Hesensko funguje jako zkumavka testující vývoj nejenom pro Německo. Právě v Hesensku zahájili zelení svůj úspěch, právě tam poprvé vládli, právě tam proslul rebel Joschka Fischer, když na ministerskou přísahu dorazil ve svetru a teniskách. Jenže dnes se nepíše rok 1985. V nedělních volbách pohořeli vedle konzervativců nejvíce zelení - a vedle sociálních demokratů si nejvíce polepšili postkomunisté.
Ten obrázek zajímá i nás. Zelení vždy tvoří různorodou partu, jen v čase vzepětí sjednocovanou osobnostmi typu Joschky Fischera či Martina Bursíka. Hesensko teď ukazuje, jak reagují voliči zelených, když z veřejné debaty mizí „zelená“ témata, jako jsou strach z jaderné energie či geneticky upravených potravin. Kam se zelené hlasy poděly? Socialisty posílili spíše voliči CDU. Představa, že usedlý občan hází svůj hlas postkomunistům, je divoká. Reálnější je představa, jak postkomunisty volí alternativec, který na zelených vždy obdivoval odpor k autoritám. Atakovou autoritou je dnes pro mnohé zelené voliče i Fischer či Bursík.
Postkomunisté slaví. V roce 2005 jim dal legitimitu odpadlík z SPD, populista Oskar Lafontaine, loni prolezli do parlamentu v Brémách, ale to je jen přístav prolezlý nácky a komunisty. Úspěch v Hesensku, zemi intelektuálů, finančníků, Frankfurtu a Evropské banky, se počítá víc. Ukazuje, že svou alternativu teď mají i alternativci.
Čtěte „Postkomunisté...“ na str. 8
