Vkus „cool“ publika se občas stočí nečekaným směrem. Před dvaceti lety byla country hudba pro hudební gurmety synonymem neposlouchatelnosti, kýče a vůbec všeho, s čím si nepřáli být jakýmkoliv způsobem spojováni. Dnes je ve velkoměstských klubech možné potkat lidi, ochotné diskutovat o písních Grama Parsonse či Jameyho Johnsona.
Existuje ale jeden žánr, který je vůči podobným výkyvům, zdá se, imunní - jižanský rock. Ten ještě vzat na milost nebyl. Chyba. Hodnoty by se tam totiž najít daly. Například tvorba kapely DriveBy Truckers (název za všechny peníze). Jejich písně jsou náležitě svalnaté, drží rytmus, na nějž jsou schopni tančit i muži, zároveň v nich je i neokázalá inteligence, snad i poezie. Zpěv frontmana Pattersona Hooda nese emoce, nikoliv afekty, navíc má ten člověk zajímavou barvu hlasu. I obyčejné věci jsou schopni podat způsobem, jenž vyniká. Na loňském albu Big To Do to dokládá třeba píseň The Fourth Night of My Drinking. Mohlo by z ní být jedno velké klišé - zatímco kytary jedou v rytmu vhodném pro poslech při jízdě dodávkou přes texaské pláně. Zpívá se o tom, jak jeden čtyři dny zapíjel neštěstí v lásce. To, jak, se v Hoodově hlase spojuje energie a rezignovaný smutek, bolavá ironie, s níž vypočítává vypravěčovy eskapády, zvuk kapely, který je mohutný, ale ne bombastický, vytváří celek nenápadně soudržný - ironie i tragédie v jednom. Jsem na dně... brzda, spojka, plyn.
