Dvaadvacátého května tohoto roku přinesl časopis Reflex 689. pokračování seriálu Zelený Raoul (kreslí jej Štěpán Mareš, scénář píše pod značkou HruTeBa trojice autorů). Tento díl velmi originálním způsobem pojímá dějiny a existenci našich jižních sousedů. Pokusme se nejprve zrekapitulovat, o co jde:
První Rakušan vznikl souloží Bavoráka (nápadně se podobá mluvčímu Sudetoněmeckého krajanského sdružení Posseltovi, který se sem dostal jako Pilát do Kréda) s českou služtičkou. Za druhé světové války byli Rakušané horlivějšími nacisty než Němci, po válce se vydávali za její první oběti. O jejich nátuře výmluvně svědčí případy Kampuschová a Fritzl. To je pravá tvář těchto „vlajkonošů evropské kultury“!
Iniciativa autorů je opravdu originální. Nechme teď stranou, že je postavena na principu kolektivní viny, a zaměřme se na její politický dopad.
Pokračování na straně 8
Zelený Raoul: nestoudnost...
Dokončení ze strany 1
Věcně vzato, naše vztahy s jižními sousedy jsou ze všech našich sousedských vztahů zdaleka nejhorší. Není to jen a výlučně naše vina. Je pochopitelné a oprávněné, že by Rakušané chtěli slyšet jakýsi upřímný výraz lítosti nad Benešovými dekrety a vyhnáním tří milionů sudetských Němců.
Svým způsobem pochopitelná (i když podle mého názoru ne zcela oprávněná) je jejich frustrace z jaderné energetiky: v době problematicky zajištěné „neutrality“ Rakouska si zejména „ČSSR“ jako nejvěrnější vazal ruského komunistického impéria zakládala na tom, že se zlomyslnou úporností budovala jaderné elektrárny vybavené málo důvěryhodnou technologií takřka na rakouských hranicích. Rakouská bezbrannost sublimovala do absurdního odporu k jaderné energii vůbec. A konečně nepochopitelný a neoprávněný je podle mého názoru odpor dnešní rakouské politické reprezentace ke zřízení americké radarové základny, protože ohrožuje základní bezpečnostní zájmy České republiky.
To vše uvádím jen pro zmapování situace, do níž autoři se svým seriálem vpadli jako sloni do porcelánu. Situace je velmi špatná a je krajně nezodpovědné dělat ji ještě horší nejapnými vtípky.
Čiň druhým jen to...
Především v zemi, kde jsou některé křesťanské zásady více ctěny než u nás, by zjevně byl brán v úvahu příkaz „čiň druhým jen to, co chceš, aby oni činili tobě“. Představme si, že by někdo v Rakousku zveřejnil žertovný seriál, podle něhož Češi vznikli kdysi tak, že se v zemi usazení Markomani z nedostatku jiné zábavy pelešili s místními divokými kozami.
Taky je velmi bezelstné vyvozovat důsledky z případu Fritzl zrovna v době, kdy se česká justice intenzivně zabývá tím, jak parta bezskrupulózních jezinek mučila dvě bezbranné děti patrně proto, aby je učinila povolnými vůči výhodně zpeněžitelným choutkám pedofilů. Ale především: problém není v tom, že rakouský postoj k německému nacismu se diametrálně liší od českého postoje k německému nacismu, nýbrž v tom, že se rakouský postoj k německému nacismu podobá jako vejce vejci českému postoji k ruskému bolševismu a že se rakouský postoj k ruskému bolševismu diametrálně liší od českého postoje k ruskému bolševismu. Výsledkem byla katastrofa Čeští politici nepříliš statečně využili výsledku druhé světové války k tomu, aby okradli a vyhnali ze země své německé spoluobčany. Tím se upsali svou nesmrtelnou duší ruskému čertu, bez jehož podpory by něco podobného bylo bývalo neproveditelné. Zatímco ve volbách roku 1946 dostali komunisté v ČSR 38 procent hlasů, v Rakousku rok před tím přes veškerý nátlak jen 5,5 procenta hlasů.
Stejně jako v roce 1938 dalo hodně Rakušanů (zdaleka ne všichni) průchod své historické frustraci a podpořili Hitlera, dala v letech 1945–1948 velká část Čechů (zdaleka ne všichni) průchod podobné historické frustraci a vydali se všanc ruskému obru. Výsledkem byla v obou případech katastrofa, s jejímiž důsledky mají dnes Češi přinejmenším stejné problémy jako jejich rakouští sousedé. Vydávají se za nevinnou Stalinovu oběť, ačkoliv mu kdysi sami bezelstně a ze zištných důvodů vlezli do zadnice.
Tříska a břevno Střední Evropa je nestabilní teritorium, zmítané mindráky a nacionálními vášněmi. Proto je od poloviny 19. století v hledáčku chtivých a silných mocností. Smyslem praktické politiky má být tyto vášně a mindráky racionalizovat a zbavit ničivé síly.
To, k čemu směřují aktivity, jako je ta autorů Zeleného Raoula, je pravý opak. A každý Čech, který má z toho či onoho důvodu chuť machrovat na Rakušany, by měl zalovit hluboko v paměti a vzpomenout si na slova: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: dovol, ať ti vyjmu třísku z oka, a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra“ (Mt 7, 3–5).
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| BOHUMIL DOLEŽAL, politolog
