Kateřina Jacques je příjemná mladá žena. Vzdělaná a inteligentní. Uvědomuje si ale, že ji lidé vnímají jako „tu Jacques, která dělala na ulici bordel a pere se s policajty“. Svůj mediální obraz, o který, jak zdůrazňuje, rozhodně nestála, by chtěla změnit.
Ostatně málokdo o ní ví, že vystudovala překladatelství a tlumočnictví v kombinaci s politologií na FF UK v Praze a již šest let simultánně tlumočí podzimní festival německého divadla. Dnes už se ale této činnosti věnuje jen jako koníčku.
LN Vždycky mně připadalo, že na rozdíl od okouzlujících románských jazyků je němčina tvrdá a její půvab člověk objevuje postupně. Co vás na ní lákalo?
Moje babička mluvila německy a vždycky, když nechtěla, abych tomu já jako dítě rozuměla, používala němčinu. Takže to byla první motivace - proniknout do tajné, neznámé řeči, která se vytáhne, když se před dětmi něco nechce říkat. No a pak to byla volba utilitární -NDR byla kdysi jediná cizí země, kde jsem se ocitla.
LN Maturovala jste z němčiny?
Ano, ale žádná sláva to nebyla, výsledky byly mizerné. Všechno se změnilo až s osobní zkušeností, když jsem přišla jako au pair do Berlína. Tam jsem chodila na jazykový kurs a na univerzitu, a když jsem se vrátila domů, šla jsem němčinu studovat.
LN Jaký byl Berlín počátkem 90. let, pobyt tam musel být docela zajímavý?
Byl, a velice. Přišla jsem tam v létě roku 1990 a bylo to po pádu zdi a před sjednocením. Žila jsem vlastně v západním Berlíně a životní styl rodiny, v níž jsem pracovala, byl hodně ovlivněný pocity takzvaných osmašedesátníků. To byli lidé, kteří se dost angažovali ve studentském hnutí a revoltách koncem šedesátých let. Cíleně se přestěhovali do Západního Berlína, protože kdo tam bydlel, nemusel na vojnu.
LN Byli to tedy hipíci?
To ne, ale bydleli v tzv. Hausgemeinschaft, což byl pozůstatek určitého typu kolektivního bydlení. V tomto případě šlo o dvě činžovní vily, které měly společnou zahradu a další prostory. Byli spíš levicově orientovaní a snažili se o alternativní způsob života. On byl renomovaný architekt a ona je dnes šéfka katedry psychologie na universitě v Lipsku a věnuje se tématu ženy v pracovním procesu a jejímu rovnoprávnému postavení a situaci na trhu práce. Život s nimi byl pro mě inspirativní, navíc jsem se starala o jejich syna, což zase byla skoro státnice na vlastní mateřství. Hodně mě to ovlivnilo.
LN Převzala jste metodu volné výchovy čili „nechte dětičky dělat všechno, co chtějí“?
To úplně ne, ale spíš vyznávám přístup stanovit si své priority: co od dítěte očekávám a na čem zase tolik nebazíruju. Rodičovství v tomto pojetí také nepředstavuje osobní oběť, ale vzájemně tolerantní vztah. A převzala jsem i jejich rovný přístup dělby práce v rodině. Vyhovoval mi také jejich občansky angažovaný postoj a vztah ke kultuře, takže jsem díky nim hodně chodila na různé kulturní akce.
LN Chodila jste tam také do divadla?
Jsem velký obdivovatel Brechta. To je pro mě celoživotní téma, takže jsem chodila do Berliner Ensemble. Okouzlilo mě například hamburské divadlo Thalia Theater. Anebo úžasná Berlínská filharmonie. Můj „zaměstnavatel“ se pochopitelně nejvíc zajímal o výtvarné umění, takže jsem díky němu viděla i spoustu zajímavých výstav. O víkendech jsme se jezdili dívat na rekonstrukce starých domů, Prahu a vůbec Českou republiku toto téma ve velkém měřítku teprve čekalo. To, že se za minulého režimu zlikvidovalo mnoho cenného, jsem brala jako zlo, s nímž se nedalo nic dělat. Hrozím se ale, když vidím, jaké šílenosti se v oblasti architektury a stavebnictví odehrály po roce devadesát. Škoda, jsou to promarněné šance. V poslední době se zdá, že se situace přece jen zlepšuje a že stále víc lidí začíná dávat přednost vkusu.
