Bylo mi možná dvanáct, když se v naší ulici objevila zelená mlha. Trvala dva dny. Naše dělnická domácnost byla plná knih. Maminka četla Vlastu Javořickou i Děti kapitána Granta. Tatínek kupoval knihy z B. Kočího laciné knihovny a při přestupování v Trenčianské Teplé na nádraží i Rodokapsy a Večery pod lampou. Měli jsme Nerudovy Žerty hravé i dravé, Sabinovy Oživené hroby, romány Dr. Fu-Manchu a V soumraku lidstva, odkud jsem nabyl strachu ze žlutého nebezpečí. Četl jsem Zrádného šerifa i Chalupova dvojčata. Dragounovy boty jsem nedočetl, nebyly o tom, co jsem podle názvu čekal.
Od Verna jsme všichni četli ty Děti několikrát, já ovšem četl i Tajemný hrad v Karpatech a přál si, aby to byl ten náš, ale nebyl. Četl jsem Tvrdohlavého Turka, Dvacet tisíc mil pod mořem, Kapitána Nema… Četba pronikala i do naší mluvy. „Kdes to zase ztratil ty Paganele,“ hněvala se maminka na mě. Profesor P. se cestou do jižní Ameriky učil španělsky, a když přišli do Chile, nedomluvil se. Podíval se na obal učebnice, a ona to byla portugalština. Nebo tatínek řekl: „Udělals to, synku, velice duchapřítomně, ale pozdě!“
Vlivem literatury nabralo naše obcování lehké vůně exotiky a dobrodružství. Ale skutečnost byla jako v chalupách, kde nebylo ani knížky, všední. Leda při pasení koz dovedli jsme si my ogaři připravit napětí plížením, házením… Pepík Šimák mi kamenem rozbil obočí: ještě když jsem se ženil, měl sem patrnou jizvu. Maminka to chtěla jít žalovat, ale já nedovolil, jeho tatínek byl četník a mně se zdálo, že by to bylo k Pepíkovi bezohledné. Neměl jsem ani já házet po něm. Já jsem zase Karlovi propíchl lískovým oštěpem klobouk: on se bál jít domů, plakal.
V té mezeře mezi všední skutečností a dobrodružnou četbou jsem se jednou pokusil vzbudit jakési napětí aspoň v naší ulici. Nastříhal jsem si dvacet kartiček a napsal na ně tiskacím písmem… přemýšlel jsem, co tak nejlíp: aby to působilo záhadně, možná zlověstně. Byla to dvě slova: ZELENÁ MLHA. A připnul jsem to na kmeny stromů podél cesty. Pozoroval jsem, nikdo si toho ani nevšiml: bílý papírek na šedém kmeni. Chodil jsem tam a zpátky a nechával to na sebe působit: jaký pocit může to vyvolat? Myslel jsem, že u čtenáře románů Dr. Fu-Manchu nebo V soumraku lidstva mohlo to cosi vzbudit. Ale kdo z vás to četl? Dneska mi napadlo, že jsem měl Pepíkovi říct, ať na to upozorní tatínka: začalo by vyšetřování? Šel jsem po cestě ve chvíli, kdy v příkopu pracoval cestář. Na stromě vedle něho byla Zelená mlha. Šel tu jiný člověk, dal se s ním do řeči. Uviděl papírek, upozornil cestáře. Ten se otočil, přečetl papír a mávl rukou. Mluvil klidně dál a já jsem to ze všech stromů sundal.
Jakási malá záhada tu zůstává: Co si ten cestář o tom pomyslel, a proč ten papírek, jako nějakou blbost, nesundal on?
