* Jste připraven na to, že si vás budou přátelé a kolegové dobírat, že jste obdržel ocenění, kterému se přezdívá Cena Klementa Gottwalda?
Moc bych to neznevažoval a nejraději bych o tom vůbec nemluvil, ale vás to asi zajímá ze všeho nejvíc. Vlastně dost bizarní situace. Seděli jsme se ženou a synem hospodě U Rudolfina na obědě. Evě zvoní mobil. Volal ministr kultury, zda jsem si přečetl ten dopis. „Ano, dopis tam leží, ale Franta ho ještě neotevřel,“ říká Eva. Prý že gratuluje. Celé mi to přijde jako pěkně absurdní.
* Co přesně?
Zaujalo nás, že když mne někdo chce, tak si mě najde i v hospodě. Doma jsem se na psaní podíval a hned zavolal na ministerstvo, zda nejde o administrativní omyl. Zároveň začal zjišťovat, co že je ta cena zač, kdo ji dostal přede mnou a také kdo sedí v porotě. Zda tam není nějaký šprýmař kamarád, tedy zda tu cenu vůbec mohu přijmout. Až jsem nakonec usoudil, že ji přijmout mohu, a došel k názoru, že si ocenění vážím, protože jsem pro něj, kromě svojí práce, kterou dělám pro vlastní radost, nic jiného neudělal. I když – jak jsem také při předávání říkal – stále se ještě cítím jednou nohou v undergroundu, ale už to přestává být legrace.
* Když to řekneme hodně jemně, mezi oceněnými jste benjamínkem.
Asi nastal zlomový okamžik a v porotě si možná řekli, že už to nechtějí dávat jen za celoživotní dílo.
* Před lety jste byl prvním z Tvrdohlavých, kdo dostal Chalupeckého cenu, a nyní jste prvním, vlastně z celé vaší generace, kdo dostal cenu ministerstva kultury za přínos výtvarnému umění. Jako byste svým kolegům otevíral dveře k oceněním...
Jarda Róna to velice přesně a pobaveně komentoval, když viděl společnou fotografii laureátů na internetu. Řekl, že jsem, stále ještě průžným krokem, naskočil na dopravník smrti. Myslím, že i kolegové z B. K. S. (tajné organizace Bude konec světa) mě pochválí. Škoda, že cena není ve formě řádu, abych ji mohl hrdě nosit vedle Komturské hvězdice, Řádu Zelené Berušky, Dvojitého třapce zmaru, Řádu staré herny a Řádu Špružení Šmelcu od Jednotného samopěstitelského družstva. Taky jsem se jako starý zdobivec na předávání jaksepatří vyšňořil.
* Na jakou další cenu můžete u nás ještě dosáhnout? Napadá mne snad jen prezidentská medaile Za zásluhy...
Tohle bych moc nerozpitvával. Loni prezident navrhl Komorouse, letos Knížáka. S těmito věcmi se v cizině zachází podstatně opatrněji. Tady je jasně patrná vazba sympatií ke jménům, která jsou pro kulturní veřejnost nestravitelná. Víte, já bych si přál, abychom někdy měli ministra, který by se zapsal do dějin tím, že pro kulturu něco udělal. Přesvědčil politiky, že kultura je pro budoucnost národa důležitější než dálnice. A nezískal „zásluhy“ tím, že už tak hanebně malé peníze, které oproti okolním státům na kulturu dáváme, seškrtá na minimum. Ale konec konců, cena za „přínos“ je lepší než medaile „za zásluhy“.
* Cenu jste obdržel ve Veletržním paláci, chodíte tam na výstavy?
Na Veletržák mám opravdu vyhraněný názor. Od začátku si totiž myslím, že to není vhodné sídlo pro moderní sbírky Národní galerie. Což dávám za vinu všem lidem, kteří s tím kdysi souhlasili a neuvědomili si, že na dlouhá léta pohřbili možnost vystavět novou budovu Národní galerie. Jasným argumentem je, že na výtvarné umění už stát dal peníze, a nikdo neřeší, že to je v obchodním domě, včetně jeho garáží. K tomuto názoru pravidelně přispívají i architekti, kteří ten dům adorují. Mám to za zlé i Stanislavu Kolíbalovi, i když expozici vytvořil asi nejlépe, jak ji tam vůbec bylo možné udělat. Ale jinak je celá atmosféra Veletržního paláce zcela příšerná, a to včetně obchodu, dnes už neexistující kavárny, konče oblečením kustodů. Připomínají mi bachařské uniformy. Ozvěnu rachocení klíčů na pavlačích kriminálu. Ten dům nám vysaje energii. Znám to z dob, kdy jsem tam instaloval výstavy. Minulý týden to dobře formuloval Vladimír Just v Českém rozhlase 6. Říkal něco v tom smyslu, že se Knížákovi povedlo Národní galerii dokonale zneviditelnit a že tam v podstatě nikdo nechodí rád.