LN Jak dlouho jste nakonec v Berlíně zůstala?
Dva roky, což není obvyklé - pobyt jsem si o rok prodloužila. Začala jsem studovat Freie Universität, která mi učarovala. Nabízí svobodomyslný životní styl, studenti si tam tykali se svými profesory, piknikovali v zahradách kampusu - to všechno na mě udělalo velký dojem. Něco takového jsem z Československa neznala.
LN Proč jste tedy nezůstala a nedostudovala tam?
V podstatě jsem se musela vrátit z rodinných důvodů. Udělala jsem přijímačky na filozofickou fakultu v Praze - na politologii a překladatelství s tlumočnictvím, říká se tomu podivně: translatologie. Po určité době je nutné se rozhodnout, jestli se člověk bude věnovat tlumočení nebo překládání, ale já jsem byla takový váhavý střelec a pořád jsem nevěděla, co bych chtěla raději, takže jsem oboje dotáhla až do státnic. No a nakonec se neživím ni jedním, ani druhým.
LN Pořád ale tlumočíte při festivalu německého divadla.
Dnes už je to jen moje hobby. Festivalový tým tvoří moji přátelé. Mám je ráda a každoročně se strašně těším na koncentrovaný „divadelní zážitek“. Začala jsem s tím v roce 2000, když tady bylo hamburské divadlo se slavnou dvanáctihodinovou inscenací Luka Percevala Schlachten. Festival ovšem sleduju od prvního ročníku - ještě si pamatuju Hauptmannův Bobří kožich, v němž se na scéně skutečně smažila vajíčka. Podivný hyperrealismus, v našich podmínkách neobvyklý, přesto ale klasika. Od té doby se dramaturgie festivalu opravdu zajímavě rozvinula a do Prahy přicházejí soubory s moderními, progresivními a odvážnými inscenacemi. Letos se mi ohromně líbil Macbeth, obdivovala jsem herce, byli opravdu úžasní. Zhanobení Botho Strausse na mě naopak působilo samoúčelně a po pravdě to byl v pravém smyslu slova hnus. Tenkrát před šesti lety přišli lidé z festivalu na katedru, že hledají studenty na gigantický projekt. Chopili jsme se toho s nadšením. Já tedy určitě, protože jsem divadlo vždycky milovala a chodila jsem do něj pravidelně. Líbilo se mi například, co dělali v Realistickém divadle, a můj oblíbený herec byl Jan Hartl. Měla jsem ho ráda i z rozhlasových her, které miluju už od dětství. Rozhlas je vůbec moje oblíbené médium, ale myslím tím rozhlas s kvalitním programem. Úplně lezu po zdi, když slyším dnešní otlemené a vulgární moderátory z komerčních rádií, na to mám opravdu alergii. 
LN Kolika jazyky se domluvíte?
Německy, francouzsky a taky jsem maturovala z ruštiny, ale dnes ze sebe nevykoktám větu a s angličtinou jsem na tom taky mizerně.
LN V parlamentu jste nováček. Jak snášíte názory, které jsou odlišné od vašeho přesvědčení?
Jak kdy. I diametrálně odlišný názor je legitimní a problém s tím nemám. Jsou ale témata, kdy vysloveně trpím. Teď se například projednávalo zřízení Ústavu paměti národa, instituce, která by měla vnést světlo do naší minulosti. V Německu takhle skvěle funguje Gauckův úřad, inspirací jsou i kvalitní instituce na Slovensku a v Polsku. Proti zřízení této instituce okamžitě povstali komunisté a sociální demokraté a jednotně hlasovali pro zamítnutí hned v prvním čtení - nechtěli ani připustit diskusi na toto téma. Poslanec Grebeníček měl nehorázný projev, v němž používal výrazy jako inkvizice, šikanování. Vítězslav Jandák celou dobu hlasitě přizvukoval - jasně, přesně tak. Před pár dny jsme měli 17 let od 17. listopadu a ve sněmovně sedí komunistický poslanec Vondruška, bachař, který dvacet let mučil vězně v kriminále. Nebo šéf komunistů Vojtěch Filip, to je taky věc.
LN Dokážete s nimi komunikovat?
