Když jsme zakládali nový stát, devadesát devět ze sta jeho občanů byli Češi. Většina z nich si myslela, že to tak může zůstat napořád. Při srovnání se „starou Evropou“, kde už v té době ve většině států imigranti tvořili více než deset procent obyvatel, jsme to považovali za výhodu. Cizinecká policie, která nás za starého režimu hlídala, abychom si z hranic nedělali korzo, ztratila pouze polovinu ze svého zadání: proti tomu, aby zůstala bolševicky tvrdá proti pronikání cizích, nebyly četné námitky.
Ať se nám to líbí, nebo nelíbí, svět se změnil. Zbohatli jsme v přístupu k hmotným statkům a zchudli v dostupnosti lidských zdrojů. V uplynulých patnácti letech vzniklo tu oproti přirozené průběžné výměně obyvatel, kdy dětí se rodí přibližně tolik, kolik je rodičů, manko blížící se k jednomu milionu lidí. Tento deficit v obnově lidských zdrojů projevuje se samozřejmě až se zpožděním jedné generace, teprve když ročníky nastupující do produktivního věku jsou slabší, než byly ročníky jejich rodičů, a projeví se plně až se zpožděním dvou generací, kdy se zhorší poměr post produktivní populace k populaci v produktivním věku.
Společnost je jako příroda, má také horor vacui. Také u ní platí: prázdný prostor nasává. Instinkt tlupy nám velí, abychom se proti tomu bránili, ale je to marné. Nejde jen o to, že v schengenském prostoru hranice už nejsou to, co bývaly. Nejmocněji působí, že my ty cizince potřebujeme, populační deficit už začal působit ve svém prvním kroku.
V loňském roce jsme se v saldu imigrace ocitli na třetím místě v Evropě, počet přistěhovaných také poprvé převážil nad počtem narozených. A pořád se pro nedostatek personálu zhoršuje kvalita péče u vitálních služeb, jako jsou nemocnice a domovy důchodců, a firmy v tísni dovážejí dělníky z Ázerbájdžánu a Indonésie.
My, stárnoucí společnost Čemu nemůžeme zabránit, musíme se pokusit řídit, to pochopili už i naši poslanci. Zelené karty snad poněkud omezí rozbujelou korupci u cizinecké policie, která se pořád spolu s pražskými taxikáři nejhůře podepisuje na našem obraze v očích cizinců. Zúží operační prostor pro gangy, které s ní obchodují při legalizaci práce imigrantů u nás, využívajíce jejich závislosti na nepřehledném počtu povolení a potvrzení, jež je zapotřebí pořád obnovovat. Umožní lépe vybírat lidi, které odmítneme, protože by nás mohli ohrozit - ať už zdravotně, nebo sociálně. A pokud či až se začnou u nás montovny zavírat a skončí konjunktura, kterou jsme zažili v uplynulých letech, díky nim nám tady nezůstanou imigranti, pro které bychom neměli práci.
Zelené karty jsou ale jen prvním krokem správným směrem. Bylo by však nešťastné domnívat se, že mohou nahradit imigrační politiku: to je ofenzivní, ne obranná strategie. Musíme zavčas myslet na druhý krok následků populačního deficitu, na blížící se nepoměr mezi Čechy v produktivním a v postproduktivním věku. Modely populačního vývoje odhadují, že podíl pětašedesátiletých a starších lidí v České republice v polovině století dosáhne třetiny všech obyvatel. Ukazují, že se naše společnost ocitne mezi pěti nejstaršími společnostmi v Evropě. Bude tu žít víc než osm set tisíc Čechů starších osmdesáti let. To není abstraktní model - jsou to ti mezi námi, kterým je dnes čtyřicet.
Máme tedy bytostný zájem aktivně hledat mezi těmi, kdož k nám přicházejí pracovat, takové, kteří se tu chtějí usadit a stát se Čechy. Budouli dobře vybíráni, v té stárnoucí společnosti budou oni a jejich děti zdrojem k nezaplacení. Jen si budeme muset zvyknout, že ne všichni Češi pocházejí z českých rodičů a prarodičů. Nikdo snad nepochybuje, že pan Rey Koranteng, jehož tvář se na nás usmívá denně z obrazovky, je Čech. A kdo pochybuje, měl by vidět hlouběji do svého rodokmenu - určitě by byl překvapen.
Všichni jsme imigranti.
Bylo by nešťastné domnívat se, že zelené karty mohou nahradit imigrační politiku
O autorovi| Ivo Možný, sociolog
