KÁBUL/PRAHA V zemi tehdy nebyl ani metr kolejí. Přesto afghánský vůdce emír Abdur Rahmán v roce 1888 vydal zákaz jízdy vlakem. Pro jistotu. Dodnes si „ohnivý oř“ cestu k afghánským srdcím nenašel.
Přesto se teď, po staletích marných pokusů, zaostalý a izolovaný Afghánistán zřejmě spojí kolejemi se dvěma obrovskými železničními sítěmi – bývalou sovětskou a persko-evropskou. Na spadnutí je i propojení s dalšími giganty – železnicemi Pákistánu, Indie a Číny. Pak by se Afghánistán mohl stát mostem mezi několika železničními světy. A to jde o zemi, kde je dnes méně než 25 kilometrů kolejí.
Průkopníky afghánské železnice budou nejspíš Uzbeci. Minulý týden slíbili, že 75 kilometrů dlouhý kousek železnice od svých hranic k letišti v severoafghánském Mazáre Šarífu dostaví ještě letos.
Projekt za 129 milionů dolarů financuje Asijská banka pro rozvoj, ale do učebnic se dostanou uzbečtí dělníci firmy „Uzbekiston temir jullari“, kteří od února pokládají historicky první trať směrem do afghánského vnitrozemí. Jsou to opravdoví hrdinové. Pokládání kolejí v Afghánistánu je stejně riskantní podnik jako kdysi v americké prérii, kde se to zase nelíbilo místním indiánům. Pravda, několik kilometrů kolejí v Afghánistánu už leželo před tím, ale byly to spíš konce velkých, zahraničních tratí, přesahujících kousek afghánskou hranici.
Ani britské, ani ruské Afghánistán se nikdy nepodařilo kolonizovat. Proto se Afghánci dodnes pyšní tím, že jejich zemi neprotkaly zatím žádné koleje – ani ty širokorozchodné ruské, ani ty užší britské.
Od 19. století se snažili zavést železnici pod Hindúkušem Angličané. Jenže nakonec všechny války s afghánskými horaly prohráli, takže emír Abdur Rahmán už koncem 19. století s klidem odmítl nejen vlak, ale i telegraf, který by Kábul spojil se sousední, již porobenou, Indií. Podvědomě tušil, že Angličany nabízený pokrok nebude zadarmo. Stál by Afghánce svobodu.
Pak přišel s nápadem velkolepé železnice i slavný Ferdinand Marie de Lesseps (Francouz, který se proslavil vybudováním Suezského průplavu). Chtěl geniálně propojit ruský Petrohrad s indickým Dillí a protnout kolejemi i Afghánistán. Podobně, jako se mu nepovedl Panamský průplav, který dostavěli až po jeho smrti, ztroskotal i tento jeho nápad. Afghánci ho s díky odmítli. Stejně jako návrh sovětského vůdce Nikity Chruščova, který chtěl koleje protáhnout přes celé pohoří Hindúkuš.
Jediná dvě nádraží Neuspělo ani OSN s tratí z Turecka přes Afghánistán do Singapuru. Přelom v odporu vůči cestování vlakem nastal ve svobodných 60. letech. A způsobil ho, jak jinak, byznysmen.
Podnikatel Gulam vstoupil do historie tím, že jako první Afghánec požádal cizince, aby zavedli vlak mezi severoafghánským městem Kundúz a sovětskou hranicí. Jenže Sověti namítali, že prý to není rentabilní. „To není váš problém,“ kontroval tehdy Gulam. „Všechno zaplatím a budu se na tom vlaku vozit třeba sám.“ Moskva mu ale inženýry neposlala. Až když Sověti zahájili okupaci Afghánistánu, postavili kousíček trati od Termezu do afghánského pohraničního městečka Hajraton. Druhou větev protáhli z Turkmenistánu, a také ji ukončili hned za afghánskou hranicí. Tak vznikla první a dodnes jediná dvě afghánská nádraží.
Afghánci v pohybu Zdá se, že až teď je odpor k vlakům zlomen. Vloni afghánská vláda přišla s iniciativou spojit Mazáre Šaríf se západoafghánským Herátem, odkud vede kousek železnice do sousedního Íránu. Propojila by se tak bývalá sovětská středoasijská železniční síť s íránským dopravním systémem. Uvažuje se i o napojení na pákistánskou železnici, což by Islámábádu umožnilo přímý přístup na středoasijské trhy a přes Írán „suchou nohou“ i do Evropy. Podle analytiků může mít účast Pákistánu na projektech tranzitních železnic kardinální význam. Možná větší než operace NATO. Islámábád totiž začne mít konečně na klidu a bezpečí u svých afghánských sousedů zájem. Dosud je tomu naopak a podpora Talibů ze strany Pákistánu přetrvává. Že by situaci zlomila železnice?
Železniční revoluce může život v Afghánistánu zásadně změnit. I nemajetní obyvatelé, kteří nevlastní ani osla, se budou moci přemísťovat. Jistě se brzy objeví superlevné vagony pro chudé. Zboží začne po železnici proudit v mnohem větších objemech. A až jednou trať protne i centrální hřeben Hindúkuše, Afghánci přestanou sedět ve svých vesnicích, vybřednou ze závislosti na svém kmeni a dají do pohybu všemi směry.
O autorovi| PETRA PROCHÁZKOVÁ, Autorka je spolupracovnicí LN
