Architekt odpadu Jak jde dohromady ekologie a tuny odpadků? Mike Reynolds obojí propojil, aby získal domy pro život bez závislosti. „Lidstvo je jako stádo bizonů, které běží do propasti, ale jeden z nich se chce zachránit a musí celé stádo přesvědčit o tom, že musí běžet jinou cestou,“ říká svérázný architekt, který vyměnil pohodlné projektování v kanceláři za boj o koncept soběstačného „zemědomu“ s téměř nulovými náklady na provoz.
Reynolds se odstěhoval na kus pouště nedaleko městečka Taos v Novém Mexiku a tam začal experimentovat s domy z recyklovaných materiálů bez drahých technologií. Z plechovek od piva, pneumatik, kanystrů od oleje či sklenic stavěl originální obydlí, která získávala energii z větru či slunce. V poušti nakonec vyrostly desítky levných rodinných domů bez napojení na rozvodné sítě.
Reynolds se ale učil postupně. Stěny jednoho z prvních domů tvořily prázdné barevné skleněné lahve pospojované maltou do obrazců, sloupy starých pneumatik a řady použitých plechovek od piva. Energii domu dodávala větrná elektrárna a skleník využívající slunce. V zimě, ani v nejtužších mrazech, se nemuselo topit. V létě Reynoldsovi ovšem volal majitel domu, že se jeho rodina málem v obýváku usmažila. „Žár byl tak silný, že to roztavilo plastovou konvici v kuchyni,“ vzpomíná už s úsměvem Reynolds ve filmu, který tři roky natáčel Oliver Hodge. Pojmenoval jej Architekt odpadu. Dokument ukazuje boj svéhlavého muže s kšticí rozevlátých šedivých vlasů s úředníky, kteří neměli pochopení pro jeho výtvory porušující skoro všechny normy. Nakonec mu odebrali i licenci architekta. Jako Američan bojující za správnou věc ovšem získal licenci zpět a z odpadu staví s požehnáním úřadů dál.
Recyklát po česku Reynoldsův příběh svádí pojmenovat Olgu Girstlovou českou architektkou odpadu. To by ale byl značně zjednodušený pohled. I když i ona jde tvrdě za svým nápadem prosadit odpadky jako stavební materiál, zakladatelka telekomunikační firmy GiTy je především ostřílená obchodnice. Nápad stavět z recyklovaných odpadů si přivezla z Ameriky, kde přičichla k tzv. „green economy“.
Girstlovou začaly zajímat podniky, které se zaměřují na recyklaci materiálů a vytvářejí z nich nové výrobky. Mezeru na trhu objevila žena, která v Monaku před deseti lety získala titul Vedoucí podnikatelka světa, ve stavebnictví. Girstlová chce svůj ekologický stavební materiál flexibuild, vyráběný recyklací z papírových odpadů, rozšířit mezi masy a splnit jim sen o vlastním domku.
S mottem Rodinný dům za ceny bytu - firma inzeruje nízkoenergetický dům už za 1,3 milionu korun včetně základové desky - vtrhla do developerské branže. Na svých stránkách nabízí kromě stavebních prefabrikátů už i pozemky a katalog typových domků, který si nezadá s katalogy zavedených developerů. Zájemce si může vybírat mezi tradičními i moderními domky včetně řadovek.
Stavbu z flexibuildu lze na klíč postavit během tří měsíců. Stavební desky, které vznikají drcením a slisováním například krabic od mléka a džusů, firma vyrábí ve vlastním závodě v Hrušovanech u Brna. Na rodinný domek se v průměru spotřebuje asi 21 tisíc nápojových kartonů. Padesátka stavení „z tetrapacku“ už stojí a spokojení klienti si v médiích libují, jak postavili levně, čistě a rychle.
Nedalo ale velkou práci najít i zoufalou majitelku nemovitosti z flexibuildu, která věnuje hodně energie tomu, aby od novinky ověnčené všemi potřebnými certifikáty odradila. Její domek nelze zkolaudovat, možná jej bude muset nechat strhnout. Na to, že jí firma, která odebírá od společnosti Olgy Girstlové materiál, dům špatně postavila, má znalecké posudky. Stavebník byl sice společností proškolen, s novinkou ale asi neměl dost zkušeností.
Podnikatelka Girstlová reaguje pohotově. Do vztahu dodavatele stavby a jeho klientky nemůže bohužel zasahovat, nicméně už připravuje vlastní stavební kapacity, aby garantovala celý proces, na jehož konci bude šťastný majitel flexibuildové nemovitosti.
A co prestiž?