* Pokud se nemýlím, ve Veletržním paláci jste měli s tajnou organizací B. K. S. kancelář.
Byla to kancelář pro práci Komise Národních galerií, která stála jako malý domek přímo v expozici současného umění. Návštěvníci mohli nahlédnout dovnitř. Rozvíjela plodnou spolupráci mezi B. K. S. a NG. A svojí přítomností a pravidelnými návštěvami členů na „Bliznách“ zajišťovala náznak života v jinak mrtvé instituci. I když programově je B. K. S. především o přitakávání smrti. Od ukončení činnosti kanceláře (došlo k němu po nástupu Milana Knížáka do funkce generálního ředitele) už to šlo s Národní galerií jen z kopce.
* Kolik vašich děl vlastní Národní galerie?
Jedno větší a jednu drobnost. Obé zakoupila asi před dvaceti lety. Lesojan je svítící plastika lesního ducha z pergamenu. Tedy velice subtilní, křehká bytost pohybující se na jedné lyži. Nainstalovali ji tak příšerně, že jsem se musel ohradit. Je přišroubovaná na dřevotřískové desce a většinou nesvítí. Nikdo neprojevil zájem to řešit. Následně mi bylo řečeno, že dle nařízení ministerstva kultury musí být každé dílo umístěno na soklu, snad aby je uklízečka neojela hadrem. Je to smutný obraz toho, jak si musí autor hlídat, co se s jeho díly děje, a po smrti – děj se vůle boží.
* Národní galerie neprojevila během posledních dvaceti let zájem koupit od vás do svých sbírek další dílo?
Ale projevila, jenže mi volal nějaký pomocník, že zjistili, že ode mne nemají ve své sbírce téměř vůbec nic. A já říkal: „To jste si všimli brzy!“ Milan měl asi nějaké náhlé hnutí mysli,
že se rozhodl, že by tam Tvrdohlavé nějakým způsobem chtěl dát. Inu dal jsem jim vypálené cédéčko, kde jsou k vybrání věci, které jsou ještě k dispozici. Jenže pak mi někdo oklikou telefonoval, že Milan říkal, že jediné, co je ode mne dobré, jsou kytary – a to ostatní nestojí za nic. A že to je moc drahé. Že by to měla být spíš čest, ať jim to dám. Tak jsem je poslal ke všem čertům. Smutný příběh.
* Které naše veřejné galerie se podle vás dobře starají o sbírkovou činnost?
Třeba Olomouc. Systematicky zakupují věci, které jsou podstatné. Třeba v mém případě si je dokázali sami vytipovat, naprosto přesně a se zájmem se se mnou radili, zda si myslím, že je daná věc klíčová, a tak podobně. Nebo v Lounech mají mé důležité věci, které jsem si původně tak trošku šetřil třeba pro Národní galerii. Cyklus kreseb i s objekty z bienále v Benátkách nebo věci z Headlands z Ameriky.
* Začátkem 90. let jste vytvořil interiér žižkovského Paláce Akropolis, jaký z něj máte dnes po letech pocit?
Mám radost, že se z Akropole stala svým způsobem kulturní stálice Prahy. Že to funguje a není tam třeba hambinec. Mimochodem, dneska večer tam hrajeme s Tros Sketos. Už se těším. Jak se mě asi po stopadesáté bude Jarda Róna ptát v šatně, co hrajeme. Jestli Hamleta? Taky mě potěšilo, že na nás chodí vážení literáti, sinolog Král s Karlem Šiktancem a další. Je to nakonec ušlechtilá zábava a musím dodat, že zrajeme jako víno!
