Ta touha zviditelnit se může být velmi důležitá, tvrdí bývalý šéf pražské mordparty a dodává, že to Zelenkovi musí dělat velmi dobře. On je teď velmi populární a užívá si to. Trest smrti neexistuje, tak není co řešit.
Petr Zelenka se přiznal k vraždě osmi lidí. To je s Olgou Hepnarovou a Stodolovými vůbec největší počet v historii této země. Zabíjel bezmocné lidi a důvodem byla podle jeho právníka snaha dokázat lékařům, že se jim vyrovná. To působí malicherně...
No to máte pravdu. Víte, vyrovnání se lékařům – v čem. Lékaři lidi zachraňují a on je systematicky likvidoval. Nějaký úmysl je tam bez diskusí, ale vlézt do mozku člověka je opravdu těžké.
Myslíte, že za tím stojí něco silnějšího? Něco k čemu se ještě Zelenka nepřiznal?
Ano, ale co za tím skutečně je, řekne až psychiatr, psycholog nebo sexuolog. A myslím si, že i tito páni se zpotí. Tam musí určitě existovat něco, co ho nastartovalo. A ten spouštěč mi pořád chybí. To je klíčové, je mu třicet let a devětadvacet z nich přitom sekal dobrotu.
Tušíte, co by to mohlo typově být?
Konkrétně nevím, ale velmi pravděpodobně šlo o nenávist k někomu. Prostě někdo mu ublížil nebo alespoň cítil, že mu někdo ublížil. Mohl cítit k někomu nenávist, mohl se cítit ublížený nebo ponížený. Mohlo to být cokoliv – se spolupracovníky, s doktory, se ženskou, s mužským. Vybrat si můžete cokoliv. Co to bylo přesně, může říci jen on sám. Já ostatně nemám k dispozici spis a vycházím jen z toho, co si přečtu v novinách.
Jde tedy o nenávist ke konkrétní osobě?
Ano, ale může jít samozřejmě i o nenávist ke společnosti jako k celku. Koneckonců Hepnarka byla podobnej případ. (Olga Hepnarová v roce 1973 najela náklaďákem do skupiny lidí a osm jich zabila. Později byla popravena. – pozn. red.)
Může za tím ve skutečnosti stát nějaká deviace, úchylka, touha zabíjet lidi?
No, na sadismus to rozhodně nevypadá. To ne. Takových případů jsem pár měl a nevěřím tomu. Sadismus je nemoc. Takový člověk potřebuje cítit strach oběti. Sadismus je v podstatě sexuální otázka. On je možná sexuálně jinde než většina národa, ale kvůli sexu nezabíjel. Sadisté mají nutkání zabíjet. Dělal jsem jeden případ. Byl to letecký inženýr, IQ asi 138, který tady v Letňanech zavraždil šestnáctiletou holku. Když popisoval své pocity, říkal, že se tomu bránil. On ji poprvé viděl a byl přesvědčený, že ji zabije. Jezdil s ní v autobuse, ale čtrnáct dní se tomu bránil. A potom to udělal. To byl čistý sadista. U Zelenky sice asi nějaká slabší deviace bude, ale o sadismus nejde.
V čem je Zelenka jiný?
Sadismu by se to mohlo dotýkat, kdyby byl u toho, jak lidé umírají, a_sledoval, jak trpí. Ten případ je ovšem jiný. Lék podával až na konci směny, a když ti lidé trpěli, tak už tam nebyl.
Ty vraždy byly naplánovány velmi rafinovaně. Může vraha přitahovat právě to detailní plánování a navíc i to, že mu to pak několik měsíců prochází?
Jistě, to samozřejmě může být. A určitě je v tomto ohledu důležitý i pocit moci, pocit dominance. Prostě mít možnost rozhodnout, jestli ten člověk bude žít, nebo nebude.
Zelenka se přiznal k sedmnácti dokonaným vraždám nebo pokusům o ně. Myslíte, že to je už konečné číslo?