Zástupci profesionálních stavebníků se odpadkové konkurence nebojí. „O těchto,inovativních‘ materiálech se ještě mnoho napíše, ale s jejich začleňováním do nových staveb to bude výrazně složitější. Lidé v současné době nemají důvod hledat jiná, nevyzkoušená řešení,“ tvrdí Veronika Ježková, analytička společnosti Central Group.
Analytik realitní kanceláře Lexxus Ondřej Diblík se zamýšlí nad psychologií bydlení chtivého zákazníka. „Pořízení vlastní nemovitosti je zpravidla splněním životního snu a v neposlední řadě i určitým znakem, který určuje postavení ve společnosti. Proto dům postavený z,odpadků‘ nemusí být právě tou správnou alternativou,“ domnívá se. Využití recyklovaných odpadů pro stavbu domů vidí jako levné alternativní řešení v případech přírodních katastrof, kdy tisíce lidí přijdou o domovy a je třeba pro ně třeba co nejrychleji a nejlevněji zabezpečit bydlení. Navzdory skepticismu tradičních developerů o Girstlové a jejím vynálezu zřejmě ještě uslyšíme. Mimochodem se stejným mottem jako ona začínal před šestnácti lety Dušan Kunovský, když budoval Central Group.
Návrat ke kořenům Alternativou ale nemusí být žádný nový patentovaný objev. Stačí se inspirovat u předků, kteří stavěli z toho, co bylo po ruce. Hlína se dnes opět začíná používat jinak než jen jako základ pro pálenou cihlu. Tento „staronový“ materiál si nachází příznivce především mezi milovníky ekologie a vyznavači přírodního stylu života a bydlení. Oceňují, že vytváří zdravé vnitřní prostředí příznivé například pro astmatiky, má dobré akustické vlastnosti, výborně absorbuje vzdušnou vlhkost a akumuluje teplo.
Hlína se používá především jako pojivo mezi cihly, pro povrchovou úpravu vnitřních zdí jako hliněná omítka, také jako surovina pro nepálené cihly, které slouží pro zdění vnitřních příček „ekonomů“ - například slaměných domů nebo některých typů dřevostaveb. Na „zelené trendy“ zareagoval i výrobce klasických cihel. Společnost Heluz začala nabízet průmyslově vyráběné nepálené cihly. „Lidé se vracejí k přírodním materiálům, pomalu upouštějí od umělých stavebnin a upřednostňují ty s tradicí,“ soudí Jan Krampl, obchodní ředitel firmy. Pálené cihly ostatně začaly vytlačovat ty nepálené až v 19. století.
Na rozdíl od původních, ručně vyráběných nepálených cihel, do kterých se přidávala sláma, plevy nebo prasečí štětiny (odtud název vepřovice), se pro výrobu v továrnách Heluzu používá čistá cihlářská hlína s příměsí písku. „Z Vyškova jsme měli poptávku na třicet kamionů nepálených cihel. Stavba financovaná z evropských fondů, která měla být celá z nepálených cihel, musela být ale zatím odložena. Pro tento materiál totiž chybí normy, stavební úřad neuměl objekt posoudit,“ říká Krampl. Superadobe dorazil do Jindřichovic V Jindřichovicích pod Smrkem si ovšem se stavebními normami hlavu nelámali. „Stavíme levně, jednoduše a s přáteli.“ Takové je motto party, která se rozhodla stavět obydlí technologií „superadobe“. První příbytek si zbudoval herec Jaroslav Dušek. Prý si chtěl původně koupit jurtu nebo něco podobného, ale možnost postavit si sám hliněný domek mu nakonec přišla zajímavější. Duškova nemovitost byla dokončena loni.
Pokračování na straně 37
Zelená vlna: domy z hlíny i odpadků
Dokončení ze strany 36
U herce stavěli nadšenci z pláství z písku, který se jednoduše vytěžil na pozemku.
Technologii stavby domů nazvanou superadobe vymyslel Nader Khalili. Úspěšný íránsko-americký architekt, který je podepsán pod projekty mrakodrapů ze skla a železa pro korporace v Íránu či Turecku, zavřel v roce 1976 svou kancelář v Teheránu a začal se věnovat studiu perské architektury a především kupolovitým „adobe“ stavbám. Podstatné je, že dům může být postaven na místě a z prostředků, které jsou k dispozici - tedy většinou z písku a hlíny. Pochopí a zvládne to prý i nezkušený stavebník. Žádné výztuže či podpory nejsou potřeba, protože oblouky a kopule jsou samonosné. Hotové zdi se potom natřou ekologickou směsí lněného oleje a mléka kvůli impregnaci. Stěny a strop tak lépe izolují vnitřek domů před slunečním žárem či mrazivým větrem. Navíc mají systém průduchů, které „chytají“ vítr k ochlazení, a solární články, s jejichž pomocí se naopak v zimě přitápí.