* Jaký je vlastně váš vztah k designu?
To slovo nemám moc rád. Dneska je všechno design a pramálo opravdu hezkého a funkčního. Vrchol designu vidíte v Číně. Nadčasové moderní nádoby staré několik tisíc let. Nebo singrovka v černém laku se zlatými ornamenty. A taky staré stroje, buchary a podobná zařízení. To je nepřekonatelné, stejně jako automobily do konce 60. let. Nebo třeba japonské samurajské helmy, to je maso! Vezměte si třeba současné cyklistické přilby. Všechno stejné kosmické nesmysly. Když potkáte značkového sportovce v přírodě, dostanete kopřivku. Možná že je to dobré na silnici, aby ho nesrazilo auto, ale ať takhle nejezdí do lesa! Plaší zvěř.
* Často se zmiňujete, že jste fascinován Neem Rauchem. Kteří další výtvarníci vás přitahují, zajímají? Jeho výstava v Rudolfinu byla opravdu nejlepší výstavou za posledních deset let. Pokaždé, když jsem v New Yorku, vidím něco úžasného v Metropolitním muzeu. Naposledy to byl Bonnard, kterého opravdu miluji. Před tím Morandi. Celý život kreslil a maloval zátiší s lahvemi. Občas si to trochu posunul a vy před tím stojíte v němém úžasu, kolik citu a kulturnosti v tom je. Nezáleží vůbec na tom, co děláte, ale jak! Což stojí v protikladu k dobovým mediálním senzacím.
* Proč vlastně téměř nemalujete?
Nemůžu dělat všechno. Ale v Rudolfinu jsem měl obraz osm krát pět metrů a návrh na třináctimetrovou nástěnnou malbu. Kdybych dostal rezidenční pobyt na čtyři měsíce v místě, kde nic není, maloval bych. Třeba na Marsu.
* Dá se říci, že jako zkratku používáte fotografii, se kterou hodně pracujete?
Mám různé fotografické cykly a jeden z nich se hodně blíží malbě. Je to způsob jakéhosi lovu světla a rychlého komponování přes filtr, který barvy rozkládá. Od krajin, kde je ještě možno rozeznat, co je předlohou, až po abstrakce, kde vzniká úplně nová kvalita.
* Říká se o vás, že jste odpůrcem moderních technologií?
Nejsem, například u digitálu by to ani nešlo jinak dělat. Jenže často se stane, že technologie převálcují člověka, že pak nakonec zůstane jenom ta neosobní technologie. Moje drahá žena se naučila kvůli mně na počítači a já jsem už také docela pokročil. Nemohu s tím přeci obtěžovat děti.
* Obě vaše děti se věnují výtvarnému umění. Mluvíte jim do tvorby?
Tomu se snažím vyhýbat, pokud o to přímo nestojí. Spíše to zpovzdálí sleduji a dělá mi to radost. Běta nám většinou ukazuje až vytištěné knihy a vyloženě nesnáší, když ji zatahuji do svých tvůrčích problémů. Je fakt, že to dělám. Eva se mnou často spolupracuje. Potřebuji minimálně odrazovou stěnu a prvního kritika. Nebo jen sdílet s někým nadšení. Děti s námi žily celkem pestrý a dobrodružný život a vezmou si z toho, co potřebují. V něčem je to výhoda, v něčem spíš ne.
* Takže viděly i vaše nejistoty a případné omyly? Dokážete je přiznat?
Snažím se. Nakonec u lidí si nejvíc vážím, když dokážou říci: „To se mi nepovedlo.“ Což se například u politiků vůbec stát nemůže. Jako by měli zásadu zapírat a pořád zapírat – až do poslední chvíle. Takovej frajer snad v politice neexistuje. A týká se to i té celosvětové politiky, trvá jim zatraceně dlouho, než nakonec někdo po stoletích řekne například sorry aborigincům – za to, že je všechny vybili a vymlátili.
* Zmiňoval jste Rudolfinum, jaké jsou podle vás ideální výstavní prostory?