To rozhodně nemusí být konečné číslo. Teď se budou ještě zkoumat všechna podezřelá úmrtí na místě, kde pracoval. A otevřít se mohou i zatím nedořešené vraždy.
Proč by ale nepřiznal všechno, trest to už stejně nemůže takřka ovlivnit?
Uvědomte si, že když po roce přizná nějakou další vraždu, tak se tím začne zase někdo zabývat a on bude znovu populární. Ta touha zviditelnit se může být velmi důležitá a já si skoro myslím, že mu to musí dělat velmi dobře. On je teď velmi populární a užívá si to. Trest smrti neexistuje, tak není co řešit.
Myslíte si, že lze na chování podobných lidí, jako je Zelenka, najít dopředu něco varujícího?
V některých případech ano, ale pravidlo to není.
Jakou má Zelenka šanci, že se vyhne potrestání?
Jeho úmysl je zjevný. Vykecat se z toho může jen velice obtížně. Je ale důležité, co řeknou znalci. Jestli zjistí, že jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly vymizelé, tak ho neodsoudí. Pak ho strčí někam do ústavu, žádný pořádný u nás ovšem neexistuje. To by bylo špatné. Tuto variantu ale za moc pravděpodobnou nepovažuji. Dopředu totiž věděl, co dělá a také jak to udělá. Dopředu věděl, že za to bude trest. A předpokládám, že to bude ten nejvyšší.
Pokud vezmete vraždy jako celek, jaký motiv je nejčastější?
Tak to vám řeknu jednoduchým způsobem. Heleďte, když jsem dělal vraždy první rok, tak jich v Praze bylo jedenáct a z toho deset byly, jak říkáme, „domácí zabíjačky“. Prostě manžel zabil manželku nebo třeba matka novorozeně. Takové případy se vyšetřují snadno, do týdne je pachatel a vše je vyřešené. Jen jednu z těch jedenácti vražd jsme vyšetřovali delší dobu. Holky lákaly na Václaváku cizince a pak spolu odjeli taxíkem na statek do Petrovic. Pak ho ty holky začaly svlíkat a když byl svlečenej, tak tam naběhli dva bijci a předváděli manžele a zhrzený milence, vymlátili z něj peníze, nechali ho oblíct a bez peněz jej vyhodili ven. No a jeden cizinec se začal bránit a volat o pomoc. Dostal ránu a pak se s tím nedalo už nic dělat. Dostali za to dohromady asi 95 let. Rozdělila si to celá cikánská rodina, osm lidí.
Za ty „domácí zabíjačky“může asi většinou afekt, vztek?
No jo. Já říkám, že manželé by se neměli nikdy hádat v kuchyni. Dělal jsem totiž na pár vraždách, kde padlo pár facek a pár silnejch slov. Manželka pak bere kudlu a on si ještě roztrhne košili, řekne, tak mě bodni a udělá krok. A je to. A máte domácí vraždu jak vyšitou.
Mají lidé, kteří někoho zavraždili, něco společného, nějakou společnou vlastnost?
Ne, to nejde říci. Ty vraždy, ke kterým dochází v afektu, ty může totiž udělat každý nebo řekněme radši skoro každý. Podívejte, tyhle spojitosti, samozřejmě každý z nás hledal, já třeba u sadistů. Měl jsem totiž buď tu smůlu nebo tu kliku, že jsem jich měl hodně. Samozřejmě je všechny spojuje ta choroba, tam není o čem diskutovat. Ale pak jsou takové věci, sám tomu dodnes nerozumím, jako je manipulace s botami. Třeba Mrázek položil jedný holce boty na prsa. Hojer, přestože nechal u tý poslední vraždy v Motole, obrovský bordel - rozházenou kabelku, tak boty byly složené vedle mrtvoly. A stejně Straka, spartakiádní vrah, u každé vraždy manipuloval s botami. Já jsem uvažoval, že jde o nějaký rituál, ale nikdo z nich mi to nikdy pořádně nevysvětlil. (Václav Mrázek zavraždil v 50. letech šest žen. Ladislav Hojer jich o třicet let později zabil pět. Oba byli popraveni. – pozn. red.)