Není to jednoduché. S Filipem mám také příšernou příhodu. V parlamentu chybí skupina přátel Tibetu. V evropském parlamentu samozřejmě existuje, i v jiných národních parlamentech - ve francouzském, britském, německém. My jako zelení k tomu máme kladný vztah, Martin Bursík tam i byl, setkání s dalajlamou pro nás něco znamená. Domnívala jsem se, že by bylo dobré založit takový klub i u nás a začala jsem jej iniciovat. Sondovala jsem, kdo by měl zájem se do toho zapojit a najednou za mnou přilítl Filip a nevybíravě na mě zaútočil, jak jsem si vůbec mohla takovou drzost dovolit. Už ten tón, kterým mi svou výhradu sdělil, byl příšerný. Dalo se to čekat, protože oni mají stejný problém s Tchaj-wanem a taky tvrdí, že Bělorusko je standardní demokracie a na Kubě je blahobyt. Takové střety jsou nepříjemné a chce to pevné nervy.
LN Umíte se ovládat?
Jsem razantní, ale ovládat se umím docela dobře. To samozřejmě neznamená, že jsem bez emocí. Není dobré v každé situaci mít „poker face“. Rozhodně neřvu, ale příčí se mi poloha být s každým zadobře a kamarád, ono to ani nejde, když má člověk čitelný názor. O to lepší pak je, když se vyvine opravdové přátelství. Jiná věc je kompromis, který je v politice nepostradatelný - schopnost podřídit se většině je základem demokracie, i když by člověk někdy brečel vzteky.
LN Před volbami jste se dramaticky zviditelnila tím, že vás zmlátil policista. Když odhlédneme od politických souvislostí, jakou zkušenost jste si z toho odnesla?
Že jsou v životě okamžiky, které všechno převrátí vzhůru nohama. Ten den pro mě nebyl vůbec výjimečný a spadal do toho, co celý život dělám. Vůbec nic jsem od toho dne neočekávala. Samozřejmě, že bych mnohem raději zaujala jiným tématem než tím, že jsem dostala výprask. Pro mě je obrovské zklamání, že se to stalo takhle, že teď jsem ta, která dostala „přes hubu“. Teď jenom čekám, až se to usadí, v mém životě to nic neznamená. V obecné rovině mě ta kauza znepokojuje a navíc si myslím, že to, co se mi přihodilo, není tak strašné jako to, co se přihodilo lidem na CzechTeku a desítkám anonymních obětí, které nemají možnost jít s tím na veřejnost. Jasně vidím, že taková zvůle existuje. Vím, že je možné, aby dnes u nás bezdůvodně policajt někoho zbil a nikdy zato nebyl potrestán.
LN A co konfrontace s anonymy?
To šlo do absolutních extrémů - lidé mně přáli smrt, chtěli, aby mě policajt na místě zastřelil. Potom to také byly mystifikace: prý jsem si to přála a také se mi to údajně vyplatilo. Vždyť já na té kandidátce byla dávno předtím, než se to stalo. Lidem se vůbec nedá vysvětlit, že opravdu nejde vyhlédnout si takového idiota a přimět ho, aby mě zmlátil. Přesto si to mnozí myslí. Teď před týdnem státní zástupkyně tuto kauzu po půl roce smetla ze stolu a ani ji nepustila k soudu. Je to pro mě zklamání, ale takhle zklamaných jsou desítky lidí v této zemi. Dostupnost práva je u nás na špatné úrovni. Lidé mají bohužel málo informací, nevědí, jak se účinně bránit, jak se dostat k soudu. Pak je to i finanční záležitost, možnost mít advokáta ex offo není nic moc, jsou to lidé, kteří nejsou motivovaní a navíc advokátní komora vám hned tak někoho nepřidělí.
LN Kultura jako resort je na tom bídně a její rozpočet je hluboko pod úrovní civilizovaných evropských zemí. Co se s tím dá podle vás dělat?
Sklízíme to, co se zaselo počátkem devadesátých let. Kultura, ale i ekologie byla odsunuta do doby, až si vyřešíme blahobyt. Takhle to přece proklamoval Václav Klaus -že to bude třešinka na dortu. Další blábol je, že kvalitní kultura si na sebe vydělá. Je mi jasné, že skokové navýšení není možné, ale problém je i v tom, že se o tento resort nikdo nedere, také se v něm netočí žádné velké peníze.
LN Zvlášť nyní panuje mezi obyvatelstvem znechucení z politiky a politik bývá vnímán jako ten, který se stará hlavně o svůj prospěch. Jak to vidíte vy?