Záleží na druhu výstavy. Někdy potřebujete velkou prostoru s krásným světlem, jindy více malých místností. Podle toho, co chcete vystavovat. Rudolfinum mi nabízelo důstojnou historickou atmosféru, ale i dlouhou chodbu na auto nebo komorní historický kabinet. Všechny velké objekty byly nakonec vyrobeny podle rozměrů dveří. Měl jsem od Evy dokonalý papírový model všech sálů, kvůli ověření měřítka děl. Samozřejmě to není ideál. Galerie pro současné umění by měla mít vrata, kam se dá vjet autem a postavit pětitunovou sochu na terasu. To má u nás snad jen DOX. Představuji si krásnou architekturu v parku, uprostřed galerie s fungující jídelnou, kavárnou, kam by mohla vyrazit rodina na neděli za komplexním kulturním zážitkem.
* Co se takovému ideálu podle vás přibližuje?
Vrcholem muzea pro mne byla dánská Louisiana, krásná architektura, napůl zapuštěná v zemi, napůl v parku, najednou vyjdete do věžičky a máte před sebou výhled na moře. A na každé dílo je připraveno vlastní místo. Architekt jako by už dopředu věděl, že obraz bude viset tam a tam. To je pro mne vrcholem kulturnosti. U nás se chodí nakupovat do supermarketu.
* Není vám líto, že nejste v Rudolfinu zastoupen na právě probíhající výstavě Dekadence NOW!?
Vůbec! Je to dobrá výstava na vydělávání peněz. Zájem snobů je enormní. Mohou o ní hovořit i lidé s nižší inteligencí. U některých děl jsem se vyloženě pobavil – při představě, jak je fotili. Daleko víc než krev, sliz a semeno působí divně složená deka připomínající jakási žabí stehýnka nebo molitanová matrace od Ivana Pinkavy. Méně tady znamená více.
* Začátkem týdne byly Dušičky, to je, nemýlím-li se, největší svátek B. K. S...
Proběhla Zádušní pouť. Víc vám neřeknu, neboť bych měl opletačky s Komisí pro útlum publicity. Ostatně v Revolver Revue vyšla sbírka naší poezie s názvem Kaloty. U nás Dušičky, v San Franciscu Haloween na Castru plný rozkošně maskovaných gayů. Ale prosím nemíchat. Leda že by B. K. S. vyrazila s dýněmi na hlavě. ?
***
Značkový sportovec v přírodě vyvolává kopřivku a plaší zvěř.
Víc neřeknu, měl bych opletačky s Komisí pro útlum publicity.
FRANTIŠEK SKÁLA (54)
? Narodil se v Praze, kde po studiích na Střední uměleckoprůmyslové škole (1971–1975) absolvoval v roce 1982 VŠUP v oboru televizní a filmová grafika.
? V roce 1987 spoluzaložil výtvarnou skupinu Tvrdohlaví (další členové: Jiří David, Stanislav Diviš, Michal Gabriel, Zdeněk Lhotský, Stefan Milkov, Petr Nikl, Jaroslav Róna, Čestmír Suška a Václav Marhoul).
? Mezi jeho nejznámější realizace patří interiéry Paláce Akropolis (průběžně upravované od roku 1991), kde také pravidelně vystupuje s Tros Sketos (vedle Skály jsou členy Jaroslav Róna a Aleš Najbrt, jako host i Martin Zbrožek).
? V roce 1993 reprezentoval ČR na bienále v Benátkách.
? Za jeho nejvýznamnější výstavu je považována ta v Rudolfinu, která se konala v roce 2004.
? Je autorem dvou knih: Velké putování Vlase a Brady, 1987, a Skutečné příběhy Cílka a Lídy, 2007. Letos v létě měl premiéru film Jana Svěráka Kuky se vrací, který byl zjevně inspirován Skálovou výtvarnou poetikou, a říká se, že následně proběhlo s producentem filmu mimosoudní vyrovnání. Skála to odmítá komentovat.
? Hraje s hudebními soubory MTO Universal a Finský barok. Je členem tajné organizace B. K. S.
? S manželkou Evou, s níž žije od roku 1972, mají dva potomky, oba absolvovali VŠUP v Praze – Alžbětu (1982) a Františka (1984).
? V roce 1991 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého. Minulý týden obdržel ocenění ministerstva kultury za přínos výtvarnému umění. Kolega Róna mi řekl, že jsem naskočil na dopravník smrti.
O autorovi| Jaromír Hurt, spolupracovník Pátku jaromirhurt@seznam.cz