Změnil se nějak charakter a motivy vražd po roce 1989?
Hlavně se objevily vraždy na objednávku. Něco takového před tím nebylo. Vražd je také nyní daleko více. Určitě k tomu přispělo to, že se nekontrolovaně otevřely hranice na východ. To zvedlo počet vražd odhadem tak o 600, 700 procent.
Na oddělení jste pracoval dvacet šest let. Jen rozhovory s vrahy jste zřejmě strávil několik let života. Jak jste s nimi vycházel? Byl vám třeba některý sympatický...
Jak jsem vám povídal o tom inženýrovi, tak tomu jsem trošičku pomohl. Neberte to tak, že bych mu ubíral vinu. On ale dal na radu nějakého blba a začal z toho sadismu, ke kterému se původně přiznal, couvat. Tvrdil, že ho ta holka vydírala a on ji proto zabil. Já mu na to řekl: pane, pokud tohle předvedete u soudu, tak dostanete provaz, nic jiného. On z toho pak naštěstí couvl a vrátil se k sadismu, takže dostal jenom 25 let. Ten inženýr mě pak dokonce namaloval několik obrazů, on krásně maloval a maluje do dneška.
A on pořád ještě sedí?
Nesedí. Už je venku. Když přijel do Prahy, tak první šel za mnou a dokonce mě seznámil se svými rodiči. A další případ byl Hojer. Ten neměl rodiče, a tak se upnul na mě, udělal si ze mě tátu i mámu. On mi dokonce dal svoji čtvrtou vraždu k Vánocům. Napsal mi dopis, abych za ním přijel, že mně chce něco říct a pak se přiznal, že vraždil v Děčíně. To je čistá pravda. Ten dopis je ve spise, to pozor, já bych si nedovolil tak blafovat. Taky Straka se mnou spolupracoval neskutečným způsobem. On měl vysoké IQ 125 a pamatoval si, nesmírně si pamatoval na všechny detaily. Straka mě taky pozval na svoji svatbu. To už byl v Bohnicích a měl nějakou ženskou, nakonec ovšem z té svatby sešlo.
Čím to bylo, že ti lidé k vám cítili takovou důvěru?
Podívejte, já jsem na ně nedělal žádný podrazy a oni to cítili.
Křičel jste na ně někdy, vyhrožoval…
Ne, takovýhle věci jsem nikdy nepotřeboval. Prostě jsem s nimi mluvil a choval se k nim přirozeně a taky jsem z nich nedělal vraha ještě před odsouzením. Prostě choval jsem se k nim naprosto rovně. Já chápu, že jsme byli každý na opačné straně, ale já jsem necítil žádnou nutnost toho, abych byl vyloženě striktní... proč? A navíc to obrovsky fungovalo. Za celou tu dobu, co jsem dělal vyšetřovatele, a to bylo deset let, mám jen jednu neobjasněnou vraždu, a to považuji za docela solidní výsledek. Potom když jsem dělal šéfa odboru, tak tam samozřejmě bylo neobjasněných vražd víc. Ale i tak jsme měli takovej neuvěřitelnej rekord. V Praze celých šest let nebyla jediná neobjasněná vražda. A to nebylo kromě islandského Reykjavíku, protože tam měli jednu vraždu za 14 let, v žádné evropské metropoli.
Čím to bylo?
Ještě tady nebyl vliv východních mafií a ta parta lidí z vyšetřovačky i z kriminálky byla perfektní, opravdu perfektní. No a taky se dařilo.
Kdyby se takový případ, jako je Zelenkův, odehrál před rokem 1989, tak by teoreticky existovala velká šance, že padne trest smrti...
Samozřejmě.
Myslíte si, že bylo rozumné zrušit trest smrti?
