Poprvé jsem housle držel v ruce ve dvou letech. Byly plechové. Ty opravdové jsem dostal v pěti, kdy jsem také poprvé hrál před publikem – šatnářce v plaveckém bazénu, kam jsem chodil trénovat. Měl jsem před sebou své vůbec první vystoupení na večírku Lidové školy umění a maminka mě donutila, abych se zbavil trémy tím, že si před někým zahraju. To bylo utrpení. Před publikem jsem se pak ani moc nebál, před tou jednou šatnářkou, kolem které navíc procházeli lidé, kteří si přišli zaplavat, ano. To pro mě byla veliká lekce.
Byli jsme hudební rodina. Bratr začal několik let přede mnou hrát na violoncello, na které dodnes hraje v Nostitzově kvartetu. Naším hnacím motorem byla maminka, někdejší učitelka matematiky a hudební výchovy, která se navíc znala s našimi učiteli. Chodila s námi na hodiny, zapisovala si, co se máme naučit, a doma pak s námi seděla u klavíru a cvičila s námi. Ne že by nad námi stála s rákoskou v ruce, ale přísná byla.
Housle mě zachraňovaly z problémů a splínů. Ze všeho neveselého, co se mi v životě přihodilo, jsem se vždycky vyhrál. Housle udržovaly můj život v řádu. Vždycky jsem musel cvičit a neměl jsem čas se třeba opíjet nebo dělat jiné hlouposti.
Studoval jsem ve Spojených státech. Jeden profesor z Dallasu pořádal v Praze nábor na studenty z východního bloku a z Číny. Některým z nich bylo nabídnuto plné stipendium včetně příspěvku na bydlení a stravu. A já jsem se stal jedním z nich.
Učil mě Itzhak Perlman. V červnu jsem měl lekci u slavné Dorothy De Lay, která mi po deseti minutách hraní nabídla, abych u ní od září studoval na newyorské Julliard School, což je nejprestižnější hudební škola na světě. Tak jsem si v Dallasu sbalil kufry a odjel jsem. V New Yorku jsem ale zjistil, že jsem nedělal přijímačky, a že tam tedy nemohu studovat. A protože jsem už v Dallasu opustil školu, tak mi automaticky přestalo platit vízum a hrozilo mi vyhoštění. Nakonec jsem se díky paní De Lay dostal na Brooklyn College, kde učil Itzhak Perlman, ke kterému jsem začal chodit i já. To pro mě byla velká hudební škola. Itzhak Pearlman byl můj idol, v hudebním světě je jeho jméno skutečným pojmem a pro mě byla obrovská čest se od něho učit.
Naučil jsem se vážit si peněz. V New Yorku jsem se hodně osamostatnil. Byl jsem tam úplně sám, pobíral jsem jen školní stipendium a na živobytí jsem si musel vydělávat. Velmi jsem se uskrovnil, na dva roky se ze mě stal vegetarián, protože jsem neměl peníze na maso. Bydlel jsem v tom nejlevnějším pronájmu, do školy jsem jezdil s houslemi na zádech na kole, protože jsem nechtěl utrácet za metro. Za celé dva roky jsem byl asi jen třikrát v restauraci, a to mě ještě pozvali kamarádi.
Několikrát jsem hrál i v metru. Když jsem si tam poprvé stoupl, bylo to příšerné. Nejhorší bylo ty housle vyndat. Stoupnout si a hrát, to už šlo, ale to vyndávání bylo hrozné. Všichni na mě koukali. Za hodinu jsem si ale vydělal asi šedesát dolarů, což bylo víc než průměrná hodinová mzda. To pro mě byla největší škola života, která mě neskutečně posílila. Naučil jsem se vážit si peněz a normálního života.
Mám za sebou svobodomyslné umělecké období. Nikdy jsem ale nevyzkoušel drogy a ani alkoholu jsem příliš neholdoval. Několik let jsem si ale užíval svobodného života. Pak jsem poznal Báru (herečka Barbara Kodetová – pozn. red.) a můj svobodomyslný život skončil. Vím, že jsem dlouho prohlašoval, že nechci děti vůbec, nebo až mnohem později. Když jsem ale potkal Báru, něco se ve mně změnilo a já věděl, že ona je ta, se kterou děti mít chci.
Rodina mi v mnoha ohledech změnila život. Na jednu stranu ho velmi doplnila, zaplnila a obohatila krásnými novými zkušenostmi, na druhou stranu mi samozřejmě ubrala hodně času, který jsem měl pro sebe. Maličká, dvacetiměsíční dcera Violeta vyžaduje hodně času a chci pomáhat i Báře, která je teď v šestém měsíci těhotenství, takže už to není tak jednoduché jako kdysi. Například cvičím po nocích, což jsem nikdy předtím nedělal, protože jsem nemusel. Dobu mezi koncerty se ale snažím vyplnit jak prací, tak rodinou. Bez rodiny si už život moc nedokážu představit.
Nikdy jsem nechtěl být výstřední. Chci ukázat všem, kteří se bojí klasické hudby, že je krásná. Proto jsem si třeba před několika lety vzal na hlavu šátek. Chtěl jsem především mladým lidem ukázat, že i normální kluk se šátkem může hrát klasiku. Teď se snažím trochu jinak, například houslařství posunout o krůček dál modrými houslemi. Ty moje „výstřednosti“ vždycky směřovaly k nějakému vyššímu cíli.
Dnes je pro mě hudba vším. Koníčkem, prací i láskou. Obsahuje veškeré lidské emoce a city, smutek, radost i něhu. Právě díky houslím dokážu tyto pocity nejlépe vyjádřit. V tom vidím své poslání a doufám, že to z mé hry cítí i mí posluchači.
Houslista Pavel Šporcl (35) zažívá nyní okamžiky rodinného štěstí a hudební slávy. Má ale za sebou i období, kdy měl hluboko do kapsy a na studia v New Yorku si přivydělával hraním v metru.