Nejdřív legalizace, pak kolaudace Po smrti architekta propaguje jeho odkaz vdova Iliona Khalili. Jezdí po světě a metodu superadobe vyučuje. Jeden z jejích prvních kurzů na starém kontinentu navštívil před dvěma lety Ondřej Blažík. To, co se naučil v Itálii, přenáší do praxe v Jinřichovicích.
Do vsi dorazila i vdova Iliona Khalili. Prý by si netroufla stavět bez cementu. „Přidali jsme tedy k písku pět až deset procent cementu, abychom to zpevnili. Směs jsme napytlovali a začali z pytlů stavět řady. Mezi pytle se vkládá ostnatý drát, staví se další řada, klenba se postupně zužuje. Nikdo z nás není stavař, přesto se dílo podařilo. Letos jsme ještě dodělali hliněné omítky,“ říká Blažík, který se podílel na stavbě Jaroslava Duška a pokračuje na další.
Hliněné obydlí učarovalo i známému výstřednímu starostovi obce Petru Pávkovi s talentem pro medializaci. Jeho dům by měl v budoucnu fungovat jako klasický obytný, tedy pokud by se jej podařilo zlegalizovat a zkolaudovat. Pánkova stavba je koncipována jako rodinný dům včetně ložnic, koupelny, kuchyně, předsíně, je komplexnější než ta Duškova. Centrální kopule je obklopena sedmi menšími. Starostova „chalupa“ se staví z jílu, protože ten se nachází na pozemku.
Blažík rozsévá poselství superadobe dál. O prázdninách pořádal ve vesničce ve frýdlantském výběžku workshopy. Kdo chtěl, mohl se učit stavět přímo na místě. Pokud se zapojil do práce, dostal i stravu. V Evropě zatím stojí takových domků jen pár. „Všechny jsou vlastně experimentální, zatím se neví, jak se budou chovat v našich podmínkách, co s nimi udělá déšť a mráz,“ dodává Blažík.
Slaměný kožíšek Slavný „Dům v kožichu“ u Mladé Boleslavi už stojí devět let. Navrhl jej architekt Petr Suske, který bývá zmiňován snad v každém článku, který pojednává o alternativních matriálech. Suske označil majitele domu ze slámy Josefa Šulce za jednoho z mála poučených investorů. Mimochodem aktuálně pro něj navrhl další stavbu, která se sama o sobě zřejmě stane cílem cesty řady nadšenců, kteří se zajímají o (ne)tradiční materiály. Soubor několika nízkoenergetických domků na nožičkách nazvaný Mrakodrápky postavených z již použitých materiálů vyrostl na golfovém hřišti taktéž u Mladé Boleslavi.
Josef Šulc se před lety pokoušel s kamarádem fyzikem „zkamenět“ slámu nehašeným vápnem. Sláma nezkameněla, použil ji ale jako izolaci i plášť domku pro svou matku. „Dům má dřevěnou kostru, jako izolace i obal slouží přepůlené obyčejné balíky slámy. Balíky jsme zatím měnit nemuseli, vždyť došková sláma vydrží přes třicet let - a to na ni prší. Tady je pod střechou. Navíc byla zadarmo. Na podezdívku jsme použili nepálené cihly. Chtěli jsme ušetřit,“ vypráví Šulc.
Dům ale nakonec levnější než klasický nebyl. „Když se to tak vezme, tak prototyp je spíše dražší. To, co ušetříte na materiálu, vydáte za lidskou práci, protože s těmito postupy většinou nejsou zkušenosti. A lidská práce je na domě nakonec to nejdražší. Kdyby se ale tímto způsobem stavělo častěji a sériově, vyšlo by to levněji,“ tvrdí Šulc. Věří, že sláma nakonec vydrží déle než polystyren.
Sláma přežije staletí Nejstarší známé a zdokumentované stavby ze slámy evropského typu pocházejí z Nebrasky z roku 1886. Američanům tehdy došly drny, tak začali stavět ze slámy. Rozšíření parního stroje s sebou přineslo možnost stlačit seno nebo slámu do kubického tvaru svázaného provázkem nebo drátem. Od této technologie byl jen krok k použití balíků slámy jako stavebního materiálu.
Na našem území se podobná obydlí, při jejichž výstavbě se míchala sláma s hlínou, stavěla už od středověku. Hlavně z 19. století jsou známé doškové chalupy. Stavění ze slámy u nás aktuálně zažívá renesanci. V Česku zatím stojí 25 slaměných domů, stavebníků ekologů, kteří si chtějí většinou svépomocí postavit bydlení ze slámy, rychle přibývá. Ti, co se jim to již podařilo, pořádají workshopy a zakládají diskusní fóra na internetu propagující slámu jako ekologický a levný materiál.