Já jsem proti trestu smrti. Říkám ale jednu věc, kriminál by měl být kriminálem. To znamená, ať se tam lidi neválejí celý den u televize, ale ať pracují a k jídlu ať dostanou jen to, na co si vydělají. Trest smrti je otázka řekněme minuty. Já ale uznávám spíš to, aby si každý z těchto lidí svou vinu doživotně odpracovával.
Kolik lidí, na jejichž vyšetřování jste se přímo podílel, nakonec skončilo s trestem smrti?
Tak bylo jich sedm. To je hodně, to je tady vůbec nejvíc ze všech.
Jak se na to díváte teď, necítíte se kvůli tomu špatně?
Ne, to ne, i když u Hojera vlastně ano. To je zajímavý, … pětinásobnej vrah… sadista. On umřel proto, že jsem byl donucený zastavit vyšetřování. Hojer totiž říkával, že vraždil ještě víckrát. Kdyby vyšetřování pokračovalo, trest smrti by byl zřejmě zrušený ještě před odsouzením a popravou.
Teď je nejvyšším trestem doživotí. První člověk, který ho dostal - dvojnásobný vrah Zdeněk Vocásek - může už v dubnu požádat o podmíněné propuštění a dostat se na svobodu. Jak se na to díváte?
To je špatný. Já jsem proto, aby se tresty za jednotlivé činy sčítaly, podobně jako ve Spojených státech. Špatné je taky propuštění Straky. Myslím, že může být ještě nebezpečný. Já mu nevěřím. Já nevím, co s ním svoboda udělá. Když jsme se potkali, říkal jsem mu: Jirko dáš si tři piva, někdo ti nabídne jointa z marjánky a zase něco uděláš. On je prostě člověk, který ničeho nelituje, nemá pocit viny a žádné zábrany.
Nemáte obavy z toho, že mohl jít díky vašemu vyšetřování do vězení někdo nevinný?
Věřte mi nebo ne, ten pocit nemám. To už by se projevilo. Tehdy sice ještě nebyly testy DNA, o které jsme tvrdě bojovali, ale už by se určitě někdo ozval. Rozhodně by toho byly plné noviny. Ne, tohle se mi nikdy nestalo.
Původně jste chtěl být lesníkem, jak jste se dostal k vraždám?
Všechno to byla náhoda. Pocházím z Jeseníků, byl jsem vyučený strojní zámečník a po vojně jsem dělal na geologickém průzkumu ve Zlatých horách. Jezdili tam ale policejní náboráři z Bruntálu a my jsme s nimi hráli kulečník. Já to uměl, a tak jsem je párkrát porazil. Jednou táta nemohl jít s námi a oni mě začali u toho kulečníku přemlouvat. A pak jsem najednou byl v Bruntále a během hodiny jsem podepsal. Pak už mi jenom přišlo, že si mám jet pro bágly a pro uniformu.
Tím to začalo a já začal sloužit ve Zlatých horách. Odtud jsem ale šel do školy v Jihlavě a tam přijeli dva šéfové, jeden z Prahy 7 a jeden z Prahy 10. Pět z nás si vybrali podle známek. Já se tehdy rozešel s holkou, a tak jsem si řekl, že radši půjdu pryč. Jeden z nich se mě pak zeptal: jsi Sparťan a nebo Slávista? A já říkám: Slávista. Tak to jsi můj, budeš chodit na fotbal a ještě to budeš mít placený, říká na to ten šéf desítky.
Takže jsem chodil na fotbal a ještě jsem to měl placený. To byla nejkrásnější služba, kterou jsem kdy dělal, když jsem hlídkoval. Ježišikriste, to byla úplná fantazie. Odsloužil jsem dvanáctku noční, měl jsem 24 hodin volno. Pak jsem odsloužil čtyřiadvacítku a měl jsem 60 hodin volno. K tomu byla ještě jedna služba vyloučená, takže já jsem měl týden volno. Já jsem samozřejmě jezdil na Moravu k našim. To bylo jasný. Ale moc dlouho mně to nevydrželo, protože mě stáhli na vyšetřovačku.
