Facebooku poté, co jej na začátku září navštívil pouze hradní mluvčí.
Občas si říkám, jestli Pavlovo snažení není jen kalkulem, aby získal místo zahradníka na Hradě. Možná je jen vytrvalý uchazeč o práci, který se nenechá odbýt a chce dokázat svoji bezmeznou oddanost vůči případnému zaměstnavateli. Jinak to přece není možné. Pak si ale uvědomím, že Pavel takový není, ale že se v Zemanovi z nějakého důvodu zkrátka zhlédnul a považuje jej za svůj vzor.
Paradoxní přitom je, že se o politiku vlastně ani nezajímá, středobodem jeho zájmu je jen a jen prezident. To kvůli němu čte pravidelně noviny, aby mu neunikla jediná nová fotka prezidenta publikovaná v médiích. Na konci měsíce si je všechny roztřídí a vylepuje.
„To si vytisknu všechny fotky a pak je lepím, kde se dá. Moc místa už tu ale nemám,“ zoufá si. Pohlédne ale nahoru a oči se mu zas rozsvítí. Na bílém stropě je pořád místa dost.
Text o největším Zemanově fanouškovi vyšel v magazínu Lidových novin Pátek