Jako uplatňování kolektivního soudu. Když si vezmeme nějakou profesní skupinu a uděláme její charakteristiku, k čemu dojdeme? Že učitelky jsou hysterické, doktoři berou úplatky, kritici jsou neschopní, protože sami nic nesvedou. O politicích si společnost podobně vytváří zobecňující soudy. Činí to podle těch, kteří se zviditelňují na základě výstupů své práce. A to jsou ti, které proženou média, a ta mají zájem jen o určitá témata. O co zájem nemají, to jako by neexistovalo. Teď se diskutoval služební zákon, což je téma, které mě zajímá. Považuju za chybu, že dosud nemáme takovou legislativu, která by stabilizovala státní správu. A udělala z ní něco jiného než kořist stran, které vyhrají volby. Dnes to bohužel funguje takhle: politická strana přijde, vymete ministerstva a nasadí tam svoje lidi, protože je tím nakrmí, ale pro zemi a státní správu to dobré není. Nejsem samozřejmě zastánce toho, jak to chodí v seriálu Jistě, pane ministře, který jinak miluju. Česko je ale jediná země Evropské unie, která tento zákon nemá. Média toto téma moc nezaujalo, a tak jen zelení a pár lidovců bylo proti odložení jeho projednávání.
LN Média se podílejí na obrazu politiků, ale mnozí je k tomu, aby předvedli, jací jsou „prezenti“, opravdu nepotřebují.
Stručně řečeno, nedivím se lidem, že nemají důvěru v politiky. Politika je obecně zkorumpovaná a dost ošklivá. Máme demokracii a volič si vybírá, ale nabídka je předžvýkaná. V zásadě si vybírá, z toho, co mu nabízí ta či ona partaj. Politika je také odtržená od každodenní reality. Snažíme se to překlenout, ale není to jednoduché. Nechci se s tím však smířit. Mojí ambicí je to změnit.
LN Jste politička, máte dvě děti, manžela na Réunionu. Představovala jste si takhle svůj život?
Jsem se svým životem spokojená. Nic jsem si nepředstavovala, mám ale vizi toho, co bych určitě v životě nechtěla a ostatní věci beru tak, jak přicházejí. To, v jaké životní situaci se právě nacházím, je spíš nečekané - tím myslím skutečnost, že zelení jsou v parlamentu a já s nimi, že jsme první, kteří se v postkomunistické zemi do něj dostali. Je to zlomový moment a já jsem u toho - to je úžasné. A jsem ráda, že jsem v něm s lidmi, kteří jsou mi blízcí pracovně a lidsky.
LN Vyhovuje vám takový rodinný život?
Je to moje volba, nikdo mě nenutil. To, co dělám, jsem si vybrala -život s dětmi a prací, mám oboje a jsem ráda, že to tak je. Zároveň mám výčitky, že s nimi nejsem častěji. Řekla bych, že moje děti jsou na mě pyšné a jsou rády, že jsem v parlamentu za zelené, tahle generace slyší na ekologii, zajímá je to, je jim to blízké. Má to víc důvodů, mladé lidi totiž zajímá, co bude za padesát let. Většina politických stran se hlavně zaobírá tím, co bude do příštích voleb.
LN Vaše děti umí francouzsky?
Chodí do francouzské školy a jsou bilingvní. Řekla bych, že intimní sféru mají položenou v češtině a tu školní spíš ve francouzštině. Učí se německy a jsou stejně motivovaní jako kdysi já. Protože když chceme doma něco říct, co nemají slyšet, mluvíme německy.
LN Ve sněmovně je o deset žen méně než v minulém období. Je tedy parlament rozdělený na mužský a ženský svět? Nejsou vaši kolegové z velkých stran taková mužská bojůvka?
Je to spíš mužský svět, ale já si myslím, že řešení není splynout s ním, ale vykolíkovat si něco jiného. Ženy, které parlamentem prošly, podle mě zatím víc splývaly, neměly úplně potřebu svět mužů prostupovat. Nevnímaly se jako skupina a necítily spolu žádnou solidaritu. K tomu ještě přistupuje despekt k novým poslancům, někteří se tváří stylem „my už tu sedíme deset let, takhle jsme si to narýsovali a nikdo nám to nebude překreslovat, takhle to tady bude vždycky, rozuměj od té doby, co jsem tu já“. Takoví borci tu jsou a nedomnívají se, že jste volený zástupce, ale že zkrátka pobýváte u nich doma na návštěvě. Pevně ale věřím, že zelení v parlamentu nejsou na návštěvě a že tu po jednom období neskončí.