Tam jste měl na starosti co?
Tam jsem dělal vyšetřovatele. Hlavně u různých požárů, výbuchů nebo u zanedbání povinný výživy. To potká každého vyšetřovatele. To je úplně normální začátek. Ale potom se mi povedlo pár věcí, hlavně nějaký krádeže. No, a díky tomu jsem se dostal trošku k tomu násilí. Takže jsem dělal třeba znásilnění a různý takový ty fackovačky. Pak jsem ještě na desítce měl tři vraždy a postoupil na pražské oddělení vražd, k mordpartě. Tam jsem byl deset let a dalších šestnáct ji pak vedl.
Co vás u vyšetřování vražd tak dlouho drželo?
Já vám to řeknu jinak. To nejde brát jako práci. Buď vás to baví a zajímá vás to a chcete to dělat a nebo je lepší se sebrat a odejít. Ale nechat jsem toho chtěl mockrát. Já vám to na sebe prásknu, totiž na každou vraždu si člověk zvykne, ale já neuměl a neumím do dneška děti. Děti a staří lidé, to byl vždycky pro mě obrovský problém. Jednou jsem byl na vraždě v Modřanech a tam byla mrtvá pětiletá a devítiletá holčička, ubodaná otcem. Do toho tam byla jeho matka, která měla 64 bodných ran, ale, pozor, přežila. Manželka, dostala jednu bodnu ránu a podařilo se jí utéct. On trpěl maniodepresivitou. A k vraždě ho bezprostředně dohnalo to, že zdražili dětské prádlo. On přitom dělal opraváře televizí, měli vilu, měli auťák, manželka vydělávala. A já jsem tam ohledával tady ty mrtvolky dětí, které ležely v krvi... Zavolal jsem kvůli tomu zástupci náčelníka a řekl jsem: tak hele, přivezeš sem flašku rumu a seženeš nám nějaký pivo, protože jinak se na to vykašleme. A přivez.
Když člověk sleduje detektivky v televizi, tak vyšetřovatelé pořád něco prosvěcují ultrafialovými lampičkami nebo zjišťují DNA. Je to realita?
Je to realita. Zaplať pánbů, že je to realita, protože to DNA je vynikající záležitost, to vyšetřování opravdu hodně posunulo. To prosvěcování se dělá už moře let, to bylo v provozu, už když jsem začínal.
Na co jste při vyšetřování vražd kladl důraz?
Určitě na detail. Já tvrdím, že detail je nejdůležitější. A to nejen při ohledání místa činu, ale třeba i při výsleších. Všechno si je nutné dávat do souvislostí. Vyslýchal jsem vždycky sám, jen později jsem míval zapisovatelku. Vždycky jsem si připravil plán. Ne podrobně, tomu jsem nevěřil, ale poznamenal jsem si tak deset bodů a těch jsem se pak držel. Vždy jsem taky trval na tom, že rekonstrukce musí být absolutně dokonalá, aby nedošlo k chybě. Kvůli jedné rekonstrukci jsme tady v Praze postavili přesně složený vlak do Děčína, ve kterém Hojer zavraždil ženu. My jsme to udělali úplně přesně včetně natočení vagonů. Všechno muselo být originální a potom teprve se dělala rekonstrukce. A abyste si dovedl představit, co to obnáší, tak se jí zúčastnilo 45, možná 50 lidí.
Vraťme se ještě k těm televizním detektivkám. Sledujete je vůbec?
Velice rád. Já mám strašně rád Colomba a mám strašně rád Fletcherovou. To jsou totiž detailisti. A moc rád se dívám na Kriminálku Las Vegas. To jsou všechno chytrý věci. Samozřejmě je tam často velká nadsázka, ale mě prostě baví se na to dívat.
Co teď děláte?
Jsem v penzi a připravuji knihu. Mělo by se to jmenovat Lovec přízraků. A bude tam dvanáct mých nejdůležitějších případů.
